EU potřebuje impuls v podobě Turecka
20.09.2005 / 08:57 | Aktualizováno:
Článek ministra Svobody uveřejněný v Právu dne 10.9.2005.
EU potřebuje impuls v podobě Turecka
Poslanec Evropského parlamentu Josef Zieleniec mně adresoval
svůj text (Právo 1. 9.) o budoucích vztazích Turecka a Evropské
unie a vyzval mě v něm k jasnému kroku či spíše gestu. Přitom si
značně ulehčil práci, když čtenářům předložil přímočarou představu
o rozhodování ministra: takto se mi věci jeví, a proto takto
hlasuji.
Obávám se, že tak to v reálné politice nechodí. Máme své
dlouhodobé, střednědobé i krátkodobé zájmy a cíle a z nich
vyplývající strategie i taktiky. Máme koaliční vládu, společnou
zahraniční a bezpečnostní politiku EU, další vazby a zájmy. Všechny
tyto aspekty existují zároveň a pouze někdy se jednoznačně
doplňují. Spíše naopak se často navzájem kříží, a proto bývá
výsledné rozhodování složitou kombinací mnoha vlivů.
Tato skutečnost však nic nemění na tom, že vstup Turecka je
zásadní otázkou a že stojí za to zabývat se vážně argumenty, které
autor předkládá. Začněme ekonomickou stránkou věci: je pravda, že
Turecko je relativně dosti chudou zemí, která zdaleka nedosahuje
unijních parametrů. Do jisté míry lze něco podobného říci o dalších
kandidátech, o jejichž evropské legitimitě přitom nikdo
nepochybuje. Více než na současném stavu ale záleží na celkové
dynamice vývoje a v tomto ohledu lze říci, že Turecko zaznamenává
zřetelné úspěchy. Vzhledem k časovému rozměru celého procesu tedy
není tento moment až tak zřejmou překážkou.
Daleko závažnější je tvrzení, že případné členství Turecka by
Unii vtáhlo do dosti neklidného, nebezpečného sousedství. I zde
však můžeme najít řadu prvků, které tento problém relativizují.
Nelze pochybovat, že Blízký východ bude i nadále zdrojem ohrožení.
Stejně tak je však jisté, že mu ať s Tureckem, či bez jen tak
snadno neunikneme. Islamistický teror se šíří daleko složitějšími
cestami a například Írán má již dnes k dispozici raketové nosiče,
které mohou zasáhnout celý náš kontinent. Oproti tomu Turecko bylo
po desítky let pevnou součástí Severoatlantické aliance, a tak se
podílelo na obraně západní Evropy před rozpínavostí sovětského
impéria.
Nejsilnější a nejproblematičtější z bodů, které poslanec
Zieleniec uvádí, je záležitost sdílené identity. Ne však ani tak
kvůli Turecku jako spíše kvůli nám samým. Právě poznání toho, co
jsme a čím chceme být, je nejzávažnější otázkou EU. Není asi nutné
připomínat, že existují tací, kteří by EU nejraději rozvolnili tak,
že by se jejím členem mohla stát snad i Severní Korea, kdyby
udělala něco s ekonomikou.
Na druhé straně ti - a jsem si jist, že jich je na kontinentu
většina -kteří věří, že existuje "společná evropská identita" a "
historický pocit evropanství", se musí pokusit dobrat toho, co to
vlastně je. Potřeba nalezení vlastních kořenů však není spojena jen
s rozšiřováním Unie. Vzhledem k novým hrozbám, jako je například
terorismus, lze s jistou nadsázkou říci, že naše sebepoznání se
stává doslova podmínkou našeho fyzického přežití.
Teprve tehdy, až budeme vědět, kdo jsme a kam v Unii
směřujeme, budeme moci s větší odpovědností rozhodovat o tom, jak
dalece nám je Turecko blízké. Ostatně nikde není řečeno, že ono
samo bude mít i potom stále ještě zájem být plnohodnotným členem a
že se nerozhodne pro jiný způsob přidružení. Nikdo dnes totiž
nemůže s jistotou říci, kam až povede vývoj, který se v současnosti
v Unii rozbíhá.
Je pravda, že představa Turecka coby člena Unie může u
mnohých vyvolat nepříjemné pocity nejistoty. Avšak i oni by možná
měli být rádi, že k této situaci došlo. Právě takový impuls možná
Unie potřebovala, aby konečně svou pozornost přenesla od
přepočítávání dotací a úvah o nebezpečných instalatérech ke
skutečným a podstatným otázkám, před kterými stojí.