Zahraniční politika středně velkého evropského státu, jako je Česká republika, by měla být rozvážná a klidná. Primárně se má soustředit na rozvoj vztahů se sousedy, pomoc občanům v zahraničí a českým firmám uspět na zahraničních trzích. Tento týden probíhá tradiční porada našich velvyslanců v Praze, to je také příležitost k zamyšlení.

Zahraniční politika nepatří za každou cenu na titulní stránky. Je mnohem víc o vyjednávání, kompromisech a vytrvalé nenápadné práci. Úkolem diplomacie je, aby panovala stabilita, abychom předcházeli rizikovým událostem, které nejsou v našem zájmu, jako je třeba masová migrace, a abychom se vyhýbali mezinárodním nedorozuměním.

Není to samozřejmé a není to jednoduché. Během covidové pandemie naši diplomaté denně komunikovali s našimi sousedy, abychom se vyhnuli frontám na hranicích a aby lidé mohli řešit kritické životní situace. Samozřejmě že omezení panovala. Bez naší diplomacie by to ale bylo výrazně horší.

Podařilo se také pomoci desítkám tisíc lidí vrátit se domů v situaci, kdy se rušily lety a zavíraly hranice. Bylo v tom neuvěřitelné množství neviditelné práce, ale právě takto si představuji úkoly zahraniční politiky.

Po nástupu do funkce jsem si jako jednu ze svých priorit vytyčil právě cestování. V případě Chorvatska se nám na rozdíl od jiných evropských států podařilo na začátku turistické sezony vyjednat pro české občany nadstandardní možnosti vstupu do země. Naposledy se podařilo odložit zpřísnění podmínek cestování přes Slovinsko. Také jsme dokázali pravidelně a operativně informovat o cestovatelských změnách naše občany.

Cílem by mělo být i oživení ekonomické diplomacie po pauze, kterou způsobil covid. Je nyní extrémně důležité pomoci našim firmám najít nové trhy, hledat nové příležitosti a obráceně hledat investory ochotné podnikat v ČR.

Ministr zahraničí by měl na většinu cest brát podnikatele. Nedávno jsem byl v Egyptě s podnikateli a podařilo se například uzavřít kontrakt za 150 milionů Kč. V září chci cestovat do Saúdské Arábie a Jordánska, ale i do Pobaltí, vždy se zástupci českých firem.

Určitým testem naší diplomacie byla naše reakce na ruské zapojení do explozí ve Vrběticích. Vztahy s Ruskem jsme řešili rázně, ale ne hystericky. Nové nastavení vztahů s Ruskem na základě vzájemného respektu a výhodnosti bude ještě běh na delší trať.

Nicméně zároveň jako nerozumné vnímám některé výkřiky o úplné demontáži česko-ruských vztahů. I z hlediska budoucího vývoje vzájemných vztahů jsem přesvědčen, že je správné udržet obchodní nebo kulturní vztahy s Ruskem, tam by politika zasahovat prostě neměla.

I stažení vojáků z Afghánistánu ukázalo na důležité úkoly zahraniční politiky. Dokázali jsme evakuovat všechny Čechy a naše afghánské spolupracovníky a jejich rodiny. Ukázalo se jako velice důležité mít korektní vztahy se státy regionu, kde mezipřistávala a tankovala naše letadla. To je další příklad toho, co máme dělat v zahraniční politice. Udržovat komunikační kanály často i s velmi složitými partnery. Závisí na tom nejenom zájmy České republiky, ale mnohdy i lidské životy.

Takto si představuji českou zahraniční politiku. Není o přehnaných výkřicích do médií. Je o službě našim občanům, našim podnikům a naší zemi. Na tom by měla panovat shoda nehledě na politickou příslušnost ministra zahraničních věcí.