Ten, kdo sleduje českou ekonomiku zpovzdálí, může uznale pokyvovat i nad jejím dalším úspěchem, který se týká nezaměstnanosti. Ta je na historicky nízkých hodnotách, její míra se pohybuje kolem 3,5 % a je nejnižší v Evropské unii. Mnozí podnikatelé to ovšem zároveň vnímají jako varovný signál – tlak na zvyšování mezd v této situaci roste, což ale bude vytvářet také tlak na růst cen českých výrobků, které mohou ztrácet konkurenční schopnost na světovém trhu.

A jsou tu i další náznaky, že dobývání dalších trhů může být těžší než dosud. Poté, co Česká národní banka uvolnila bránu pro posilování koruny, česká měna zpevňuje a velmi pravděpodobně bude posilovat dál. Oživení ekonomiky je skvělé, zároveň s sebou dříve či později přináší brzdu ve formě růstu úrokových sazeb. Snaha zrušit přirozený hospodářský cyklus se vždy nakonec ukázala marnou.

To vše neznamená, že nyní nutně přichází nějaká tragédie. Skeptici mohou mluvit o konci zlatých časů českého exportu, realisté spíše poznamenají, že žádný strom neroste do nebe. Jsou tu určité limity, se kterými – realisticky vzato – prostě nic nenaděláte.

To ale neznamená, že budoucnost je předem daná. Zástupci exportérů naopak burcují, že je potřeba na novou situaci aktivně reagovat – ať už si kdo myslí o vyhlídkách budoucího exportu cokoliv. „Nechceme strašit,“ říká místopředseda Asociace exportérů Otto Daněk, který patří k nejrespektovanějším komentátorům zahraničního obchodu v zemi. „Upozorňujeme, že je potřeba něco rychle udělat a připravit se na chladné období. Když vycházíte za slunečného počasí do hor a nevezmete si svetr nebo bundu, můžete nahoře zmrznout,“ dodává. Asociace exportérů podle něj ostatně vznikla před patnácti let právě jako systém včasného varování.

Vysátý trh práce

To, před čím podnikatelé varují, popisuje střízlivým pohledem centrálního bankéře člen bankovní rady ČNB Vojtěch Benda: „Na trhu práce je patrné zesilující napětí. Ukazatele využití kapacit trhu práce jsou rekordně vysoko. Dynamika nominálních mezd v tržních odvětvích zrychlí až k téměř 8 % na konci letošního roku.“

Otto Daněk upozorňuje, že zatímco před čtyřmi lety vycházelo čistě statisticky na každé volné pracovní místo 18 nezaměstnaných – registrovaných na úřadech práce – dnes je to 1,4 nezaměstnaného. Strohá statistická čísla o nezaměstnanosti ale nejsou přesná. Volných pracovních míst je ve skutečnosti více, než se deklaruje, a naopak část lidí, kteří jsou registrovaní jako nezaměstnaní, zase pracuje v šedé ekonomice.

Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská uvádí, že vysátý trh práce brzdí meziroční tempo růstu vývozu o 1,5–5 %. Roční ztráta se tak může v absolutních číslech pohybovat mezi 54–180 mld. Kč. A k tomu je nutné připočíst zmiňované posilování koruny. Každé zhodnocení domácí měny o 1 % přináší snížení tempa růstu exportu o 0,44 procentního bodu. Otto Daněk v této souvislosti ještě připomíná, že podobnou nepříjemností jako posilování kurzu jsou také jeho značné výkyvy. Volatilita kurzu koruny se od uvolnění kurzového závazku ČNB zvýšila čtyřicetkrát.

 

Euro s chladnou hlavou

Řešením by podle podnikatelů bylo, kdyby stát přestal bránit příchodu zahraničních pracovních sil do země. (Více v rozhovoru s Jiřím Grundem na str. 2–4.) Posilování a volatilitě kurzu by učinilo přítrž přijetí eura, což by ovšem přineslo zase jiná rizika. Všichni mají v živé paměti potíže jižního křídla eurozóny. Názory na rychlé zavádění společné měny se liší. Ani mnozí podnikatelé v tomto ohledu nepospíchají, byť vstup Česka do eurozóny v dlouhodobějším horizontu podporují.

„Většina firem z našeho odvětví je pro to, abychom euro zavedli co nejdříve. Ale nemělo by to být bezhlavé,“ říká Petr Mazzolini, prezident Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR. „Chceme vidět, že se situace v Evropě stabilizovala. A také se teprve ukáže, jakým směrem se EU vydá po Brexitu,“ dodává.

Otto Daněk varuje před urychleným vstupováním do hořícího domu, který dnes eurozóna připomíná, ale Česko by podle něj nemělo zpochybňovat svůj dlouhodobější závazek ohledně zavedení eura z doby, kdy vstupovalo do samotné Evropské unie.

Zatímco čeští exportéři narážejí na limity růstu, faktem je, že se jim otevírají i nové příležitosti. To ovšem platí pro firmy, které – slovy Jiřího Grunda – dokázaly využít předchozího období oslabené koruny a nižších úroků k investicím do moderních technologií.

Helena Horská řadí mezi příležitosti českého exportu kromě dosavadního ekonomického oživení v Evropě také automatizaci a robotizaci nebo nové trendy ve strojírenství a elektrotechnice. Teď jde o to, aby české firmy opravdu uměly těchto šancí využít.

 

Přidat v přidané hodnotě

Náměstek ministra zahraničí Martin Tlapa v této souvislosti považuje za klíčové téma produktivitu a efektivnost. „Je zapotřebí zvýšit přidanou hodnotu exportu, podíl služeb a ziskovosti vývozu,“ říká. Na rozdíl od některých dřívějších představ podle Tlapy nespočívá klíčový problém v teritoriální orientaci exportu, ale v přidané hodnotě českých řešení na úrovni exportérů a také v přidané hodnotě státní podpory. Připomíná, že podle žebříčku Doing Business, který srovnává konkurenceschopnost 190 zemí, Česká republika klesla o 3 příčky na 30. místo. Zaostala nejen za Německem, ale kupříkladu i za Polskem.

Na druhé straně Martin Tlapa uznává existenci přirozených limitů růstu exportu a také to, že „vytváření přidané hodnoty nelze nikomu přikázat“. Exportéři se pohybují v určitém prostředí a musejí se s tím vyrovnat. Navzdory tomu všemu se náměstek ministra zahraničí, který má v Černínském paláci na starosti ekonomickou diplomacii, domnívá, že „nejkrásnější chvíle českého exportu teprve přijdou“.

Stát by měl každopádně přispět tím, že nabídne kvalitnější řízení ekonomické diplomacie a překoná její dosavadní roztříštěnost. „Během mnoha jednání se zahraničními partnery ztrácíme hned na začátku poměrně dost času tím, že vysvětlujeme, co má která česká instituce na starosti,“ upozorňuje Martin Tlapa. Český systém podpory exportu by podle něj neměl fungovat podle modelu „Otesánek“ – tedy nákladné kolaborace, ale podle modelu „sehraného orchestru“ – tedy účinné koncentrace služeb. „Česko si nemůže dovolit deset státních institucí na podporu vnějších ekonomických vztahů s provozními náklady více než dvě miliardy ročně, je potřeba se zaměřit na duplicity a nízkou nákladovou efektivnost,“ dodává.

Martin Tlapa dále uvádí, že Česko namísto ministerstva průmyslu a obchodu potřebuje spíše ministerstvo hospodářství. Problematika zahraničního obchodu by se pak mohla přesunout pod ministerstvo zahraničí. Některé oblasti exportní politiky, jako jsou například oficiální účasti na výstavách a veletrzích, by podle náměstka ministra zahraničí neměl zajišťovat stát, ale podnikatelské reprezentace, protože je mohou zajistit lépe a efektivněji. (Více o představách Martina Tlapy se dočtete v prvním čísle časopisu MED – na webu www.mzv.cz/ekonomika/med).

 

Technika či ekonomika?

Pokud jde o přidanou hodnotu, záleží ovšem na tom, co si kdo pod tímto pojmem představuje a jak ji měří. Všem je jasné, že jsme na tom ve srovnání, zvláště s naším největším obchodním partnerem Německem, hůře. Otázkou je o kolik.

Asociace exportérů uvádí, že je nutné rozlišovat mezi technickou a ekonomickou přidanou hodnotou. Ta technická hodnota (tedy vysoká technická kvalita) je v Česku často vysoká, ale ekonomickou přidanou hodnotu realizují mateřské společnosti tuzemských firem – zvláště v Německu. „V Česku vyrábíme produkty s jednou z nejvyšších technických přidaných hodnot. Německé matky je ale kupují za předávací, nikoliv tržní, ceny. Zisky se realizují vždycky až ve finále,“ dodává Otto Daněk.

Faktem nicméně je, že Česko už prakticky ztratilo pověst kvalitního dodavatele kompletních investičních celků, tuzemské firmy jsou často subdodavateli německých či jiných evropských firem, které následně vyvážejí svou produkci i s českým podílem mimo Evropu. Jak připomíná generální ředitel České exportní banky Karel Bureš, zájem o roli generálního dodavatele, EPC kontraktora v Česku ochabl. Málokdo už má dnes v této oblasti potřebné znalosti a zkušenosti.

 

Žádné pézetky…

Generální ředitel státní pojišťovny EGAP Jan Procházka uvádí, že české firmy by měly při dobývání zahraničních trhů dokázat efektivněji spojovat své síly. „Nikdo nevolá po návratu ke starým pézetkám, podnikům zahraničního obchodu, ale je třeba hledat společnou cestu,“ říká Jan Procházka. Generální ředitel EGAP dále poznamenává, že tato pojišťovna spolupracuje s Technologickou agenturou ČR na programu podpory vývozu s přidanou hodnotou. Ta vzniká díky projektům výzkumu přímo v Česku, přičemž díky výsledkům takového výzkumu vzniká inovativní produkt, který má potenciál uspět na zahraničních trzích.

Přidaná hodnota exportního projektu pak může vznikat tam, kde je dodávka výrobků spojená také s dodávkou služeb. Inspirací v tomto ohledu může být například Finsko, jak v nedávném rozhovoru pro časopis Procházka EGAPem upozornil Topi Vesteri, finský prezident Bernské unie, která sdružuje úvěrové pojišťovny z celého světa. „Exportující společnosti stále více nabízejí nikoliv pouze výrobky, tedy například stroje, ale také související služby. V konečném důsledku to skutečně znamená vyšší přidanou hodnotu ze strany finských firem. Díky takovému exportu finské firmy vytvářejí hodně pracovních míst s vysokou kvalifikací, zaměstnávají více inženýrů, výzkumníků a vývojářů,“ řekl Topi Vesteri.

Před paušálním odmítáním subdodavatelského vývozu na druhé straně varoval na letošním strojírenském veletrhu v Brně Antonín Růžička, generální ředitel společnosti Wikov Industry známého podnikatele Martina Wichterleho. Ta ve světě uspěla díky svým kvalitním převodovkám. Růžička nevidí důvod, proč by se špičkové české výrobky v určitém segmentu neměly stát součástí širších dodávek. Faktem je, že kupříkladu spolupráce mezi českým dodavatelem převodovek a světovými výrobci větrných elektráren je naprosto přirozená. A podobné to může být i v dalších odvětvích.

 

Trendy a omyly

České firmy uspějí na světových trzích v případě, když na jedné straně dokáží reagovat na nejmodernější trendy v oblasti technologií a kybernetizace, ale současně dokáží navázat na to, v čem jsou tradičně dobré. Úspěšný český podnikatel Jan Šíp, jeden ze spoluzakladatelů předního výrobce vodních turbín MAVEL, se obává nesprávného chápání průmyslové revoluce 4.0.

„V dnešní velmi dynamické době mě dost zneklidňuje například obecně přehnaná důvěra v samospásnost nanotechnologií nebo 3D tisku,“ říká Jan Šíp. Podpora průmyslu a exportu by se podle něj rozhodně neměla orientovat výhradně tímto směrem. Dodává, že mylně chápaná revoluce 4.0 může být třeba v oblastech specifické strojírenské zakázkové výroby marným a velmi drahým pokusem nahradit tradiční strojírenství. „V našem oboru dodávek pro investiční celky a projekty je plná automatizace výroby dokonce nevhodná, protože špičková strojírenská kvalita je do jisté míry dílem manuální profesionality. Ostatně pokud by se tradiční strojírenství dalo takto jednoduše zcela nahradit, už dávno by se tiskly cementárny, dálnice, elektrárny, rafinérie a podobně,“ uvádí podnikatel Šíp.

Blíží se tedy konec zlaté éry českého exportu? Určitě má smysl být na pozoru. Náměstek ministra průmyslu Vladimír Bärtl poukazuje na skeptické scénáře, kterými se tradičně zabývá německé ministerstvo obrany už od dob polního maršála Helmutha von Moltkeho v 19. století. Podle všeho se Němcům tento přístup vyplácel…

 

JAN ŽIŽKA

článek vyšel v 2. čísle časopisu Moderní ekonomická diplomacie