Vážené dámy a pánové, excelence,

dovolte mi, abych Vás všechny srdečně přivítal na konferenci věnované 100 letům československé, respektive později české a slovenské, diplomacie.

V těchto dnech si připomínáme stoleté výročí vzniku Československa, tedy společného státu našich dvou národů a samozřejmě národnostních menšin. Zde v Česku je slavíme s takovou samozřejmostí, jelikož mezi námi pociťujeme úzkou blízkost, jako bychom již čtvrtstoletí nežili ve dvou oddělených státech. Však koneckonců zůstáváme pevně spojeni v našich evropských a transatlantických rámcích.

Nevím, jak to vnímá Miroslav, ale jako ministr zahraničí České republiky si říkám, že mě tato samozřejmost těší. Je správné, že jsme si vědomi, z čeho vycházíme, na co navazujeme a s čím se identifikujeme. Leckdy to pomáhá i našim partnerům, kteří by jinak mohli cítit jisté zmatení ohledně toho, kdo jsme a kam směřujeme. My však nesmíme býti nečitelní.  

Je podstatné, abychom nezůstali jen u oslav, ale pokusili se ideje a tradice, na kterých byl náš společný stát založen, pojmenovat. Abychom dokázali jít do hloubky, abychom kladli podstatné otázky. A hledali na ně odpovědi.

A právě v tom vidím smysl této konference.

Připomínat si 100 let československé diplomacie znamená jít ke kořenům: zamyslet se nad tím, v čem spočíval úspěch české a slovenské reprezentace v zahraničí v době První světové války. Analyzovat, co pomohlo k uznání nového státu mezinárodním společenstvím, ale i to, jak naše diplomacie fungovala o dvacet let později, na prahu nového světového konfliktu. Promýšlet, jaká byla role diplomacie v obnovení státu po r. 1945. Jak pracovala zahraniční služba ve službách komunistického režimu. Jak se v naší diplomacii odrazily demokratické změny po listopadu 1989. Jak probíhala zásadní změna zahraničněpolitické orientace a jak se po rozdělení Československa oba státy integrovaly do struktur EU a NATO. A v neposlední řadě se také zamýšlet nad tím, jaké nové výzvy před námi stojí na počátku 21. století, ve světě, který je charakterizován nástupem nových aktérů, relativizací pojmu pravda či zpochybňováním přijatých pravidel. 

Jít ke kořenům znamená také položit si otázku, co znamená to „my“, kterým se stále oháníme. Co bylo Československo a co bylo Česko-Slovensko. Co znamená ta pomlčka, o kterou jsme se svého času tolik dohadovali. A čemu vděčíme za to, že mezi oběma nástupnickými státy – Slovenskem a Českem – dnes existuje tak pevná vazba a přirozené spojenectví.  

Závěrem chci zdůraznit, že naše dnešní jednání nebude jen ohlédnutím do minulosti. Naší ambicí je nejen přehrávat si historické události, ale propojit je se současností. Dokonce jsme si dovolili celé paradigma obrátit a zaměříme se nejprve na žhavou současnost a teprve následně předáme slovo historikům. Očekávám od nich nové impulzy pro zpracování archivních fondů či pro edice historických dokumentů. Na obou stranách v tomto směru bylo mnoho vykonáno, ale při zpracování dějin československé zahraniční služby je toho ještě mnoho před námi. Ve finále pak budeme mít jedinečnou příležitost vyslechnout si z první ruky názory osobností, které se pohybovaly či pohybují v nejvyšších patrech slovenské, české i unijní diplomacie.

Přeji nám všem velmi zajímavou a inspirující debatu. Ještě jednou děkuji Miroslavovi, že přijal naše pozvání a předávám mu slovo.