Jedná se prakticky o dva modely financování firem:

Spolufinancování úvěrů prostřednictvím HBOR

První model spočívá v tom, že Chorvatská národní banka sníží o 1 % výši povinných rezerv (ze 14 % na 13 %), čímž se komerčním bankám uvolní 3 mld. HRK. Z toho 2 mld. HRK banky přesměrují ve formě úvěru na Chorvatskou banku pro obnovu a rozvoj (HBOR) a 1 mld. HRK si ponechají. HBOR by následně poskytoval úvěry spolu s komerčními bankami přibližně v poměru 30 : 70, což by mohlo v konečném součtu představovat injekci firmám ve výši až 6 mld. HRK (833 mil. €). Úvěrování v rámci tohoto modelu je určeno pro financování provozních nákladů firem, aby byla zajištěna dostatečná úroveň likvidity mezi firmami.

Nárok budou mít ti podnikatelé, kteří prokazatelně neměli žádné ekonomické problémy před 1. 7. 2008, nedluží státu a mají koeficient zadluženosti menší než 0,9. Úvěry se budou přidělovat na aukcích, které se budou konat nejméně jednou za měsíc, podrobné podmínky účasti firem a bank na aukcích budou definovány zvláštní vyhláškou. Základním kritériem pro poskytnutí spolufinancování bude výše úroku, požadovaná kofinancující bankou za poskytnutý úvěr.

Státní ručení prostřednictvím záručního fondu

Druhý model spočívá ve vytvoření záručního fondu, prostřednictvím kterého na sebe stát převezme část úvěrového rizika, což by mělo firmám pomoci dosáhnout na lepší úvěrové podmínky u bank. Stát přebere záruku za maximálně 50 % jistiny, nejvýše však do hodnoty 60 mil. HRK. Záruční fond ve výši 2 mld. HRK by tak měl podnikatelům dopomoci dostat se k výhodnějším úvěrům minimálně ve výši 4 mld. HRK (555,5 mil. €).

Úvěry by měly sloužit jak k novému investování, tak k financování provozních nákladů a refinancování starších úvěrů. Opět platí, že aukcí se mohou zúčastnit pouze firmy, které nemají dluh vůči státu a neměly ekonomické problémy před 1. 7. 2008. Základním kritériem poskytnutí státní záruky bude i procentuální výše záruk, kterou bude požadovat banka za poskytnutý úvěr. 

Opatření by měla posloužit k tomu, aby banky konečně uvolnily své přebytečné prostředky, které doposud z důvodu vysoké míry rizika raději do reálného sektoru nepouštěly. Zároveň by měla dodat odvahy podnikatelům, aby se nebáli jít do nových projektů. Důležité je, že oba modely umožňují nalít nově nabyté prostředky do provozu, což pomůže mnoha firmám, které se dostaly do potíží kvůli druhotné platební neschopnosti.

Riziko spočívá v tom, že banky by mohly mít tendenci využít systému státem ručených úvěrů k tomu, aby s nimi refinancovaly své staré a nekvalitní úvěry u konkrétních firem. Tomu chce vláda zabránit tím, že na refinancování starých úvěrů bude možno z ručeného úvěru použít maximálně 20 %. Další riziko může spočívat v tom, že by úvěrování možno ovlivňovat vnějšími tlaky. Bude záležet na přesném mechanismu aukcí, aby tomuto bylo zabráněno. Velmi důležitá bude i cena úvěru pro konečného dlužníka. Vláda by si představovala úroky někde mezi 5 a 6 %, bankéři spíše mezi 7 a 8 %.