Velvyslanectví České republiky ve Varšavě

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Dvacet let česko-německých vztahů

Vystoupení velvyslance ČR Jana Sechtra na konferenci „Od války o hranice k dobrému sousedství“ dne 10. listopadu 2011 v Opoli

Dvacet let česko-německých smluvních vztahů

Příspěvek pro konferenci „Od války o hranice k dobrému sousedství“ , Colloquium Opole 2011

Chci-li dostát názvu příspěvku, musím se nejprve vrátit do období před rok 1991/92. Ale kam až? Vrátit se do počátku sedmdesátých let, kdy Československo a Polsko navázaly smluvní vztahy k plnému obrazu nestačí. Aby analýza a přehled měly smysl, musíme se vrátit až do II. světové války a k jejímu rozpoutání a zejména k momentu, kdy nastupující konfrontace obou světů znemožnila uzavřít válku a její důsledky mírovou smlouvou. Myslím si, že celé polsko-německé a česko(slovensko) německé vytváření smluvních vztahů je ve vektoru střední a východní Evropy náhradou za chybějící mírové smlouvy, jako standardního smluvního díla, které řeší teritoriální uspořádání a hranice a škody za způsobenou válku. Mírové smlouvy tohoto typu přitom spojenci stačili sjednat a podepsat 10. února 1947 v Paříži, tedy ještě před spuštěním železné opony s německými satelity – s Itálií, s Bulharskem, s Rumunskem, s Maďarskem a s Finskem. Naproti tomu s Německem, s Japonskem a s Rakouskem se to nepodařilo.Samozřejmě bylo před dvaceti lety důležité i zaměření smluv na budoucí rozvoj vztahů, na perspektivu členství v EU a v NATO, nicméně komponenta minulosti byla otázkou neméně důležitou.

Ve svém příspěvku se tedy chci pokusit shrnout řešení dvou základních součástí „náhrady“ za mírovou smlouvu a pokusit se také o srovnání české a polské situace.

Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a NSR z 11. 12. 1973  se pokusila teritoriální jistotu hranice vyřešit „vynulováním platnosti Mnichovské dohody z roku 1938 od samého počátku“. V Německu totiž přetrvával právní názor, že dohoda oddálila ozbrojený konflikt v Evropě a teprve likvidací zbytku Československa v březnu roku 1939 ji hitlerovský režim učinil bezpředmětnou. Tato sporná výchozí pozice se mohla v budoucnosti z pohledu československé diplomacie promítat do majetkoprávních otázek  a proto se ji stejně jako právní jistotu v majetkových otázkách pokoušela naše diplomacie řešit i v r. 1992. V Německu existovala a dodnes tu a tam zaznívá teze o legálním a legitimním charakteru Mnichovské dohody, naplnění práva na sebeurčení a konstrukcí, že československá vláda a československý prezident jakýmsi mezinárodněprávním způsobem přijaly výsledky Mnichovské konference.  

Československá diplomacie pečlivě sledovala probíhající jednání 2+4 a především polskou účast v části těchto jednání. Potvrzení definitivy hranic budoucího sjednoceného Německa bylo především důležité vzhledem k provizorní hranici na Odře a Nise a jinak potvrzení hranic, které existovaly k 31.12. 1937, tedy hranic předmnichovských. Československá diplomacie se proto nepokoušela se otázku hranic řešit v rámci tohoto jednání, ale rozvažovala svoji účast právě s ohledem na nezbližující se právní názory na platnost Mnichovské dohody. I dnes se setkáme v České republice v odborných i v politických kruzích s diskusí, zda jsme se měli jednání 2+4 ve formátu Polska účastnit nebo zda by naše účast nic podstatného nepřinesla. V otázce teritoriální bychom mohli získat dodatečné potvrzení faktu průběhu česko-německé hranice, ale nikoliv kvalitativně rozhodující. V otázce majetkové jistoty, podobně jako Polsko, bychom samotnou účastí nezískali nic. 

 Rok 1992 přináší jeden zásadní rozdíl mezi Československem a Polskem: již v době ratifikace smlouvy se dělí Československo na dva samostatné státy a nedaří se i přes příslib kancléře zřídit obdobu nadace „Polsko-německého smíření“. Oběti nacistické perzekuce proto zůstávají mimo symbolickou kompenzaci a zcela zřejmě se jejich role dosud omezená na domácí rozměr sociální politiky, paměti a vzdělávání obrací do zahraniční politiky. Z druhé strany doprovodná rezoluce Spolkového sněmu ke Smlouvě z roku 1992 a zejména některé výroky německých politiků o tzv. právu na vlast a o potřebě řešit majetkové otázky vysídlenců, vyvolávaly na české straně nejistotu a obavy z toho, že by tento postoj SRN mohl ohrožovat české zájmy a trvale poškozovat česko-německé vztahy a stát se tak komplikujícím faktorem při zapojování ČR do EU. I když tyto otázky německá strana nikdy oficiálně na jednáních s představiteli československé a posléze české strany explicitně nevznesla, byly přesto znovu oživovány určitými zájmovými skupinami.

Na jedné straně proti sobě stály nároky ČR vůči SRN spočívající v neuhrazených škodách způsobených Mnichovskou dohodou z roku 1938, válkou a okupací a v individuálních nárocích českých občanů na odškodnění za nacistickou perzekuci, přičemž tyto individuální nároky českých občanů tvoří nepatrnou část z celkových nároků ČR vůči SRN, a na straně druhé domnělé individuální majetkové nároky Němců vysídlených po válce z tehdejšího Československa.

Tyto domnělé nároky vysídlenců vůči České republice byly ve srovnání s požadavky vůči jiným zemím velmi sofistikované. Ze dvou důvodů: prvním byla restituční komponenta samotných konfiskačních dekretů prezident republiky[1], možnost již tehdy dle dekretů žádat o navrácení občanství a v důsledku toho zachovat si i majetek. V Československu totiž po válce mimo proces konfiskací německého majetku a znárodnění proběhla částečně zákonem stanovená restituce majetku obětí německých majetkových změn. Byla jen krátká 1946-1948, ale přesto dostatečně jasně definovaná, že na ní bylo možné po roce 1989 novými restitučními předpisy, které však zmírňovaly škody napáchané komunistického Československa 1948-1989. Zákonodárce, který stojí před otázkou, jak napravit nebo alespoň zmírnit majetkové křivdy pocházející z minulosti, vždy určí restitucím limity pro okruh oprávněných osob a všichni, kdo se ocitnou vně tohoto okruhu se jej snaží více či méně úspěšně rozšířit. Vysídlenci útočili na dekrety právě proto intenzivně a důmyslně, aby dosáhli zpochybnění základu pro restituce, které náš stát provedl v devadesátých letech a které důsledně oddělil od poválečných konfiskací majetku Němců podobně jako Polsko vylučuje napravovat tzv. postupimské konfiskace.

Po řadě jednání vedených s německou stranou na vládní i parlamentní úrovni se v roce 1995 zrodila myšlenka řešit otázky minulosti a budoucnosti komplexně, a to nikoliv formou mezinárodní smlouvy, jejíž sjednání je s ohledem na odlišnost právních pozic nereálné, nýbrž formou společného politického prohlášení vlád ČR a SRN, které potvrdí parlamenty obou států. V Česko – německé deklaraci, která byla podepsána po dvou letech jednání, je obsaženo vyjádření vůle obou stran nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Potvrzení této vůle se bezprostředně týká i majetkoprávních otázek. To, že obě strany uznávají, že zůstávají vázány svým právním řádem, znamená, že německá strana uznává, že ČR je vázána mj. dekrety prezidenta republiky

Oddělení otázek umožnilo i historickou a morální sebereflexi, vytvořilo Česko-německé diskusní fórum a umožnilo  i materiální satisfakci (nikoliv odškodnění) obětí nacistického pronásledování prostřednictvím Česko-Německého Fondu budoucnosti a uznání protinacistického odboje.

Ani deklaraci se ale nepodařilo definitivně vyřešit domnělé majetkové nároky vysídlenců, ačkoliv se o to česká strana v jednáních velmi snažila. Dokonce se uvažovalo v této věci o přizvání do jednání Polsko, které bylo po celou dobu aktivním pozorovatelem procesu.

Tento výsledek znamenal ještě téměř deset let trvající pokusy u různých soudů – v České republice (včetně ústavního), v Polsku, v Německu, v Rakousku, u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, u Komise pro lidská práva OSN v Ženevě a dokonce i u mezinárodního soudu v Haagu, kam doputovala žaloba lichtenštejnského knížete, který se pokoušel žalovat Německo za to, že odmítá u svých soudů řešit majetkový status qou vzniklý poválečnými konfiskacemi majetku Lichtenštejnského v Československu.

A zde se znovu potkáváme s Polskem - ve Štrasburku u ETPC podávají dvě vysídlenecké organizace – jedna se jmenuje Preussische Treuhand a druhá Sudetendeutsche Initiative velmi podobné stížnosti proti Polsku a proti ČR kvůli konfiskacím majetku vysídlenců. Soudy rozhodly v případě ČR v roce 2006 a v případě Polska o dva roky později jednoznačně v neprospěch stěžovatelů. Tato obě rozhodnutí jsou navzájem provázána spolu s opakovaným vyjádřením spolkové vlády nepodporovat podobné domnělé nároky svých občanů u soudů tvoří dnes definitivní tečku za minulostí II. světové války. 1. srpna 2004 při výročí Varšavského povstání nepodporu a aktivní vystupování proti nim zcela jasně vyjádřil kancléř Schröder a v této linii pokračuje i současná vláda.

Chtěl bych se zmínit i otázce menšin, kterou naše obě smlouvy z let 1991 a 1992 regulují obdobně a obdobně asymetricky vůči menšině německé v ČR a občanům českého a slovenského původu v Německu. Rozdíl existuje podstatný v tom, že česká a slovenská menšina v Německu je podstatnou měrou výsledkem exilu po invazi sovětského režimu roce 1968 a odtud pramení i její individuální integrace do německé společnosti a zároveň i způsob sdružování.

Svým rozsahem a komplexitou v Česko-německých a v polsko-německých vztazích tvoří otázka hranic a majetkoprávní uspořádání jako celek tvoří podstatný článek mírového uspořádání v Evropě. Jsem velmi rád, že jsem se mohl profesně této kapitole našich vztahů s Německem věnovat a poznat přitom i řadu polských expertů a odborníků – na tomto místě bych chtěl jmenovat prof. Bartoszewského, prof. Jerzy Kranze, prof. Jerzy Sulka, Bartosze Jalowieckiego, Dariusze Pawlose, prof. Jana Barcze, kteří mi umožnili kromě své práce a cenných rozhovorů otevřít i pohled na polsko-německé vztahy z perspektivy, kterou pro nás v České republice stojí za to poznávat a objevovat.

Příloha:

Text Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN z 27. února 1992

http://www.prag.diplo.de/Vertretung/prag/cs/03/Deutsch__tscheschiche__Beziehungen/seite__vetrag__gute__nachbarschaft__cz.html



[1] Ústavní dekrety č. 5/1945, 12/1945, 33/1945, 108/1945 a restituční zákon č. 128/1946 Sb.