suomeksi  česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Vztahy mezi Českou republikou a Finskem

Česko-finské vztahy maji dlouhou tradici, a to i přes skutečnost, že oba samostatné státní útvary vznikly teprve před cca 100 lety. 

První kontakty

Česko-finské vztahy se datují od konce 14. století, kdy ze severských zemí přicházeli studovat na pražskou univerzitu také Finové, kteří pak doma působili v duchovní správě a stávali se tak i politickými činiteli. V roce 1578 bylo při jezuitské koleji v Olomouci zřízeno Colegium nordicum, speciální seminář pro výchovu katolických misionářů, na kterém rovněž studovala řada Finů, kteří po návratu do země působili jako tajní katolíci v duchovních funkcích. Většinou však byli v době zostřeného pronásledování katolíků za panování vévody Karla odhaleni, ze svých míst sesazeni a byli nuceni opustit zemi.

Finové v řadách protestantských vojsk

Zvláštní kapitolou finské přítomnosti v Čechách je období třicetileté války, kdy v řadách švédské armády bojovalo na 24 tisíc finských vojáků "hakapelitů", kterým byly připisovány ďábelské a čarodějnické schopnosti. Byli to právě Finové, kteří z Prahy odvezli v roce 1648 strahovskou knihovnu a cennosti Strahovského kláštera včetně stříbra z roztavené sochy sv. Norberta v nadživotní velikosti, který klášteru darovala Polyxena z Lobkovic. Strahovská knihovna byla odvezena do Turku, kde ji viděl v roce 1792 Josef Dobrovský při své cestě do tehdejšího Švédska a Ruska; knihovna shořela v roce 1827 při požáru města.  

Spolupráce českých a finských národních buditelů

Až do 19. století byly české kontakty s Finskem (dříve součástí Švédska, od roku 1809 Finské velkoknížectví v ruské říši, roku 1812 přeneseno hlavní město z Turku do Helsinek) víceméně sporadické a týkaly se řídkých návštěv cestovatelů či teologů.

Od 19. století se finská veřejnost dozvídala o českém národním hnutí, v době vrcholícího státoprávního boje Čechů byly ve Finsku publikovány články F. Palackého. Snad nejvýznamnější událostí vzájemných vztahů 2. poloviny 19. století se stal pobyt novináře Antona Fredrika Almberga v Praze, známého pod pseudonymem Antti Jalava, který se seznámil s Palackým, Riegrem a Náprstkem. Registroval požadavek samostatné české univerzity, obdivoval povinnou školní docházku a prostor věnovaný na školách češtině. O svém několikaměsíčním pobytu v Čechách podal svědectví v seriálu článků Dopisy ze zahraničí, který vycházel v časopise Uusi Suometar. Už v roce 1866 informoval literární kritik V. B. Nebeský o finském eposu Kalevala, který Elias Lőnnrot vydal poprvé v roce 1835. V konečné podobě v roce 1894 Kalevalu přeložil do češtiny Josef Holeček, který se kvůli tomu naučil finsky. Český překlad vyšel v roce 1895 jako jeden z prvních úplných překladů.

Vznik samostatných států po 1. světové válce a meziválečné období

Na přelomu 19. a 20. století si začíná český tisk všímat finských snah o samostatnost, kdy od nejprve jednoznačně rusofilských komentářů, kritizujících Finsko za nevděčnost vůči Rusku jsou postupně hodnoceny finské snahy jako legitimní. V posledních 25 letech před první světovou válkou dokládá průřez českým tiskem vysokou informovanost domácí publicistiky o finsko-ruském sporu, současně však odráží spory na české politické scéně a politickou polarizaci těchto názorů.

Podmínky, za kterých na konci první světové války vznikly samostatné státy Československo a Finská republika, byly natolik odlišné, že nepřinesly automaticky podnět k navázání diplomatických vztahů. Pro ne zcela vyjasněnou zahraničně politickou orientaci a vnitropolitickou situaci poznamenanou občanskou válkou, nebylo Finsko objektem zvláštního zájmu Československa. Iniciativa k navázání diplomatických vztahů vzešla z finské strany. Finská vláda požádala o uznání Finské republiky de iure nótou 31. 12. 1919, ke kterému došlo z československé strany 28. 4. 1920 a teprve v únoru 1921 reagovala na žádost o navázání diplomatických vztahů.  Až v září 1923 byl v Helsinkách otevřen konzulát, který však neměl diplomatické pravomoci. Po podepsání obchodní smlouvy v roce 1927 byly upraveny i diplomatické vztahy - od roku 1927 byl konzulát povýšen na vyslanectví. Po německé okupaci českých zemí zaujaly finské úřady negativní stanovisko k dalšímu působení československého zastupitelského úřadu, který skončil 15. 3. 1939 svou činnost, československé pasy byly prohlášeny za neplatné.

2. světová válka a poválečné obnovení vztahů

Situace za 2. světové války byla z hlediska vzájemných vztahů nejednoznačná a složitá. V době Mnichova chtělo Finsko zůstat přísně neutrální a navíc zde panovalo široké porozumění pro sudetské Němce (totéž při jednání o česko-německé deklaraci ve druhé polovině 90. let, kdy Finové mechanicky přirovnávali odsun sudetských Němců k situaci utečenců z Karélie). Československo sympatizovalo s Finskem v období tzv. zimní války 1939-40, finské spojenectví s Německem vobdobí tzv. pokračovací války 1941-44 se naopak s žádným pochopením nesetkalo.

Diplomatické vztahy byly obnoveny z podnětu finské strany v roce 1946, československé vyslanectví znovu zahájilo svou činnost 30. 6. 1947. V roce 1959 byla vyslanectví v Praze a v Helsinkách povýšena na velvyslanectví.

Na počátku roku 1948 byl vývoj v obou zemích podobný, finští komunisté hovořili o "československé cestě". Po porážce v červencových volbách 1948 se komunisté dostali do vlády až v roce 1966, nikdy však neobsadili silové resorty. Úzké vzájemné vztahy v padesátých letech mezi sebou udržovaly jen komunistické strany a jejich organizace vysíláním delegací na sjezdy.

Pražské jaro

Reformní proces v Československu v roce 1968 zintenzívnil zájem finské veřejnosti o dění v Československu a urychlil diferenciaci uvnitř Komunistické strany Finska na tzv. eurokomunistickou a dogmatickou stalinskou, která tvořila a tvoří marginální menšinu. Okupace Československa způsobila šok, finský tisk okupaci odsoudil. Relativně nejpříznivěji se k okupaci její bagatelizací stavěl tisk Strany středu (bývalé agrární strany), která tvořila mocenskou základnu prezidenta Urho Kekkonena. Finská vláda k tzv. československé krizi nezaujala oficiální stanovisko. 

Vztahy v období tzv. normalizace v československu

V období normalizace zahájil prezident Kekkonen aktivní období bilaterálních vztahů. V roce 1969 navštívil Československo a v roce 1970 navštívil Finsko prezident L. Svoboda. Až do roku 1975 se v každém roce uskutečnila návštěva vysokých státních nebo stranických představitelů. V roce 1975 se uskutečnila v Helsinkách závěrečná fáze KBSE, která byla výsledkem mnohaletého úsilí finské diplomacie. Výrazná aktivita při vytváření mostu mezi Východem a Západem rozšiřovala manévrovací prostor finské diplomacie a její pozici neutrální země i při jednáních se Sovětským svazem. Tato linie pokračovala i za Kekkonenova prezidentského nástupce Mauno Koivista.

Spolupráce po Sametové revoluci

Na konci osmdesátých let se intenzita bilaterálních vztahů snížila, pozornost finské veřejnosti a politiků vzbudily až aktivity protikomunistické opozice a pád režimu v listopadu 1989. Vzájemné vztahy se změnily, přibývalo kontaktů na oficiální úrovni i v každodenním životě. V květnu 1991 navštívil Finsko při své okružní cestě po severských zemích prezident Václav Havel. Rozdělení Československa přijala finská veřejnost s pochopením (s připomínkou severského oddělení Norska od Švédska v roce 1905). V červnu 2005 se uskutečnila státní návštěva prezidenta ČR Václava Klause ve Finsku. V roce 2008 navštívil ČR finský předseda vlády M. Vanhanen, o pět let později zavítal do Finska na pracovní návštěvu český premiér P. Nečas a v roce 2018 zemi navštívil premiér A. Babiš.