Ta setinka je super zpráva, hlavně když vidíte, jak se daří tradičním českým firmám, respektive českým podnikatelům. Teď ještě aby z toho byla super marže. Abychom vystoupili ze stínu Německa – stále náš největší exportní artikl je dodávka, nikoliv finální produkt.

Připomíná mi to teď u nás v Evropě knihu francouzského spisovatele Jean Giono – Muž, který sázel stromy.

V novele z roku 1953 je pastevec, který žije v malém kamenném domě. V pustině, kde si lidé všímají spíš sebe. I sám je v depresi. Usoudil, že kraj hyne, poněvadž je tam málo stromů. Rozhodl se, že tu situaci napraví. A tak sázel stromy. Každý den tolik, kolik stihnul.

Řecko by mohla být jakoby nově zasazená kleč, která roste/neroste v Krkonoších.

Německo je nejméně náročný jehličnatý strom – statná borovice lesní. Ani toho moc nepotřebovala. Hluboké kořeny, rozpíná se všude na píscích i hlínách, na kamenitých, nadměrně suchých i mokrých půdách a ve všech výškových polohách.

Česko zase připomíná nejrychleji rostoucí strom – olši lepkavou. No dobře, jsme spíš smrček, ale ten aktuální růst je překvapivě vysoký.

Každopádně, v evropské oboře nehledejte žádné lípy – nejoblíbenější listnaté stromy – symbol vzájemnosti. Naopak, každý stát je jiný. Svůj. Má své zájmy. A svou skepsi, vnitřní depresi – což je to málo, co je skutečně spojuje.

Ten chlapík z toho románu neúnavně sázel a sázel krize nekrize, válka neválka. Za tři roky jich vysázel sto tisíc. Zrodil se krásný les a zemi se začala vracet vláha a život. Když se objevila voda, objevily se také louky, zahrady, květiny, a tak i jakýsi důvod žít. Ale přeměna probíhala tak pomalu, že si lidé na ni navykli a nevyvolávala údiv.

Navštívil ho hajný. Z úřední moci mu oznámil příkaz, že nesmí venku rozdělávat oheň. Mohlo by to totiž ohrozit růst tohoto „přírodního“ lesa. Naivní hajný k tomu dodal, že je vidět, jak les roste „sám od sebe“. Přišel i vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí „něco“ víc ještě k tomu udělat, ale neudělali nic. Jen mezi nimi zavládlo nadšení, jak příroda „sama od sebe“ roste.

Co vlastně ty stromy, respektive Evropu, k růstu přivedlo? V té knize je odpověď.

Je to píle jedinců, podnikatelů, zaměstnanců, kteří fakt chtějí makat a něco dokázat. Proto přichází růst. V Řecku třeba vyhrál mladého podnikatele roku chlapík, co pokračuje v rodinné tradici a dělá luxusní med pod značkou Melira (pokud jste tam, vemte mi jeden). V Německu manželé, co udělali designové hotely Motel One. V Česku byl oceněn Chmela z Tescomy, rok předtím úžasný Pelc z GZ Media, od něhož mám Rihannu na desce, předtím Bříza z Koh-i-nooru…

Růst díky podnikavosti může trvat i nadále. Olše dorůstá výšky pětadvacet až pětatřicet metrů. No ten smrček míň. Ale třeba nejvyšší strom v Česku roste na Jablonecku – douglaska tisolistá měří přes 64 metrů.

Samo ale, že růst nebude věčný, tak jako žádný strom neroste do nebes. Vědci tvrdí, že bod, do něhož vystoupá voda z vnitřního zavodňovacího systému stromu, stanovuje jeho maximální výšku. Jakmile dosáhne vrcholu svých fyzických možností růstu, postihne horní části stromu „stres z vyschnutí“. Strom tak začne odumírat v zápase o získání dostatečného objemu vody.

Od ledna 2014 přibylo v české ekonomice 274 tisíc nových pracovních míst. Většina z toho v průmyslu a podnikání. Mzdy rostou o 5,3 % meziročně – nejvíce od konce 2008. Pokud by česká ekonomika takto pokračovala dál, bude za celý rok růst HDP přes 4 %, což nečekal nikdo... Jenže už ani není, kde lidi brát… A když pracovníky dovezeme, lidé se bojí kriminality. Co víc, třeba na Kofolu, kterou vzkřísil podnikatel roku 2011 Samaras, si obyvatelé sousedních domů v Mnichově Hradišti stěžují, že vyrábí až příliš, že je to ruší i v noci…

Dívaje se na tu setinku, na ta celková čísla o exportu a hádépé, teď zažíváme růstovou kapitolu. Růst netrvá věčně, stromy nerostou do nebe, ale mohou tloustnout. V každém v tom stromku z evropské obory bují sociální stát a vládní sektor se rozpíná. A to je ten problém. I přes všechny ty příklady a kupu dalších super podnikatelů a podnikatelek, nejsem si jist, zda je v růstu už dost skromnosti, vytrvalosti a poctivosti v podnikání od většiny – aby to nebylo jen vzplanutí nad tím, jak státy rozdávají z rozpočtů dotace, minimální mzdy nebo sociální dávky.

 

ALEŠ MICHL, spoluzakladatel investičního fondu QUANT

článek vyšel v 2. čísle časopisu Moderní ekonomická diplomacie