suomeksi  česky  english 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: Spolek Bohemia
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Proč mají Češi rádi Finsko a naopak

Spolek Bohemia v březnu 2022 uspořádal v Helsinkách setkání se spisovatelkou a překladatelkou Markétou Hejkalovou. Markéta Hejkalová nám poskytla text, kterým svoji besedu s krajany a finskými zájemci o českou kulturu uvedla. Děkujeme a s radostí uveřejňujeme.

My Češi jsme, jak je všeobecně známo, závistiví a xenofobní. Totéž by se možná dalo říct o Finech, nebo se to alespoň říkalo, když jsem ve Finsku v druhé polovině devadesátých let minulého století žila a pracovala.
Není těžké uhodnout, která literární postava je pro nás Čechy nejdůležitější. Bezpochyby dobrý voják Švejk. Jsme národ Švejků. Obvykle nepoděláme to, co se nám  přikazuje, a nevěříme patetickým projevům a vznešeným slovům, víme, že život je jinde.

Mají klišé a mýty vždycky pravdu? Xenofobní a závistiví Češi si za premiéra zvolili slovenského miliardáře Andreje Babiše (naštěstí jen jednou), a na druhé straně dnes s otevřenou náručí přijímáme válečné uprchlíky z Ukrajiny.

Kdo je nejdůležitější literární postavou pro Finy? Juha Juhaniho Aha, některý ze sedmi bratří Aleksise Kiviho, Waltariho Mikael Karvajalka?

Co je podle Čechů ve Finsku nejlepší? Pro mnohé jistě hokej, ale také hrdiný boj Finů proti Sovětskému svazu a Stalinovi v zimní válce, romány Miky Waltariho, fungující a transparentní stát bez korupce, tisíce jezer, Laponsko, premiérka Sanna Marin a prezident Sauli Niinistö.

O finsko-českých kulturních stycích můžeme mluvit už ve středověku, kdy Finové - mj. biskup Maunu Tavast - přicházeli studovat na pražskou Karlovu univerzitu.

Na pražské univerzitě studovalo v dřívějších dobách mnoho mužů z Finska, ale bojím se, že tam stále kvasí husitský duch, i když doktor Hus byl upálen na hranici. Žádný plevel totiž není houževnatější a obtížnější než ďáblovo sémě kacířství, pokud už z něj jednou vyrašil stonek. Ne, žáku Mikaeli, budeš-li k tomu mít jen trochu příležitost, zapiš se na pařížskou univerzitu, moji univerzitu, kde jsem já získal vysoké vzdělání a přede mnou už mnoho finských biskupů z milosti boží a Svatého stolce, říká biskup Arvid Mikaelu Karvajalkovi

Další fázi česko-finských kulturních vztahů nelze označit za žádoucí ani následováníhodnou. Finští hakapelité patřili za třicetileté války ke švédské armádě. Bojovali o Karlův most, nikdy nedobyli Brno - a mimo jiné možná založili malou vesnici se skoro finským jménem Karhule. Karhule je pod Blaníkem, českou zázračnou horou, v níž podle legendy blaničtí rytíři čekají, až bude v Čechách nejhůř, teprve pak vyjdou z hory ven a pomohou. Že by blaničtí rytíři byli ve skutečnosti finští hakapelité?

Lidé vždycky prchají před válkou. Zrovna tak jako Jan Ámos Komenský. V roce 1642 přišel do Švédska. Seznámil se tam s finštinou a sámštinou (laponštinou) a jako jeden z prvních si povšiml jejich příbuznosti s maďarštinou. Druhý český vědec, který zaznamenal příbuznost ugrofinských jazyků, byl zakladatel slavistiky Josef Dobrovský, který navštívil Švédsko v roce 1692.

V 19. století v Helsinkách působili čeští hudebníci. Nejslavnějším z nich zřejmě byl tenorista Josef Navrátil, obdivovaná hvězda helsinské opery. Z Helsinek se přesunul do Petrohradu a pak do Gruzie, do Tbilisi, kde v roce 1912 zemřel. V Helsinské opeře působili také bratři Bohuslav a Jaromír Hřímalí. Cellista Jaromír Hřímalý zemřel v Helsinkách v roce 1905, dirigent a houslista Bohuslav Hřímalý již v roce 1894.
Na samém konci 19. století, v roce 1895, přeložil spisovatel Josef Holeček do češtiny finský národní epos Kalevalu. Byla to obrovská a obdivuhodná práce, jeden z prvních překladů celé Kalevaly. Holečkův překlad je dodnes srozumitelný, čtený a čtivý, živá součást literatury. Je ale zajímavé, že Holeček se zajímal o Finsko a přeložil Kalevalu takříkajíc z nesprávných důvodů. Dalo by se předpokládat, že cítil k Finsku sympatie proto, že žilo stejně jako české země pod cizí vládou - Finsko pod ruskou, my pod rakouskou. Bylo to ale přesně naopak. Holeček byl slavjanofil, a Finské velkoknížectví mu bylo příkladem toho, jak může malý národ šťastně a bezpečně žít pod ochranou velikého a mocného Ruska. V těchto dnech to zní přímo cynicky, nebo naivně, až směšně. Josef Holeček byl dobrý spisovatel a geniální překladatel, ale politicky dosti naivní člověk - ale politicky naivních lidí je i dnes všude na světě plno.

Na konci první světové války se obě země osamostatnily. Finsko 6. prosince 1917, Česko - přesněji řečeno tehdejší Československo, k němuž kromě Čech a Moravy patřilo také Slezsko, Slovensko a tzv. Podkarpatská Rus, 28. října 1918. Nové země v nové Evropě se o sebe zajímaly, hledaly vzájemné kontakty, spolupráci, zkušenosti...
Český sedlák a národohospodář Ferdinand Klindera podnikl v roce 1937 cestu do baltských zemí, Finska a Dánska a vydal o této cestě knihu Český rolník severskými státy. Finský spisovatel Ilmari Kianto cestoval do Pobaltí, Polska a Československa a napsal o tom cestopis Chlapec ve vesnicích světa. Kniha vyšla až o dvacet let později, v roce 1948. V knize s obdivem píše o západočeských lázních, Moravském krasu, Brně a ovšem také Praze.

Mladý Mika Waltari cestoval v roce 1928 poprvé z Helsinek do Istanbulu přes Berlín, Prahu, Vídeň, Budapešť, Bělehrad a Sofii. V Praze se zdržel jen hodinu a půl v okolí Masarykova nádraží - a byl naprosto znechucen, Praha v něm zanechala dojem chudého, temného a špinavého města.

Je všem třeba říct, že Waltari psal hodně kriticky o všech místech, která cestou navštívil. Spokojený byl jedině v bulharském hlavním městě Sofii, kde strávil noc s krásnou a tajemnou cizinkou.

Vlak přijíždí do Prahy večer, už za tmy. Máme tam stát dvě hodiny. Nechávám tedy zavazadla na polici v kupé a odcházím na procházku. Lidé na nádraží jsou chudí, špinaví a špatně oblečení. Hned po pár krocích poznávám, že jsem přijel do chudé země. Ženy sedí na rancích, děti pobíhají po asfaltové dlažbě.
Wechselstube není nikde vidět. Jdu si vyměnit peníze do nádražní restaurace. Zapamatuji si, že stojíme na Masarykově nádraží a vycházím do města. Před nádražím je přístřešek z plachtoviny, osvětlený třepotavým olejovým plamínkem. Prodávají se tam horké párky a chleba. Úzká, tmavá ulice vede někam na hlavní třídu, jezdí po ní tramvaje a září na ní špinavě červená světla reklam.
Najednou  se vedle mě objevil plachý, opotřebovaný Žid s lesknoucím se obličejem. Mluví špatně německy. Nabízí se mi za průvodce a přitom se krčí jako zvíře, které se bojí rány. Dávám mu párek, který jsem si koupil. Bere si jej, jako by se bál, že mu chci něco provést. Rychle ho zhltne, děkuje.
Procházíme se večerní Prahou: několik širokých, osvětlených ulic, v obchodech slevy a výprodeje, jinak tmavo a ponuro. O Praze se říká, že je to krásné město. Nevím. Těch pár hodin, které jsem v ní strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem. Vidím špínu, omšelé reklamní tabule, bledé, smutné obličeje.
Vracíme se s Židem zpátky na nádraží. Procházka mě naplnila melancholií. Nádražní lampy svítí příliš tlumeně. Jen ve vlaku tkví něco velkého a krásného. Čeká, připraven k odjezdu, lokomotiva vyfukuje páru, její obří kola se chystají v mém mozku, otupělém spánkem, odměřovat nové kilometry.
Dávám Židovi pět korun. Je pokorný, vděčný a nadšený.  Temná, smutná Praha zůstává za mnou. Upadám do polospánku a mé tělo se zachvívá v rytmu kolejí.

Ve druhé světové válce Finové udatně bojovali proti Stalinovi, a Češi proti Hitlerovi nebojovali. Nejsem historik a nechci se pouštět do diskusí, jestli to bylo správné nebo ne. Zmíním jen jeden moment. Mladí parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš, vyslaní z Londýna, provedli v květnu 1942 v Praze atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Heydrich byl jedním z nejvýše postavených důstojníků nacistického Německa a atentát ukázal, že Češi nejsou zdaleka tak poslušný a loajální národ, jak by se mohlo na první pohled zdát. Heydrich svým způsobem patří i do česko-finských vztahů. Nebo přesněji řečeno jeho vdova Lina, která se o dvacet let později, v roce 1965 vdala za finského divadelníka Mauna Manninena. Mauno Manninen byl syn slavné autorky dětských knih Anni Swan a básníka, profesora a zakladatele finského PEN klubu Otto Manninena. O této epizodě z života Heydrichovy vdovy vypráví román finské spisovatelky Terhi Rannela nazvaný Frau a také o tom píšu já v románu Měj mě rád/a.

V roce 1948 se Finsko nevydalo československou cestou, po níž na demonstracích volala Hertta Kuusinen, ale pro oficiální Československo a celý východní blok Finsko ze známých důvodů nepředstavovalo tak zlý a imperialistický stát jako ostatní západní země, a vztahy Československa s Finskem byly živější, než s ostatními západními zeměmi.

Nemohu nezmínit Emila Zátopka, jemuž se ve Finsku říká Satupekka, ani české traktory Zetor, které byly v padesátých letech dvacátého století na finském venkově velmi rozšířené a staly se jeho symbolem. To jsou známé věci a já k nim nemám co dodat. Snad jen maličkost - na světě jsou dvě restaurace jménem Zetor. Jedna v Helsinkách, a druhá donedávna byla v mém městě Havlíčkově Brodě.

V roce 1964 přijel do Helsinek český historik, který uměl maďarsky, aby se tu naučil druhý ugrofinský jazyk, tedy finštinu. Richard Pražák byl můj otec a díky jeho cestě jsem se nejen začala zajímat o Finsko a finštinu, ale díky ní také - svým způsobem - začala výuka finštiny na Masarykově univerzitě v Brně. Byla ovšem zahájena až o mnoho let později, v roce 2003.

Okupace Československa 21. srpna 1968 vzbudila ve Finsku soucit, zděšení i strach o osud Finska. Nakladatelství Tammi vydalo pamflet Praha 21. 8. 1968, obsahující články sedmi autorů. Jedním z nich byl novinář Max Rand, který se na začátku devadesátých let 20. století učil v Praze česky. Důležité jméno je v této souvislosti také Lieko Zachovalová, která jako zpravodajka finského rozhlasu přinášela o okupaci zprávy finským posluchačům. Vzpomíná na to ve své vzpomínkové knize Hlas z Prahy.

Po zázračném roce 1989 se změnil svět. Československo se mírumilovně rozdělilo na Česko a Slovensko. V roce 1995 Finsko vstoupilo do Evropské unie, v roce 1999 Česko vstoupilo do NATO a v roce 2004 do EU. Studená válka skončila a zdálo se, že svět už navždy bude žít v míru, harmonii a vzájemném porozumění. Velká iluze, mohli bychom říct s Mikou Waltarim. V roce 2022 Finsko vstupuje do NATO, ale víc už o politice mluvit nechci.

Na konci 90. let 20. století začal český boom ve Finsku. Čím? Českým pivem? Cestami do Prahy? První česká pivnice v Helsinkách se jmenovala Hádanka a otevřela v roce 1997. Po ní přišly další - Milenka, Vltava... V té době byla Praha pro Finy snad nejoblíbenější turistickou destinací. Doufám, že to nebylo jen kvůli levnému a dobrému pivu, ale snad i díky kultuře a historii.

Česká literatura vycházela v nakladatelství Tajfuuni, které založila Marjo Mäenpää, a překladatelem většiny českých knih byl Eero Balk. Přeložil Švejka poprvé přímo z češtiny, překládal Alexandru Berkovou, Jana Pelce, Jana Nerudu a mnoho dalších. Bohužel to však nevedlo k boomu české literatury ve Finsku - ani v devadesátých letech, ani později.

Na rozdíl od Česka. Asi do roku 2010 u nás vycházela jedna, dvě, maximálně tři finské knihy ročně - a teď jich vychází každý rok dvacet nebo možná i víc. Detektivky, dětské knihy, romány, paměti maršála Mannerheima... Čím začal tento boom finské literatury a vůbec Finska? Důležitým jménem je Mika Waltari, jehož obliba v Česku je opravdu fenomenální. Na začátku března vyšel dosud poslední Waltariho překlad - reportážní text Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě (pod názvem Válka o pravdu). Oblíbený je i Arto Paasilinna o také Sofi Oksanen, jejíž Očista se stala celoevropským bestsellerem. Je třeba zmínit i švédského spisovatele Stiega Larssona, jehož trilogie Milénium zahájila vítězné tažení severské krimi.
Knihami to začalo, a postupem doby se Finsko stalo pro Čechy ideální zemí, v níž všechno dobře funguje a která nám může být příkladem vlastně v čemkoliv, ať už ve školství, ochraně klimatu, rovnoprávnosti, vládě, politické kultuře... a dokonce i v hokeji. Naši politikové často říkají: Ve Finsku se to dělá takto! Což znamená, že tak je to správně a u nás by se to mělo dělat stejně.

České velvyslanectví v Helsinkách se nachází na Armfeltově ulici, pojmenované podle diplomata Gustava Mořice Armfelta. Armfelt byl jedním z mnoha milenců kněžny Zaháňské, známé z románu Boženy Němcové Babička. Objevily se teorie, podle nichž by právě kněžna Zaháňská mohla být skutečnou matkou Boženy Němcové, a Armfelt by tedy mohl být - teoreticky - její otec. V tom případě by největší česká spisovatelka byla z poloviny Finka a spíš než Němcová by se měla jmenovat Božena Finová.