Vláda našla s podnikateli společnou řeč v tom, že situaci s vysokýi náklady je třeba řešit. Po nedávno vyhraných volbách má vláda silnější mandát k prosazování ekonomických reforem. Ještě do konce tohoto roku má ministr financí Nicolás Dujovne představit první změny daňového režimu, další změny v regulaci podnikání mají přijít v průběhu příštího roku. Je ale jen málo pravděpodobné, že Argentina se v brzké době stane podnikatelským rájem: Macrim prosazované změny se nesou v rámci tzv. gradualismu, tedy v postupných a opatrných změnách, nejde o žádnou revoluci. Závazek snižovat deficit státního rozpočtu o jedno procento HDP ročně navíc omezuje prostor vlády pro změny v daňové politice.

Každý, kdo jen na krátkou dobu navštívil Argentinu, si toho musel všimnout: velké množství zboží a služeb je tady dražší než v Evropě nebo Spojených státech. Argentina je také v mnoha oblastech nejdražší zemí Latinské Ameriky. Země se v mezinárodním srovnání typu ženevského World Economic Forum umisťuje ve většině kritérií na 100. a horších pozicích, patří k těm, kde je rozdíl mezi odhadovaným ekonomickým potenciálem a reálným ekonomickým výkonem jedním z největších.

Příčin je celá řada, objektivních i zaviněných čistě vlastní vinou. Těmi nejdůležitějšími jsou setrvalá inflace, problémy s logistikou a infrastrukturou, vysoká cla, daně a množství poplatků a složitý dovoz surovin, polotovarů i hotových výrobků.

Inflace: inflace aspiruje na první místo mezi ekonomickými ukazateli, kde se Macriho vládě, která vládne od roku 2015, příliš nedaří. Argentina v inflaci “odmítá být normální zemí” a vymyká se i trendům v celé Latinské Americe. Zatímco většina zemí regionu dokáže inflaci snižovat a držet ji na jednociferných hodnotách, musela argentinská centrální banka v říjnu zvýšit základní referenční sazbu na 27,75 %. Inflace se nejvíce odráží v cenách potravin, což dopadá především na ty nejchudší. Boj s chudobou, prezidentův hlavní sociální cíl, se tak nedaří naplňovat nebo jsou úspěchy jen dílčí a pomalé. Je jen malou útěchou, že letošní inflace bude nejnižší od roku 2009.

Domácí firmy na inflaci reagují nejčastěji tak, že ceny “přestřelí”, aby se chránily před rizikem, že ceny zvýší méně než je inflace a na změně cen prodělají. To vede k tomu, že zboží je pro spotřebitele nedostupné a výrobci musí přistupovat k akcím typu ‘dva za cenu jednoho’ a u dražšího zboží nabízet dlouhé splátkové období bez navýšení ceny. Je proto běžné, že příslušníci vyšší střední třídy si nakoupit létají do Miami. A  do sousedního Chile se v loňském roce na nákupy vydali skoro tři miliony Argentinců, hodně Argentinců také raději tráví dovolenou v Brazílii než doma.

Z pohledu mezinárodního srovnání a vyjádření domácích cen v dolarech nebo eurech se situace nezlepšuje, ale naopak zhoršuje. Vysoké úrokové sazby do země lákají krátkodobý finanční kapitál, kterého letos přitéká devětkrát více než investic do reálné ekonomiky. Podle některých odhadů je díky vysokým úrokům na finančních operacích možné vydělat za tři měsíce až 11 %, což z Argentiny dělá jednu z nejpřitažlivějších zemí na světě pro finanční operace. Velká nabídka deviz a kontrolované množství argentinské měny ze strany centrální banky vede k umělému zdražování domácí měny. Kurz dolaru proto roste pomaleji než domácí inflace a v dolarovém vyjádření je tak Argentina stále dražší zemí (loni byla inflace přes 40 %, letos se odhaduje kolem 21 %, kurz dolaru ale zdaleka o tolik nevyrostl...).

Daně a poplatky: Argentina je ve všech mezinárodních srovnání jedna z nejvíce zdaněných  zemí.  Daně jsou tady v průměru větší, než v jiných zemích regionu: daňové zatížení v Argentině odpovídá 32 % HDP, zatímco regionální průměr je podle BID, Banco Interamericano de Desarollo, jen 22,8 %. V Argentině je proto rozšířené rčení, že lidé a firmy platí daně jako v nejvyspělejších zemích s širokou sociální sítí, ale dostávají za ně služby jako v zemích třetího světa… Argentina je jednou z nejsložitějších zemí co do plnění daňových povinností ze strany firem (podle počtu hodin, které firmy stráví plněním daňových povinností).

Stát si bere od firem přes daně více, než kolik jim zůstává zisku: odvody státu dosahují v poměru k firemním ziskům 137 %. To samozřejmě vede k tomu, že se nemalá část firem a malých podnikatelů placení daní vyhýbá. To je vidět třeba při srovnání výběru DPH v Argentině a např. na Novém Zélandu: zatímco Argentina při 21 % DPH z ní vybere jen 7,2 % HDP, Nový Zéland s 10 % DPH z ní vybere 10 % HDP…

V Argentině je údajně přes 90 typů různých daní, na federální i provinční úrovni. Firemní daň ze zisku (ganancias corporativas) je 35 %, ale pětina korporací neplatí, díky všemožným výjimkám, daně žádné. Provincie také vybírají firemní daň, tzv. Ingresos Brutos, ve výši 0 – 8 %. Tato daň se stala v poslední době pro regiony tak důležitou, že tvoří 75 % jejich příjmů (přitom ještě v roce 2002 to bylo 58 %). Jakákoliv daňová reforma se proto bude muset vypořádat nejen se situací na celostátní úrovni, ale i na úrovni provincií.

Podnikatelské prostředí ničí i všemožné poplatky, které v konečném důsledku mají stejnou roli jako daně, tedy naplnit státní kasu. Jedním z nejkritizovanějších poplatků je daň z uložení a výběru peněz na bankovní účet prostřednictvím šeku (impuesto al cheque). Za uložení i výběr šeku se platí 0,6 %, celkem tedy úplná transakce sebere z každé částky 1,2 %.

Daně podle různých odhadů tvoří 38 - 44 % ceny většiny potravin, opět tedy nejvíce dopadají na ty nejchudší obyvatele.

Infrastruktura: Argentina je co do rozlohy osmá největší země na světě a je silně urbanizovaná (přes 90 % lidí žije ve městech). Do infrastruktury ale podle dostupných údajů investuje pouze 2,9 % HDP, když regionální průměr je přitom 3,5 %. Velká vzdálenost místa produkce (především zemědělských surovin a potravin) od místa spotřeby (velká města) často vedou k paradoxní situaci, že zahraniční dodavatelé jsou na tom lépe než domácí a náklady na přepravu jsou větší v rámci země než při dovozu lodí ze zahraničí. Kriminalita na silnicích navíc nutí přepravce najímat ozbrojenou ochranu, což dopravní náklady ještě zvyšuje. 90 % dopravy se v Argentině realizuje po silnici, která je dražší než železniční nebo vodní.  Kvalita silniční infrastruktury také není valná, podle srovnání WEF je Argentina na 108. místě na světě, elektrická síť je na tom je ještě hůře (124. na světě).

Automatické a neautomatické dovozní licence: i když dovozní kvóty nejsou v dovozním režimu oficiálně povoleny, působí dva druhy dovozních licencí někdy podobným způsobem a zdražují tak věci z dovozu. Úřady  mají na vyřízení neautomatických licencí lhůtu 60 dnů a jsou zdokumentovány případy, kdy úředníci kontaktovali dovozní firmy, aby se s nimi “domluvili” na omezení jimi dováženého zboží. Je také veřejným tajemstvím, že s několika sektory (např. obuv) existuje neoficiální dohoda s dovozci o udržení importů na dohodnuté úrovni. Seznam položek, které potřebují neautomatickou dovozní licenci, čítá 106 stran (cca 1.400 položek), z čehož je zřejmé, že se s tímto druhem byrokracie se musí potýkat velká část dovozců.

Cla: Argentina dlouhá léta chránila domácí výrobce vysokými cly, protože to byla jedna z mála možností jak udržet domácí výrobce konkurenceschopné alespoň na místním trhu. S nástupem Macriho vlády se situace začala pomalu, ale přeci jen zlepšovat. V únoru odstranila clo na dovoz PC, notebooků a tabletů, které do té doby bylo 35 %. V srpnu snížila cla na korkové zátky, aby se ulevilo producentům vína a na dvě procenta spadlo clo na dovoz lesních kombajnů, což pomůže firmám, obhospodařujícím přes 1,3 mil. hektarů lesů (do té doby bylo clo 35 %). Poloviční je situace u autodílů: na položky, které se v Argentině nevyrábí, se cla snížila, zatímco na díly, které produkuje domácí průmysl, se cla naopak zvýšila. Úroveň cla ve výši 35 % výrazně ovlivňuje i ceny dovezených automobilů. Kromě cla a DPH je na vozidla přesahující určitou cenu, která je průběžně aktualizována, aplikována i tzv. speciální daň, která je nyní kolem 25 %, v závislosti na jeho ceně. Dochází tak k paradoxům, kdy např. základní model Fordu Focus je pod hranicí aplikace této daně, zatímco cena vozu s vyšší výbavou již překročí stanovenou hranici a cena je i o 30 % a více vyšší. Existence této daně využívají místní automobilky, které nic nenutí snižovat náklady a ceny vozů domácí provenience odpovídají cenám mnohem luxusnějších vozů v jiných zemích.

Cena práce: velký vliv na cenovou úroveň mají i vysoké náklady na pracovní sílu. Pracovní trh je velmi rigidní, propustit zaměstnance je prakticky nemožné. Pokud chce zaměstnavatel propustit zaměstnance, musí žádat o souhlas nejen odbory, ale i ministerstvo práce. Jestliže svou žádost řádně zdůvodní, ministerstvo mu souhlas dá, ale poté narazí na odbory, které mají v Argentině od dob Peróna a Evity velkou moc. Silné odbory tlačí na růst platů, které rostou často rychleji než cenová úroveň. Navíc je zaměstnavatel povinen odškodnit zaměstnance jedním platem za každý odpracovaný rok, což je v případě ekonomických problémů firmy přímo vražedné. Odvody jsou též na vyšší úrovni než v okolních zemích.

Atraktivita Argentiny pro naše firmy by se měla postupně zvyšovat, nicméně to bude jen pomalý a postupný proces. I když je pro české podnikatele Argentina vzdálený a na první (i druhý) pohled složitý trh, ZÚ Buenos Aires se i nadále bude snažit je informovat o hlavních investičních projektech a podmínkách pro zahájení podnikání přímo v zemi.

Tomáš Hart, obchodní rada, Velvyslanectví ČR v Buenos Aires