Už více než sedm měsíců nás dennodenně zaplavuje válečné zpravodajství z ukrajinských oblastí, které si chtějí přisvojit ruští agresoři – nejprve formou „blitzkriegu“, později vyčerpávající válkou. Nezáleží na tom, jestli nás tyto zprávy deprimují, nebo naplňují nadějí, jedno mají totiž společné. Horor, který s sebou válka přináší, a děsivé potvrzení skutečnosti, že i po desetiletí vyrovnávání se s poválečnou minulostí žijí na tomto kontinentu lidé, v tomto případě Rusové, kteří jsou ochotni páchat odporné válečné zločiny. I když bychom měli počítat se vším, je těžké nebýt zděšený.

Jsme konfrontováni se situacemi, kdy válčící strana slibuje shromážděným občanům, že se jim nic nestane a že ti, kteří si přejí zůstat, klidně mohou, a že těm, kteří chtějí odjet, v tom nebude bráněno. Prý se připraví i dostatek autobusů a nákladních vozů. Nicméně další den začnou popravy. Tak to bylo nejen v Izjumu, Buči či Mariupolu, ten strašný scénář pochází již z Bosny. V případě Srebrenci Srbové zastřelili osm tisíc bosenských muslimů, muže a chlapce od 12 do 77 let. Tehdy se jednalo o nejhorší masakr v Evropě od druhé světové války. To, že ruské masakry na Ukrajině nám tyto odpornosti připomínají, nesmí znamenat, že si na ně zvykneme. Naopak! Musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom začarovaný kruh těchto zločinů prolomili a aby tento horor co nejrychleji skončil.

Navzdory všem hrůzám přináší srovnání se Srebrenicí i něco povzbudivého. Jakmile válka v Bosně skončila, podařilo se světu válečné zločince obžalovat a následně je přivést před Mezinárodní trestní dvůr v Haagu. Bylo by samo sebou lepší, kdybychom těmto šíleným zločinům předešli, avšak i opožděná spravedlnost je lepší než žádná. Navíc zajištění základní spravedlnosti je předpokladem pro zajištění trvalejšího poválečného mírového uspořádání. A to jak pro státy, tak i pro jejich občany. Toto poučení platilo po druhé světové válce a jak je vidět na příkladu Ruska, musíme ho použít i v budoucnu. Nesmíme na toto poučení rezignovat kvůli falešným ohledům nebo kvůli pohodlnosti. Temné síly minulosti – stejně tak jako odpudivá nostalgie po Sovětském svazu a s ní spojená imperialistická touha po moci, jak nám ji předvádí Vladimir Putin a současná ruská elita – se nedají kultivovat. Nedají se ani zastavit laskavými domluvami.

Trestní dvůr je nezbytný pro to, abychom mohli postupně uzdravit tolik poraněnou spravedlnost. A pokud by to potrestání napomohlo, potom bychom neměli mít strach ani ze zřízení speciálního tribunálu pro potrestání ruských zločinů. I spolkový prezident Frank Walter Steinmeier použil pro tuto situaci vhodná slova při nedávném shromáždění Ekumenické rady: „Plošné bombardování a cílené útoky na civilní cíle, na byty, na nemocnice, na obchodní střediska, na nádraží a na veřejná prostranství, to jsou zločiny, k nimž dnes dochází před očima celého světa. Nesmí se o nich mlčet. Musíme je pojmenovat. A musíme je obžalovat.“ Ukrajinští mrtví nás k tomu zavazují.

Jde přitom také o vytvoření základů, na kterých bude stát budoucí vztah EU a Ruska. Ačkoliv je nyní zcela nepředstavitelné, že bychom si měli s ruským vedením znovu sednout k jednacímu stolu, musíme zůstat realisty. Rusko z Evropy, a tudíž i našeho sousedství, nezmizí. A bylo by špatné z něj udělat věčného vyvrhele. I v tomto případě se musíme poučit z historie. Jak ale vztah mezi Ruskem a EU bude vypadat, to bude z větší míry záležet na samotném Rusku. Na tom, jak se Rusko vyrovná se svojí minulostí, se svými válečnými zločiny i se svými válečnými zločinci. Přivést tyto osoby do Haagu a umožnit jim spravedlivý proces by nebyl jen důležitý test vzájemné důvěry, byl by to i důležitý příspěvek k obnovení skutečného i mentálního míru v Evropě. Podle ochoty Ruska se takto zachovat, ho musíme v budoucnu hodnotit. Dlužíme to nejen ukrajinským obětem, ale i sami sobě, našim hodnotám a naší důvěryhodnosti.