Velvyslanectví České republiky ve Varšavě

apokalipsa
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Maciej Ruczaj: Mikroapokalypsa jménem volyňská řež

15. července 2013 - v pondělním vydání deníku Lidové noviny vyšel článek Macieje Ruczaje pod názvem „Mikroapokalypsa jménem volyňská řež“.

Ve čtvrtek uplynulo 70 let od „krvavé neděle“ jako vyvrcholení masakrů na Volyni. Řádění ukrajinských nacionalistů si připomnělo především Polsko, ale obětí masového vraždění se stalo i několik set volyňských Čechů. Autor následujícího článku odmítá, že by se na událostech v Českém Malíně aktivně podíleli i Poláci.

Lidové noviny a MF DNES zveřejnily v sobotu článek Vraždili Čechy v Malíně i Poláci? (na serveru iDNES.cz s titulkem Na největším masakru Čechů v Malíně se podíleli i Poláci) redaktora Luboše Palaty. Pokud vezmeme v potaz název textu a zvýrazněné fragmenty, vyplývá z nich, že v roce 1943 na ukrajinské Volyni Poláci vraždili masově Ukrajince a příležitostně i místní českou menšinu. Je to asi stejně logicky závěr, jako kdybychom v článku o holokaustu zvýraznili pasáž, v níž židovští uprchlíci krutě pobijí zbloudilého esesáka…

V Českém Malíně, zřejmě „omylem“ německé okupační moci, zemřelo několik stovek volyňských Čechů. V dosavadní české a polské historiografii se nikde o zásadním podílu etnických Poláků na masakru nepíše. Stejně tak téměř nic na toto téma nenajdeme ve vzpomínkách přeživších Volyňáků – což koneckonců článek bezostyšně přiznává. „Tuto skutečnost zmiňují pouze některé ukrajinské zdroje, převážně blízké nacionalistickým kruhům,“ říká historik Grzegorz Motyka, zřejmě největší odborník na toto období, jehož vysvědčením může být skutečnost, že je v Polsku krajanskými spolky vyhnaných z Volyně považován za příliš pro ukrajinského a dědicům tradice Ukrajinské povstalecké armády (UPA) se zase zdá moc pro polský.

Rodina básníka Josefa Mlejnka pochází z České Sklíně, asi 15 až 20 kilometrů od Malína. „Bylo vidět, když hořel,“ vypráví rodinné vzpomínky Mlejnek. A dodává: „Nikdy jsem neslyšel ani v náznaku o tom, že by se na vypálení a vyvraždění obyvatel Českého Malína aktivně podíleli Poláci, nebo že by dokonce byl masakr jejich dílem. Potvrdili mi to i další místní Češi, s kterými jsem mluvil.“ Království chaosu Volyň, a celá Ukrajina, byla tehdy královstvím chaosu, v němž působilo několik ozbrojených organizací (německá armáda, ukrajinské, polské, sovětské partyzánské oddíly, ukrajinské a polské pomocné policejní sbory v německých službách). „To byl boj všech proti všem,“ říká Mlejnek. V rámci nacistické armády na východní frontě působila pestrobarevná směsice jednotek, od Španělů a Belgičanů až po kavkazské národy a Uzbeky. Pokud najdeme na seznamu vojáků, kteří v Českém Malíně vraždili, takového zbloudilého Vláma či Uzbeka, budeme psát palcovými titulky o tom, že Čechy v Malíně vraždili Uzbeci?

Grzegorz Motyka k tomu dodává: „I když nic tomu nenasvědčuje, je možné, že se tam nějaká skupinka členů polských policejních sborů ocitla. Musíme si však pamatovat, že z pohledu legitimní exilové vlády se jednalo o kolaboranty, které polský odboj trestal smrtí.“ Josef Mlejnek k tomu poukazuje: „Tvrdit něco podobného je skoro stejné jako tvrdit, že Lidice zlikvidovali sami Češi, neboť se na jejich likvidaci nepřímo podílelo – podobně jako na obléhání atentátníků na Heydricha v kryptě sv. Cyrila a Metoděje – české protektorátní četnictvo.“ Motyka celou věc pak uzavírá: „Pokud má autor nějaké konkrétní důkazy, Ústav národní paměti určitě zahájí stíhání, volyňští Češi byli přece polští občané.“ Ohýbání skutečnosti Druhým pólem textu Luboše Palaty je rovnítko, jež autor klade mezi ukrajinské a polské „řádění“ na Volyni. I zde je historická skutečnost ohýbána až k prasknutí.

„Nelze pochybovat, že na Volyni v létě 1943 se odehrál jeden z největších masakrů civilního obyvatelstva během druhé světové války,“ říká ukrajinský historik Andrij Portnov na téma naplánované a koordinované akce UPA. Navíc jde o masakr vedený způsobem, který Evropanovi přivádí na mysl obrázky z africké Rwandy. S tím rozdílem, že namísto exotických mačet hlavní roli hrály naše domácí středoevropské zemědělské nástroje – kosy, pily, sekyry. Zadat v Google Images heslo Volyň 1943 je úkon pouze pro silnější povahy…

Rozložení sil na začátku konfliktu bylo jasné: na jedné straně dobře organizované jednotky UPA, jejíž velení razilo teorii aktivního „očištění“ území od cizích (tedy polských prvků) pro budoucí svobodnou a monolitní Ukrajinu. Na druhé straně polské vesnice, občas bráněné naprosto nesrovnatelnými silami domobrany a na těchto místech velmi slabé Zemské armády. Poměr sil odpovídal etnickému složení, které bylo téměř 10:1 ve prospěch Ukrajinců. Podstatnou část ukrajinských sil představovaly pomocné policejní oddíly, pod německým velením předtím „proškolené“ likvidací desítek tisíc ukrajinských Židů. Tyto oddíly, těsně před začátkem masakru, vlivem definitivního „rozchodu“ mezi ukrajinskými nacionalisty a Němci, přešly z veliké části do ilegality. Nicméně pokračovaly v duchu na Ukrajině se opakujícího hesla: „Nejdřív Židé, pak Poláci“.

Historička Ewa Siemaszkowa zdůrazňuje, že zatímco v oblastech na západ od Volyně, kde byl poměr obyvatelstva vyrovnanější a kde lze v pozdějších letech mluvit o polskou krajinské válce, místní Poláci dostávali nejdříve od UPA varování a pokyn k vystěhování, na Volyni žádné nepřišlo. Cílem byla okamžitá fyzická likvidace nejen obyvatelstva, ale i jejich obydlí. Vesnice měly být zaorány a sady pokáceny, tak aby po polské přítomnosti nezbyla ani stopa.

Podle Portnova nelze klást měřítko mezi strůjci masakru a obrannými či odvetnými kroky podnikanými polskými oddíly. „Ani z hlediska počtu obětí, ani rozsahu, ani – co je nejdůležitější – naplánovaní masového zločinu.“ V článku Luboše Palaty však i v číslech panuje velký zmatek. Na jedné straně píše o 50–60 tisících povražděných Poláků na Volyni (bylo by možné dodat, že z veliké části šlo o ženy, děti a starce) – což odpovídá číslům uváděným ve většině současných historických prací. Na druhé se píše o deseti až čtyřiceti tisících v odvetě zabitých Ukrajinců. „Tato čísla, hlavně v jejich horním rozmezí, jsou vycucaná z prstu,“ odpovídá Grzegorz Motyka. „Samozřejmě, že se odvetné akce polské Zemské armády konaly, nicméně počet ukrajinských obětí nepřesáhl dva až tři tisíce.“
Jako protiváhu by pak bylo dobré uvést, že se v prostředí krajanských spolků sdružujících zachráněné Poláky z Volyně mluví o dvou stech tisících obětí. „Jedno a druhé jsou nepodložené údaje,“ uzavírá Motyka.
Ukrajinští historikové do „polských zločinů“ připočítávají i oběti Schutzmannschaften, tedy právě zmíněných policejních oddílů. Ty Němci začínají vytvářet až v průběhu řeže a v reakci na to, že jejich dosavadní ukrajinští spojenci přešli od spolupráce k otevřené válce. Mohli tedy využít situaci, ve které se polskému obyvatelstvu najednou německý okupant jeví jako „menší zlo“ než ukrajinští partyzáni s jejich plánovitou strategií exterminace všeho polského hic et nunc. Koneckonců o několik měsíců později je v této oblasti s úlevou vítána Rudá armáda: zlomyslná ironie dějin způsobuje, že navzdory tomu, že polské obyvatelstvo po zkušenostech z minulosti nemohlo mít žádné iluze na téma „rudého moru“, hrozba okamžité fyzické likvidace z rukou Ukrajinců je vedla ke spolupráci se sovětskými orgány.

Dílo nacistické okupace Volyňská řež byla mikroapokalypsou v rámci makroapokalypsy druhé světové války. Jako takovou ji nelze číst bez kontextu celé nelidské reality, do níž Evropu uvrhly dva totalitní režimy: německý a sovětský. Ač byly vztahy mezi Poláky, Ukrajinci či Židy na dávném východním pohraničí Rzeczpospolité všelijaké, teprve nacistická okupace a šílenství, které zachvátilo region, vytvořily ovzduší pro naprosté zničení po dlouhá století společně obývaného prostoru a zmizení téměř beze stopy dvou ze tří zmíněných komunit. Slovy historika M. J. Chodakiewicze, toto „radikální přerušení kontinuity historické paměti“ může být napraveno pouze skrze bolestivé otevírání se všech stran pravdě. Insinuace a manipulace tomu nepomohou…

O autorovi| MACIEJ RUCZAJ polský politolog a publicista žijící v Česku

Zdroj: Lidové noviny, vydání 15. 7. 2013, rubrika Horizont, str. 10, www.lidovky.cz

Fotogragie: Památník českým rodinám z vesnice Český Malín na ukrajinské Volyni, Wikipedia.cz

Polemika

přílohy

POLEMIKA.doc 26 KB DOC (Word dokument) 16.7.2013