České zastupitelské úřady musí soustavně a cíleně pomáhat českým exportérům uplatňovat se na zahraničních trzích, říká v exkluzivním rozhovoru nový šéf diplomacie Jan Kohout.

Ekonomickou diplomacii jste si vytkl jako jedno ze stěžejních témat působení v úřadu a obranný průmysl po takové podpoře státu dlouhodobě volá. Máte v této oblasti na co navazovat, nebo novou strategii budujete takzvaně na zelené louce?
Ano, máte pravdu, ekonomickou diplomacii skutečně vidím jako jednu ze svých klíčových priorit. Problémem, alespoň donedávna,  bylo jisté přehlížení ekonomické diplomacie jako integrální součásti české zahraniční politiky. A právě tady vidím prostor pro změnu.

Pokusíme se nastavit fungování ekonomické diplomacie tak, aby jak ústředí tak především naše zastupitelské úřady soustavně a cíleně pomáhaly českým exportérům uplatňovat se na zahraničních trzích. Zároveň je potřeba tyto kroky koordinovat i s dalšími resorty, zejména pak s ministerstvem průmyslu a obchodu. Snažíme se s ministerstvem průmyslu a obchodu navzájem si  vycházet maximálně vstříc,  protože si uvědomujeme, že nám jde o společnou věc - tedy podporu českého exportu. V této souvislosti bych chtěl zmínit dohodu, kterou jsem 25. července tady, v Černínském paláci, podepsal se svým kolegou Jiřím Ciencialou. Tím se otevírají dveře k tomu, aby obě ministerstva poskytovala co nejlepší služby a nedocházelo mezi nimi k duplicitě a překryvům.

A týká se to i českého zbrojního a obranného průmyslu, který dlouho po daleko důraznější podpoře státu volá?
Co se týče obranného průmyslu, není nutné strkat hlavu do písku. Zbrojní export je významnou položkou zahraničního obchodu vyspělých ekonomik, jako je třeba ta německá či francouzská. V rámci rozpracování české ekonomické diplomacie počítáme i s obranným průmyslem. Musíme také maximálně podpořit zapojování českých subjektů do společných mezinárodních projektů a tady může být podpora ze strany vlády velice vítána.

Pociťuje nějak praktický provoz české diplomacie či zahraniční partneři rozdíl mezi vládou politickou a takzvanou úřednickou?
Spíše bych řekl, že ne. Určitá nervozita, která vypukla u našich zahraničních partnerů, byla výsledkem událostí souvisejících s pádem Nečasova kabinetu. Jmenováním vlády premiéra Jiřího Rusnoka se však situace víceméně uklidnila. Je ostatně jedním z hlavních cílů naší vlády, aby politické turbulence posledních týdnů měly co nejmenší dopady na fungování státu, a to nejenom ve vztahu k občanům, ale i našim zahraničním partnerům.

Předminulý týden jsem byl v Bruselu na pravidelném jednání s ministry zahraniční věcí členských států EU a přiznám se, že si nevzpomínám, že by se mě někdo dotazoval na politickou situaci u nás doma. Bohužel Vás tedy asi trochu zklamu (smích), ale společně se svými kolegy jsme řešili například přípravu summitu Východního partnerství plánovaného na konec tohoto roku v litevském Vilniusu, kde, jak doufám, dojde k dalšímu prohloubení spolupráce Unie se zeměmi východní Evropy a jižního Kavkazu (pozn. redakce - Východní partnerství sdružuje Ukrajinu, Moldávii, Bělorusko, Arménii, Ázerbájdžán a Gruzii).

Existují témata či otázky, které byste jako ministr chtěl řešit, ale pozice "úřednického" ministra Vám to neumožňuje?
Pochopitelně, bereme-li v úvahu, že volby do Poslanecké sněmovny se budou konat nejpozději v polovině příštího roku, je naše role do určité míry limitována. Vládní úsilí proto směřuje především k řešení aktuálních problémů a nastartování hospodářského růstu. Na druhou stranu se nemůžeme a nebudeme schovávat za náš omezený mandát a otázkami, které nesnesou odkladu, se budeme zabývat.

A to i s vidinou toho, že bychom měli podniknout pouze první přípravné kroky. Na ministerstvu zahraničí se teď intenzivně věnuji posílení dynamiky ekonomické diplomacie, což je snaha, která, jak doufám, bude přínosem pro Českou republiku v dlouhodobém horizontu a budou na ni moci navazovat i moji nástupci.  

Pokud by mi v úřadu bylo dopřáno více času, určitě bych se chtěl více věnovat tomu, jak lépe systematizovat strategické řízení naší zahraniční politiky. Jinými slovy, a to se snažíme mimochodem prosadit v oblasti ekonomické diplomacie, jak lépe vyhodnocovat efektivitu naší zahraniční politiky a tomu uzpůsobovat naše zahraničněpolitické úsilí. Ne vždy se nám totiž daří sladit každodenní diplomatickou činnost a iniciativy s našimi dlouhodobými zájmy a ne vždy si umíme přesvědčivě odpovědět na otázku, proč danou věc prosazujeme, jaký nám může přinést užitek a jak zapadá do naší dlouhodobé strategie.

Když nyní s odstupem několika let lze hodnotit oznámení amerického takzvaného asijského pivotu, jak vnímáte obavy ohledně odklonu USA od Evropy a NATO? 
Asijský pivot, nebo chcete-li "návrat USA do Asie", je bezpochyby realitou. Avšak jedná se spíše o obecný trend, kdy se nejenom Spojené státy, ale například i my v Evropě, pokoušíme nalézt odpověď na otázku, jak vhodně reagovat na téměř raketový vzestup asijského regionu. Tento vzestup samozřejmě nemá jen ekonomický rozměr, i když ten je asi nejzřetelnější, ale dotýká se celé řady geopolitických problémů a vytváří nové hrozby i příležitosti. Takže pochopitelně k jistému přesunu pozornosti USA směrem do Asie určitě dochází, avšak já zastávám názor, že je třeba být opatrný při hodnocení tohoto trendu a jeho případných dopadů na transatlantickou vazbu.

Je přece stejně tak možné nahlížet na americký pivot jako na odraz toho, že dnes mnohem jednotnější a stabilnější Evropa takovou pozornost ze strany Washingtonu už nevyžaduje.

Můžeme dnes říct, že tyto obavy byly liché a transatlantická vazba je pevná jako dříve, nebo se naopak ukazují jako oprávněné? 
Dnes je většina Evropy plně integrovaná v NATO, což bylo možné právě díky silné politické angažovanosti Washingtonu, a zároveň se i přes veškeré peripetie a klopýtání daří prohlubovat evropskou politickou a ekonomickou integraci. Za této situace samozřejmě Washington přehodnocuje míru a formu své angažovanosti. Zájmy USA a Evropy zůstávají nicméně nadále úzce provázány a lze tvrdit, že se navzájem, možná více než kdy předtím, potřebujeme. Spojují nás stejné hodnoty, nebojím se říci dokonce světonázor, a přestože se můžeme v některých názorech rozcházet, naše priority a cíle se v mezinárodním prostředí v konečném důsledku často shodují.

Ale může ještě Evropa plně ponořená do svých vnitřních problémů dnes na počátku 21. století nabídnout USA vůbec něco? 
Určitě a já si troufám tvrdit, že prostor a potenciál pro spolupráci zůstává nadále značný a zároveň stojí na pevných základech. Problémem je občas možná přílišný důraz na bezpečnostní rozměr transatlantické vazby - tedy tendence hodnotit kvalitu transatlantické vazby podle počtu amerických divizí na evropském kontinentě. Tak tomu v žádném případě není. V současné době se rozbíhají jednání o transatlantické zóně volného obchodu s cílem ještě více usnadnit obchod a investice mezi oběma břehy Atlantiku. Tento projekt je nesmírně nadějný a poslední propočty ukazují, že pokud se podaří dohodu uzavřít, může nabídnout výraznou vzpruhu oběma ekonomikám. USA a Evropa jsou dosud jeden pro druhého nejvýznamnějšími ekonomickými partnery.

Samozřejmě je však také nutné si přiznat i dlouhodobě přetrvávající problémy. Evropa může být pro Spojené státy jen těžko plnohodnotným partnerem, pokud odmítá adekvátně investovat do svých vojenských schopností. Evropa se nemůže donekonečna spoléhat na to, že jí USA přijdou pomoci řešit krize v našem nejbližším okolí. Washington soustavně na tuto prohlubující se propast ve schopnostech poukazuje. Bylo by pochopitelně naivní si myslet, že za současné tíživé ekonomické situace začneme přes noc dramaticky navyšovat naše výdaje na obranu.

Jediné východisko, které zde vidím, je posilování spolupráce v zahraniční a bezpečnostní politice v rámci EU. Ať už se jedná o společné zahraniční mise – například výcvik malijské armády evropskými instruktory – anebo budování sil rychlé reakce, což se v podání EU týká především evropský bojových uskupení, tzv. EU battlegroups.

V první polovině roku 2016 by takovéto uskupení měla vytvořit Česká republika ve spolupráci s Polskem, Slovenskem a Maďarskem, tedy v rámci platformy V4. Poláci pochopili, jaká je situace, a patří  dnes mezi hlasité zastánce silnější EU včetně posílení spolupráce v bezpečnostní politice. Česká republika za minulých vlád svým někdy až schizofrenním přístupem k EU nebyla vždy schopna využít příležitosti k takové spolupráci. Pokud ale Evropa obecně chce být brána vážně, musí být připravena a schopna řešit krizové situace alespoň ve svém nejbližším sousedství.  

O narůstající roli Číny v ekonomické oblasti není pochyb, v poslední době se objevují vyjádření i o plánech na posílení vojenské spolupráce mezi zeměmi NATO a Čínou, během července se tak vyslovilo například Řecko nebo Rumunsko. Je toto nevyhnutelný krok budoucího zajištění bezpečnosti?
V první řadě je pochopitelné, že ekonomický rozmach Číny se projeví i v oblasti bezpečnosti. Do určité míry může ještě v bezpečnostních otázkách přetrvávat nedůvěra, ale to by mělo pomoci řešit právě posilování vzájemné komunikace, ať už mezi Čínou a jednotlivými členskými státy, jež zmiňujete, nebo Číny s Aliancí jako celkem. Spojené státy a Čína v současné době rozvíjejí poměrně intenzivní dialog. V rámci různých formátů se setkávají představitelé jak vládní činitelé, tak představitelé ozbrojených sil obou zemí.

Co se týče Severoatlantické aliance a Číny, tak NATO jako svojí primární oblast zájmu definuje euroatlantický region, zatímco Čína se orientuje spíše na asijsko-pacifický region. Vzhledem k rozdílným regionálním prioritám nelze očekávat, že by v dohledné době došlo k nějakému formálnímu ukotvení spolupráce, například po vzoru stále Rady NATO-Rusko.

Nevylučuji ale, že můžeme navázat a rozvíjet spolupráci v dílčích otázkách. Bezpečnost námořní dopravy a boj proti pirátství je určitě jednou z nich. U pobřeží Somálska tak dnes je možné vidět vedle uskupení válečných lodí NATO v rámci operace Ocean Shield i čínské námořnictvo. V neposlední řadě se oním tmelícím prvkem může stát budoucnost Afghánistánu, na jehož stabilitě má jak NATO, tak i Čína zájem.  Přestože se domnívám, že takováto spolupráce je potřebná a do budoucna dojde k jejímu posilování, nyní se nacházíme spíše ve fázi vzájemného "oťukávání" a poznávání.

Vzhledem k novým bezpečnostním výzvám, které jsou mnohem méně závislé na vojenském "hardware", bude schopnost zajištění bezpečnosti čím dál tím více záviset na spolupráci nejen se zahraničními spojenci a partnery, ale také mezi ministerstvy zahraničí a obrany. Chcete podnikat nějaké kroky k zefektivnění spolupráce mezi těmito dvěma rezorty? 
Naprosto souhlasím s hodnocením, že otázka zajištění bezpečnosti je dnes mnohem komplexnější. Proto například NATO v poslední době prosazuje tzv. comprehensive approach, tedy schopnost kombinovat politické, civilní a vojenské nástroje k lepšímu zvládání krizových situací. Velkou lekcí pro Alianci v tomto ohledu bezpochyby byl a je Afghánistán, kde se jasně ukázalo, že se lidově řečeno nedá "prostřílet k míru". Implementace "comprehensive approach" předpokládá nejen úzkou koordinaci mezi spojenci, ale zejména pak mezi jednotlivými resorty na národní úrovni. ¨

V tomto ohledu si troufám tvrdit, že ministerstvo zahraničí a obrany mohou jít příkladem. Já sám jsem v častém kontaktu s ministrem obrany Vlastimilem Pickem. Co se týče spolupráce na nižší úrovní, tak mohu směle hovořit o nadstandartních vztazích mezi oběma resorty. Komunikační kanály jsou dobře nastaveny. Především oceňuji, že se daří realizovat pravidelná osobní setkání a výměnu názorů, což může být mnohdy efektivnější, než vzájemné zahlcování elektronickou poštou.

Čemu je dobré předcházet, a já se o to rozhodně budu snažit, je možná meziresortní rivalita. I v těch nejlépe fungujících úřednických aparátech se totiž stane, že se rozhoří rozbroje o to, kdo bude spravovat tu či onu agendu, respektive, kdo bude mít ono příslovečné poslední slovo. To určitě není dobré a je potřeba stále zdůrazňovat, že jsme na stejné lodi, v čemž může pomoci právě efektivní komunikace s mými ministerskými kolegy.

Hraje oproti minulosti bezpečnostní rozměr zahraniční politiky nebo konkrétně Vašeho ministerstva podle vás větší či menší roli ve Vašich plánech? Vnímáte důraz na ekonomickou diplomacii jako posílení tohoto rozměru? Narážím zde například na Vaše rozhodnutí zrušit post náměstkyně pro bezpečnostní otázky Veroniky Kuchyňové-Šmigolové.
V žádném případě. Pokud zmiňujete zrušení pozice náměstkyně pro bezpečnostní otázky, tak tato pozice byla z mého hlediska poněkud nevhodně zřízena těsně před mým příchodem do úřadu, a v celkové struktuře fungování ministerstva neměla větší oporu. Jen pro upřesnění – bezpečnostní problematika se vrátila do gesce prvního náměstka Jiřího Schneidera, který se jí věnoval za mého předchůdce, takže určitě na důležitosti neztratila, ba právě naopak. V oblasti bezpečnostní politiky nejsou zapotřebí výrazné změny, spíše je třeba, abychom prostřednictvím naší zahraniční politiky komunikovali, že Česká republika je spolehlivý a aktivní spojenec, který se chce podílet na spolupráci s našimi partnery.

Mé úsilí v oblasti ekonomické diplomacie nemá v žádném případě zastínit některou ze stálých agend MZV, jako je například bezpečnostní politika. Ekonomická diplomacie se zkrátka musí stát integrální součásti české zahraniční politiky, tak jak je tomu u podobně proexportně orientovaných zemí v Evropě. Naše ekonomika na vývozu z velké části závisí. Asi těžko můžete osočit například nizozemské ministerstvo zahraničí, které se intenzivně věnuje podpoře domácích firem na trzích v zahraničí, že by oslabovalo či jinak kompromitovalo bezpečnostní zájmy Nizozemska.

Odkaz na rozhovor na stránkách natoaktual.cz