Mezinárodní rozměr naší bezpečnosti

Horké politické léto žije v zajetí vnitropolitických témat a dozvuků bouřlivých otřesů, které vedly k pádu Nečasovy vlády. Mohou zapadnout některá zásadní a přitom nadčasová témata, která budou zaměstnávat nejen novou vládu, ale ve svém důsledku ovlivňují i každého z nás.

Složitá bezpečnostní situace v Mali, pokračující boje v Sýrii, sílící nebezpečí kybernetických útoků a těžko předvídatelný vývoj v Afghánistánu po odchodu mezinárodních sil jsou jen krátkým výčtem bezpečnostních hrozeb, které se v dnešním globalizovaném světě přímo či nepřímo dotýkají České republiky.

To podstatné, co mají tyto na první pohled různorodé hrozby společné, je fakt, že je jim možné efektivně čelit pouze a jen v součinnosti s našimi spojenci a partnery. Mezinárodní rozměr bezpečnosti je proto podstatnou součástí české zahraniční politiky, za kterou jsem jako ministr ve vládě premiéra Jiřího Rusnoka převzal zodpovědnost.

Kauza Hizballáh jako příklad

Přestože se může zdát, že ČR má v tomto směru jako středně malý stát jen omezený manévrovací prostor, není tomu tak. Díky spojeneckým vazbám a ukotvení v EU a NATO se nám naskýtá příležitost, lidově řečeno, být u toho a dodat našemu hlasu na váze. Budu se maximálně snažit tohoto potenciálu využít.

Minulý týden jsem se zúčastnil pravidelného setkání ministrů zahraničních věcí EU v Bruselu, kde se mimo jiné rozhodlo o zařazení vojenského křídla libanonského hnutí Hizballáh na seznam teroristických organizací. Problém zařazení či nezařazení této ozbrojené části Hizballáhu má široké souvislosti.

ČR byla jedním ze států, které varovaly před negativními dopady tohoto kroku na křehkou vnitropolitickou situaci v Libanonu, kde je Hizballáh důležitým hráčem. Nakonec se nám podařilo dosáhnout dohody, která umožní, že se EU bude moci i nadále angažovat ve stabilizaci Libanonu. Tento těžko dosažený kompromis je dobrým příkladem toho, jak se naše zahraniční politika může aktivně podílet na řešení vážných mezinárodních problémů. Na Blízkém východě platí dvojnásob.

Bezpečnost ČR je založena primárně na kolektivní obraně NATO. Je v našem zájmu i nadále vystupovat jako spolehlivý a aktivní spojenec, což předpokládá i účast v aliančních misích a projektech. Pro Alianci a ČR bude i do budoucna důležité udržení pevného transatlantického pouta mezi Evropou a Spojenými státy.

Bylo již mnoho napsáno o tom, že se těžiště zájmu Washingtonu v současnosti přesouvá z Evropy dál směrem do oblasti východní Asie, regionu, který v poslední dekádě zažívá neuvěřitelně dynamický hospodářský růst. Zastánci této teorie rádi poukazují na pokračující snižování americké vojenské přítomnosti v Evropě, což mohou vydávat současně za důkaz poklesu zájmu Washingtonu o náš kontinent.

Nicméně spíše než o pokles zájmu, a zde se shoduji s některými ze svých evropských protějšků, se dle mého názoru Spojené státy snaží dát nám Evropanům najevo, že je načase, abychom převzali větší díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost.

Lekce z Balkánu

Chce-li být Evropa brána vážně, musí být také schopna efektivně zvládat bezpečnostní hrozby ve svém nejbližším okolí. Bohužel lekce z válek na Balkáně v 90. letech, kdy se Evropa musela téměř výlučně spoléhat na pomoc a vojenské prostředky Spojených států, upadly v zapomnění. Dnes Evropě hrozí podobná blamáž v severní Africe.

Zároveň je však možné spatřovat náznaky mnohem ambicióznějšího přístupu na straně Unie. Po přijetí Lisabonské smlouvy se Evropa snaží vystupovat mnohem jednotněji ve světě, zejména pak vůči nejbližším sousedům. V již zmiňovaném Mali působí mise vojenských instruktorů pod patronací EU včetně výrazného zastoupení českých vojáků. Evropští instruktoři se podílejí na výcviku místní armády, aby do budoucna byla schopna efektivně čelit případným dalším útokům rebelů.

Na prosinec se chystá zasedání Evropské rady ke Společné bezpečnostní a obranné politice. Setkání bude věnováno mimo jiné rozvoji evropských vojenských schopností. V této souvislosti mě zaujal nedávný projev prezidenta Miloše Zemana na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde zmínil myšlenku vytvoření evropské armády. Od prosincové Rady se dá jen těžko očekávat něco tak radikálního jako vznik společné armády. Toto setkání však může vyslat důležitý impuls k tomu, aby evropské státy mnohem intenzivněji spolupracovaly na budování společných vojenských kapacit, což nutně předpokládá zachování a rozvoj obranného průmyslu v Evropě. Prosinec tak bude příležitostí pro Českou republiku podpořit myšlenku Evropy, která vystupuje navenek mnohem jednotněji a ku prospěchu jednotlivých členských států.
Zajištění bezpečnosti je prvořadým předpokladem pro úspěšný rozvoj české společnosti i ekonomiky a naše zahraniční politika tomu musí napomáhat.