Velvyslanectví České republiky v Záhřebu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Jan Saudek: Ve víru vášně

(Archivní článek, platnost skončena 19.04.2014.)

Vernisáž světoznámého českého mistra fotografie Jana Saudka „Ve víru vášně“, kterou organizují Velvyslanectví České republiky v Záhřebu a Glyptotéka chorvatské Akademie věd a umění, se bude konat ve čtvrtek, 16. května 2013. Výstava bude otevřena do 9. června 2013.

Saudek-pozvanka

Jan Saudek. Nejznámější současný český  fotograf. Zbožňovaný i zatracovaný, oslavovaný i opovrhovaný, uctívaný i proklínaný. S výjimečným postavením v kontextu vývoje české i světové  fotografie. Neboť je solitérem, jediným svého druhu. Jeho tvorba není součástí žádného názorového nebo generačního proudu, nelze ho k nikomu přiřadit, nikam zařadit. A i když tak učiníme, zůstane v příslušné „kolonce“ nakonec opět sám.

Jeho kontroverzní dílo – odvážné ponory do lidských citů, pudů, vášní, vědomí i podvědomí – má celistvost velkých umělců. Stylovou, názorovou i výrazovou. Není období, kdy by ze své cesty odbočil.

Jan Saudek dokázal dokonale předejít svou dobu. Inscenoval dávno před vlnou inscenované fotografie. Manipuloval s obrazem dávno před tím, než přišla móda manipulace. Fotografoval sám sebe dávno před tím, než tak začali ve světě činit protagonisté nové vlny existencionalismu. Zabýval se sledováním plynutí času dávno před tím, než s tím přišli ostatní.

Nikdy se také nepřizpůsoboval tomu, co se nosilo, ani tomu, co bylo žádoucí. Vždycky si tvrdohlavě stál na svém, i když na to zvlášť za totalitního společenského systému krutě doplácel. Nikdy nepodléhal ani zakázce.  I  když v důsledku zkušenosti  za války strádajícího židovského dítěte  právě materiální statky  pro něho jsou jedním z měřítek hodnot  jeho práce.

To, že svou výjimečností i úspěchem vyvolává ať už domnělou nebo skutečnou nevraživost psychicky  méně silných kolegů, je zákonité . A je spíš jen Saudkovým vnitřním problémem, že ho to zraňuje.

Celé Saudkovo dílo je záležitostí vize. Výsledkem touhy po volnosti. Po jiném, vlastním světě, kde všechny lidské sny, vášně, slasti i tajné zvrácenosti docházejí naplnění. Jsou to tedy především otázky lidské identity, které nás na Saudkových fotografiích tolik provokují. A protože jde o dílo velmi intimní, vlastně autobiografické, neboť Jan Saudek nikdy nefotografoval nic jiného než svůj život a svůj svět,  vyvíjí se a doznává proměn s postupujícím vývojem a zráním svého autora.

Až do konce let sedmdesátých jsou jeho fotografie  citově silnou oslavou „lidské rodiny“ – apoteózou ženství, mužství, mateřství, otcovství, dětství, milenectví… Saudek je okouzlen proměnami dospívání, přitahují jej otázky zrození a smrti, rozměr lásky a člověčenství. V jeho fotografiích se prolínají vrcholné emoce s patosem a něžným humorem. Vytváří těžko překonatelné symboly RODINY ČLOVĚKA.

V osmdesátých letech vstupuje do jeho snímků dvojakost pocitů – vztah lásky a nenávisti, upřímnosti a falše, krásy a ošklivosti, mládí a stáří. Protichůdné prvky vytvářejí dramatické napětí a přitom se vzájemně doplňují a vytvářejí nové významy. Do vztahu mezi ŽENOU a MUŽEM vstupuje ironie, ba cynismus. Ano i agresivita a – osudovost. Je to hra. Boj. O nadvládu nad tím druhým. Jsou to příběhy o lásce a zmaru, občas i  tragické. Erotičnost fotografií tohoto období nabývá na intenzitě.

Léta devadesátá pak přinášejí otázky po smyslu života. Tematizaci tělesnosti. Agresivní živočišnost až perverznost, do jisté míry i masochismus. Saudkova posedlost tělem, a to jakýmkoliv včetně velmi starého, tlustého a znetvořeného, je však vedena nikoliv módní estetikou hnusu, ale naopak je naplněna jakýmsi až radostným erotickým hédonismem. Napětí mezi násilím, odporností, sexualitou a výtvarností obrazu dává Saudkovým snímkům sice šokující, avšak emocionálně značně působivé vyznění. Scénování jeho fotografií je čím dál náročnější, „herecké“ obsazení čím dál početnější, ozvěna inferna čím dál hlasitější – jako by to pověstné Saudkovo hledání ráje procházelo očistcem. Domény tragedie a komedie se ve svých vrcholech v tomto období nakonec stýkají. Jejich společnou sférou je rozpor, který tvoří podstatu lidské situace, lidského údělu na tomto světě.V devadesátých letech obratný režisér mystifikací Saudek naplno rozehrává „lidskou komedii“, onu bláznivou hru potomků prarodičů lidstva Adama a Evy, a dospívá k pokornému poznání: Prezentuje úděl člověka v jeho osudové bytostné rozpornosti.

V novém tisíciletí se pak v Saudkově tvorbě pomyslný kruh údělu lidského života uzavírá. A je tu opět nevinnost, poznání, pokušení, hřích, narození… a zase a znovu kolem dokola.

Celé Saudkovo dílo je velmi soukromé a on sám je v něm velmi snadno zranitelný. Neustále riskuje, že se divák, ať už z rozpaků, pruderie či nepochopení  může začít zlobit i – smát. A toto riziko si po celý svůj život uvědomuje. Ale ať už jeho fotografie pojednávají  sebechoulostivější a sebespornější  stránky lidského bytí, ve svém úhrnu jsou mohutnou oslavou lidství. A je to právě toto svérázně dráždivé vzývání člověčenství, jemuž nic lidského není cizí, co Jana Saudka činí zcela jedinečnou postavou současné fotografie.

Daniela Mrázková

Saudek - plakat