Herman Meinert studoval lékařství v Praze, Vídni a Pešti, kde dne 10. srpna 1835 získal titul doktora lékařství (nejvyšší titul v oblasti lékařství, který bylo možné získat na fakultách tehdejšího Rakouska a Evropy). Navzdory tomu, že po ukončení studia získal zaměstnání v Budínu, podle významu druhém centru Rakouského císařství, dr. Meinert se jako empatický člověk a velký dobrodruh už v roce 1836 sám nabídl srbským představitelům, kteří ho 8. prosince 1836 jmenovali lékařem největší srbské karanténní zóny – Aleksinacké.

Začátek působení dr. Meinerta v Srbsku ale nebyl moc slibný, hrozilo mu nebezpečí, že přijde o kariéru dokonce či ještě těžší důsledky. I když byl odborníkem na choleru, onemocnění morem pro něj bylo velkou neznámou. Tato jeho nezkušenost stála u rozhodnutí propuštit nakažené turecké vojáky z Aleksinace do Bělehradu, což vyvolalo rozšíření moru po Srbsku. Navzdory této fatální chybě, se dr. Meinert vykoupil odvážným nasazením v místě Ražanj, nejnebezpečnějším ohnisku moru, díky čemuž byl knížetem Milošem a srbskou veřejností amnestován a následně znovu jmenován lékařem Aleksinacké karantény, kde pokračoval v léčení nakažených morem, tentokrát ale s významnou zkušeností získanou v „prvních bojových liniích“ proti této sveřepé nemoci.

Zbytek své kariéry dr. Meinert strávil v bělehradské Vojenské nemocnici (1838-1839), byl prvním kragujevackým (1839-1847) a třetím bělehradským (1847-1858) náčelníkem civilní sanitární služby, tj. „krajský fysikus“. Byl členem vážené Stálé lékařské komise (1853-1858), která na státní úrovni řešila nejvýznamnější sanitární záležitosti. Na zmíněných pozicích působil se stejným úsilím na dvou těžkých frontách – lékařské a vzdělávací, kde dosahoval pozoruhodných výsledků: vymýcení epidemie neštovic (variola vera), břišního tyfu a sněti slezinné (antrax). Angažoval se při založení prvních civilních nemocnic v Kragujevaci a Bělehradu, umožnil schválení prvního srbského „Nařízení o hřbitovech“ v roce 1843, významně ovlivnil zdravotní gramotnost národa v oblastech potřeby povinného očkování a dodržování hygieny, schválení prvních sanitárních předpisů atd.

Doktor Meinert získal srbské státní občanství v roce 1855 a v roce 1858 zemřel v Bělehradě bez potomků.

Zdroj: Nenad Karamijalković (Herman August Meinert – doktor bez hranic, Sborník Matice srbské pro dějiny, č. 92, Novi Sad 2015)