Začnu citací známé myšlenky Václava Havla z počátku 90. let: „Myslím, že po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí. I když je to největší země světa, má přesto pocit, že je taková trochu malá a že ji ohrožují i nepatrní sousedé, které kolem sebe má.”

Toto zopakoval Václav Havel v srpnu 2008 nedlouho poté, co Rusko vtrhlo do Gruzie a zastavilo se několik desítek kilometrů před Tbilisi. V roce 2014 šlo ve své neoimperiální ambici dále a anektovalo krymskou část ukrajinského území a v jeho východní části  rozpoutalo umělý krvavý konflikt. Evropský bezpečnostní systém se rozpadal, základní principy formující evropskou bezpečnostní architekturu byly Ruskem otevřeně zpochybňovány a ignorovány.

Dnes je již zbytečné a neefektivní polemizovat, zda tvrdší přístup Západu a jeho institucí mohl odvrátit tu velkou dějinnou katastrofu, jíž jsme dnes svědky. Dnešní konference se tak koná v kontextu, kdy se Rusko kvůli Putinovi definitivně vyloučilo z rodiny civilizovaných národů a zasadilo těžkou ránu mezinárodnímu řádu.   

Stojíme tak před historickou výzvou definice a budování nových základů evropské a globální bezpečnosti. S revanšistickým a neoimperialistickým Ruskem na našich hranicích, s ničeho se neštítícím zločinným režimem Putina. S Ruskem stále držícím právo veta v RB OSN, s pohrdavým přístupem k normám mezinárodního práva. V situaci, kdy čínsko-ruské prohlášení z počátku února bezprecedentně deklaruje jejich společné ambice formovat budoucí světový řád, který nahradí uspořádání po pádu Železné opony bez nesvobody, doktrín omezené suverenity a sfér vlivu..

V tom světovém řádu nás Rusko a Čína nutí respektovat jejich bezpečnostní zájmy a územní ambice. Bylo to varování směrem k Ukrajině, je to varování směrem k Taiwanu. Je to však varování pro celý demokratický svět – tedy, že agresivní autoritářské mocnosti mohou jednat bez skrupulí a využít všechny prostředky k dosažení svých strategických cílů. Jedním z důvodů takového vývoje je jejich přesvědčení, že demokratický svět údajně oslabil a je v úpadku.

Ukrajina se stala další obětí těchto šílených představ. Naše kolektivní odpověď v rámci NATO a EU výrazně ztěžuje dosažení Putinova cíle, zničit její státnost buď jejím totálním podřízením Moskvě anebo vytvořením loutkové vlády. Putin pošlapal Chartu OSN, zásadní normy mezinárodního práva a evropskou bezpečnostní architekturu. Naše pomoc Ukrajině, politická, vojenská, ekonomická, humanitární a morální, musí pokračovat paralelně s úsilím zabránit rozšíření války na další území. Naše dosavadní jednota v tvrdé reakci na Putinovu válku nesmí polevit, naše solidarita s Ukrajinou musí zůstat neochvějná.  

Zajištění naší bezpečnosti je od konce 90. let pevně svázáno s členstvím v NATO, vstup do EU byl dalším důležitým krokem. Pro všechny ty, kteří léta nesmyslně vykřikují, že členství v těchto organizacích omezuje naši svrchovanost, dává poslední vývoj jasnou odpověď. Svou státnost a bezpečnost můžeme zajistit jenom pevným ukotvením v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Síla NATO a EU je v síle jeho členů. Proto musí Česká republika zásadně posílit svoje vojenské schopnosti a být připravena na bolestivá rozpočtová rozhodnutí.

Bezpečnost v Evropě je v troskách a obě tyto organizace, dva pilíře naší bezpečnosti, musí přehodnotit všechna strategická východiska určující způsoby, prostředky a nástroje pro zajištění bezpečnosti svých členů. Musíme změnit způsob přemýšlení a postulování zásad nové bezpečnostní architektury v Evropě. Systém postavený na dialogu, otevřenosti, vojenské transparenci a předvídatelnosti, kontrole zbrojení a odzbrojení, vinou geopolitických choutek Ruska selhal.

Rusko však bez ohledu na další vývoj na Ukrajině nikam nezmizí. Putinův režim opět prokázal, že mu chybí jakékoliv vnitřní brzdy, schopné udržovat jeho chování v přijatelných mezích. Jediná smysluplná reakce je limitovat chování Putinova režimu zvenku. Posilováním schopností, odolností, jednotou, sankcemi, mezinárodní izolací Ruska. Musíme se zabývat tím, jak se zbavit zhoubného vlivu, který zde dlouho vzrůstal pod pláštíkem vlivových operací, neprůhledných obchodních vazeb, kybernetických útoků, sociálních síti a vše zasahující propagandy a dezinformační mašinérie. Ruské tanky do Prahy již nikdy nepřijedou. Zhoubný je i ruský vliv, proti kterému je třeba celospolečenský přístup. Toto musíme aplikovat na jakoukoli autoritářskou velmoc. V budování národní odolnosti jsme pokročili, ale zůstává řada zranitelností. Potřebujeme nejenom celovládní, ale celospolečenský přístup tam, kde nás neochrání žádná moderní vojenská výzbroj.

Jak v EU, tak v NATO jsme zatím pohlceni krizovými opatřeními, vzniká však akutní potřeba střednědobého strategického přehodnocení celé řady otázek. Ukazuje se, že kombinovaná síla Evropy a NATO, jejich vojenské i nevojenské nástroje moci, mohou být účinné i po vypuknutí válečného požáru. Byly by však účinnější, pokud bychom byli schopni je využít včas, koordinovaně a bez ohledů na ekonomické zájmy. Předešli bychom tomu, že v následujícím období bude evropský bezpečnostní systém formován otevřenou konfrontací a militarizovaným rozdělením Evropy.

K tomu potřebujeme silné NATO, politicky i vojensky. Se změněným přístupem k obrannému postavení na Východě. Potřebujeme restrukturalizaci současné koncepce předsunuté přítomnosti.  Kolektivní obrana a odstrašení musí dostat novou dimenzi v rámci tří hlavních úkolů Aliance. Posilování bezpečnostní a obranné spolupráce v rámci EU je nadále potřebné, ne však směrem k nijak nedefinované strategické autonomii, ale ke skutečným obranným schopnostem zemí EU přispívat k zajištění bezpečnosti Evropy a jejího východního a jižního sousedství. Potřebujeme strategickou jednotu obou organizací a k tomu musí směřovat i jejich připravované strategické dokumenty.    

Naši bezpečnostní agendu ze začátku 90. let, nazvanou “Evropa jednotná, svobodná a v míru”, nezahubil ruský útok na Ukrajinu. Byla zlikvidována naší pohodlností, neprozíravostí a neschopností velké části evropské politické třídy a obyvatelstva pochopit, že tam, kde se rozpínají agresivní autoritářské režimy, tam Naše Bezpečnost Není Samozřejmost, jak již léta hlásá název této konference.  Dnes již všichni rozumí, že žijeme ve světě, kde bezpečnost naší země musí být předmětem vytrvalého společného zájmu politické reprezentace a celé společnosti.