Česko příští týden spolu s deseti dalšími zeměmi, z nichž šest je členy EU, nepodepíše globální pakt o migraci OSN v Marrákeši. Jaká rizika podle vás převážila?

Podle mého názoru debata, která se v České republice o paktu vedla, byla více emotivní než věcná. Celá řada ustanovení, která pakt obsahoval, bychom podle mého názoru měli i vítat. Je zároveň ale také pravda, že v paktu se například neobjevilo jasné odsouzení nelegální migrace, že z toho kompromisního textu vypadla možnost používat nucené návraty.

Bylo v něm řečeno, že je to až poslední možnost, jestli si to dobře pamatuji.

To, co vnímáme jako pozitivní, je, že se jasně deklarovala povinnost států, z nichž migranti pocházejí, přijímat je zpět. Nicméně praktická implementace právě prostřednictvím nucených návratů byla velmi omezená, což byl jeden z důvodů, proč se třeba ČR také nakonec rozhodla nepřipojit. To ale neznamená, že nebudeme hledat řešení. Jednotlivé členské státy skutečně nejsou schopny problému efektivně čelit. Chceme postupovat společně v rámci EU. Ukázalo se, že některé naše priority se dostaly na agendu evropské osmadvacítky. Například potřeba posílit vnější hranice, aktivněji pracovat v zemích, odkud lidé odcházejí. To jsou věci, které říkáme jako ČR dlouhodobě, a beru to jako úspěch naší diplomacie a působení našich politiků.

Myslíte si, že Evropa dělá dost i proti budoucím migračním krizím? Třeba v Nigérii má do 30 let žít víc lidí než v celé EU. Budou žít na území velkém jako Francie?

Je pravda, že čísla, která dnes máme, ukazují, že se podařilo snížit příchod nelegálních migrantů do Evropy na stav, který byl před vypuknutím krize, ne-li lehce pod čísla z roku 2012, 2013. Pro tuto chvíli je potřeba i s výhledem na nový finanční rámec pracovat na posílení ochrany našich vnějších hranic.

Ale být třeba v Africe aktivnější. ČR vítá záměr investičního plánu pro Afriku, který už není jen o rozvojové pomoci, ale o vytváření udržitelného ekonomického rozvoje, pracovních míst i vzdělání. O motivaci evropských investorů, aby působili v Africe dlouhodobě.

Jednotná v rozmanitosti, to se říkalo dříve o EU. V případě migrační krize však v prvních měsících Brusel, stejně jako německý establishment, kromě vítací kultury přílišnou rozmanitost nepřipouštěl.

Jednotní v rozmanitosti je motto, které stále platí. Nevytváříme homogenní evropský celek, evropský stát. Musíme pracovat s tím, že je zde 28 členských států, které mají svoji historii, své jazyky, svoji kulturu. Je to o tom, hledat prostřednictvím vzájemné diskuse, dialogu řešení, která budou v zájmu všech evropských občanů.

A neústupnost Visegrádské čtyřky, včetně tolik ze začátku odsuzovaného a hanobeného Viktora Orbána?

Myslím si, že je ale potřeba také začít vnímat, že kromě Prahy máme druhé hlavní město, a to je Brusel, a že tam se podílíme na tvorbě politik, které nás přímo ovlivňují. A i to, že se podařilo - tím, že členské státy Visegrádské čtyřky dlouhodobě upozorňovaly na potřebu například řešit migraci v místech, odkud lidé utíkají -že se postupně ta debata posunula. V tomto ohledu Visegrád uspěl.

Jde o celou řadou faktorů, ale výsledek zde je. Myslím, že se i rakouské předsednictví nyní snaží prosazovat společnou migrační politiku, která do značné míry kopíruje to, co i ČR dlouhodobě požaduje, a to je posílit vnější hranice, bojovat s nelegální migrací, pomáhat a řešit situaci tam, kde problémy vznikají.

Vaše politické soužití s prezidentem není právě snadné. Nedá se říci, že by Miloš Zeman patřil k vašim stoupencům. Naposledy vám vyčítal, že jste vyškrtl ambasádu v Budapešti a v několika dalších zemích ze seznamu nejvyšších priorit. Už panuje v tomhle ohledu smír?

V prvé řadě bych chtěl uvést na pravou míru, co ministerstvo zahraničí tímto krokem udělalo. Jedná se skutečně o administrativně-technické opatření, kdy vlastně od roku 2005 byla zavedena kategorie tzv. úřadů nejvyššího významu. Nicméně to nemá dopad na to, jak prioritně tuto konkrétní zemi vnímáme.

Proč vlastně?

Pokud jde o ony čtyři ambasády, tak pro Českou republiku jsou tyto země stále prioritní. V případě Maďarska je to velmi blízký spojenec a partner v rámci Visegrádské čtyřky, Ukrajina je země, se kterou ve deme velmi intenzivní dialog, je to významná země naše ho východního partnerství, což je naše společná politika v rámci EU.

V případě Turecka a Itálie vnímám to že jsou obě země významné, pro tože jsou velké, zásadní pro evropskou politiku, zásad ní pro naši geo politickou situaci v širším evropském prostoru.

Takže z tohoto pohledu se jednalo skutečně o administrativní krok, nikoliv o změnu priorit naší zahraniční politiky vůči těmto zemím. Jediný praktický rozdíl je v tom, že se mění tabulkové třídy našich diplomatů na těchto ambasádách. Protože otevíráme od 1. ledna novou ambasádu v Mali, potřebovali jsme někde nalézt vnitřní úsporu, abychom mohli stávající personální výdaje udržet na stejné úrovni.

Konzultoval jste záležitost velvyslanectví s europoslancem Miroslavem Pochem?

Ne.

Jak vysoký podíl rozhodnutí s panem Pochem probíráte?

Minimální.

Cítíte v tomto ohledu, ale i obecně v rámci svého působení podporu od premiéra Babiše?

Při své práci vycházím z toho, že tato vláda má své programové prohlášení, máme zde platnou zahraničněpolitickou koncepci z roku 2015 a já se věnuji naplňování těchto zásadních politických dokumentů.

Vnímám, že se shodujeme na základních prioritách, co se týče našeho ukotvení v EU, na posilování našich spojeneckých vazeb v rámci NATO, na rozvoji vztahů s našimi sousedy, vytváření pozitivní agendy pro Visegrádskou čtyřku, na rozšiřování naší spolupráce v oblasti ekonomické diplomacie se státy například severní Afriky nebo i subsaharské Afriky.

Váš resort se s prezidentem Zemanem dlouhodobě rozchází v otázce Jeruzaléma, konkrétně v přenesení ambasády do tohoto města, což souvisí s jeho uznáním za hlavní město Izraele.

Česká republika má v tomto dlouhodobě čitelnou pozici. V programovém prohlášení vlády i na poslední schůzce ústavních činitelů jsme potvrdili, že podporujeme dvoustátní řešení a politický dialog, který by vedl k ukončení tohoto dlouhodobého konfliktu. Co se týče Jeruzaléma, Česká republika v něm nyní otevřela Český dům. Je to především kulturní a ekonomické zastoupení ČR, posiluje naši přítomnost a viditelnost v Izraeli. Musíme si uvědomit, že ČR má velmi dobré vztahy s Izraelem vlastně už od vzniku samostatného státu Izrael.

V případě ambasády myslím, že i ústavní činitelé potvrdili, že bychom se měli držet mezinárodního práva, vycházet z rezolucí Rady bezpečnosti OSN a také třeba ze společné pozice EU.

Zpráva BIS upozorňuje na zvýšenou aktivitu agentů ruské a čínské rozvědky v ČR s diplomatickým krytím. Co z toho vyplývá pro českou diplomacii?

Ukazuje to určitý trend, protože podobné informace se objevovaly již v předchozích zprávách BIS. Ministerstvo zahraničí a samozřejmě i zpravodajské služby se tímto problémem intenzivně zabývají. Rozhodně to nebereme na lehkou váhu, ale jistě pochopíte, když vám řeknu, že určitá část naší diplomatické práce se nemůže odehrávat přes média.

NATO se v úterý postavilo za rozhodnutí USA začít za 60 dní proces odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu s Ruskem (INF), pokud Moskva nezastaví její porušování raketovým systémem 9M729. Znamenalo by to v praxi odvetné rozmístění raket USA v Evropě?

V první řadě je nutné, aby závazky ze smlouvy INF byly plněny. Ruská strana tyto závazky bohužel nedodržuje a není dlouhodobě udržitelné, aby jedna strana smlouvu porušovala a druhá se jí řídila. Proto jsme na zasedání NATO vyslali jasný signál, že Rusko se musí vrátit k plnění této důležité smlouvy, která je zásadní pro evropskou bezpečnost. Chci věřit, že tak Rusko učiní. V opačném případě bychom museli řešit, jak předejít ohrožení naší bezpečnosti. Rád bych dodal, že Česko jednoznačně podporuje mezinárodní snahy o kontrolu zbrojení a k tématu přistupujeme se vší vážností.

K incidentu v Kerčském průlivu. Trochu překvapila rychlost, s jakou s odsudkem Ruska reagovali evropští státníci i NATO. Přitom to, co se tam skutečně odehrálo, se rozplétalo déle. Z čeho vycházela česká diplomacie v úvodní fázi?

Naším záměrem je situaci především uklidnit. Další vyostření vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem není v zájmu Evropy, EU. Ukrajina je bezprostřední soused.

Držíme se toho, že vůči Rusku máme jasnou společnou pozici EU, která vychází z pěti společných bodů, podle nichž formulujeme i naši zahraniční politiku. Především odmítáme uznat překreslování hranic silou.

To je asi podle mě stěžejní si říct. Chceme dosáhnout řešení situace jednáním, naplňováním Minských dohod. Hovořili o tom mimo jiné i ústavní činitelé na svém zasedání v září, že téma sankcí je bytostně provázáno s pokrokem při naplňování Minských dohod a také vlastně s otázkou anexe Krymu.

Myslíte si, že reakce Ukrajiny na incident je adekvátní? Mám na mysli mobilizaci a výzvu, aby tam země NATO vyslaly lodě a podobně?

Jsme přesvědčeni, že obě strany by se měly snažit napětí mírnit, dál neeskalovat situaci. Pro nás bude důležité samozřejmě hledat diplomatickou cestu, jak celou záležitost vyřešit. Na druhou stranu je také potřeba dát jasně najevo, že další eskalace, další kroky vedoucí k zpochybňování suverenity Ukrajiny odmítáme.

Trump důrazně vyjadřuje nespokojenost s úrovní obranných výdajů spojenců, až to začalo zpochybňovat americký závazek pomoci v případě napadení podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Jak se vám jeví transatlantické vztahy?

Obě strany jsou stále odhodlány pokračovat v rozvoji vztahů. USA například nestahují své vojáky z Evropy a vede se diskuse o prohlubování spolupráce v rámci NATO. Myslím, že americká strana skutečně, a to je asi i legitimní požadavek, chce, aby se Evropa podílela víc na společné bezpečnosti.

Aby dostála svým závazkům z waleského summitu, kde se členské státy zavázaly, že navýší své obranné výdaje na dvě procenta HDP. ČR má věrohodný plán, jak toho dosáhne do roku 2024. V tomto směru myslím, že jsme vnímáni jako spolehlivý spojenec.

Váš předchůdce před necelým rokem konstatoval, že česko-americké vztahy jsou jaksi utlumené. Čeká se nějaká návštěva na státní úrovni?

Myslím, že s USA máme poměrně širokou agendu, že kromě bezpečnosti nás pojí samozřejmě i společné ekonomické zájmy. Máme také zájem přispívat ke stabilizaci některých oblastí ve světě.

Měl jsem možnost zde v Černínském paláci hovořit s ředitelem USAID, což je jejich rozvojová agentura, o tom, že bychom rádi spolupracovali například v Africe.

V České republice byl letos také jak ministr pro energetiku Rick Perry, tak ministr obrany James Mattis. Myslím, že relace je poměrně dynamická. Jednáme o možnostech návštěvy na nejvyšší úrovni.

Něco konkrétního?

K připomenutí našeho vstupu do NATO (v březnu 1999) bychom chtěli, aby ČR navštívil buď ministr zahraničních věcí, nebo i případně pan prezident Trump. Nicméně je to zatím v jednání.

Považujete českou reakci na brutální vraždu saúdského publicisty Chášukdžího za dostatečně důraznou? Povolal jste saúdského velvyslance na ministerstvo, nebo on sám požádal o schůzku?

Česká republika na incident reagovala velmi jasně. Odsoudila tento, skoro bych řekl až zvrácený, útok na nezávislého novináře. Od počátku jsme prosazovali, že potřebujeme společnou evropskou reakci. EU požaduje transparentní prošetření případu, pohnání viníků k odpovědnosti.

Zároveň Unie naznačila, že pokud nebude záležitost dostatečně prošetřena, je připravena přijmout opatření, která budou reagovat na vážnost této vraždy. Pro ČR je dlouhodobě ochrana novinářů, nezávislých médií jednou z priorit a jakýkoliv útok na novináře považujeme za nepřijatelný.

S velvyslancem jsem hovořil několik dnů po tom, co se prokázalo, že pan Chášukdží byl na konzulátu zavražděn. Reagovali jsme stažením našeho diplomata.

Není tato událost věrný obraz reality mezinárodních vztahů? Tedy že když máte miliardy, ropu, akcie deseti procent amerického průmyslu, pokud jste platil část dluhů prezidenta USA, můžete si vlastně dovolit všechno?

Nedovedu si představit, že by viníci nebyli postaveni před soud. To je jasný signál mezinárodního společenství i EU.

Na radě ministrů zahraničních věcí Unie jsme řešili situaci v Jemenu, i USA v tomto vyvíjejí diplomatický tlak. V situaci, kdy umírají lidé hlady a děti trpí podvýživou, není možné konflikt prodlužovat a regionální mocnosti by měly přispět k politickým jednáním o jeho ukončení, aby se mohla dostat humanitární pomoc k potřebným.

Porovnejme kauzu Chášukdží s případem Skripal a reakcí Západu. V první fázi se u Skripala nevědělo nic, než že ho otrávila látka, kterou vyrábí i Rusko. Teď si vezměte okamžitou reakci: sankce, šéf britské diplomacie rovnou ukazoval prstem na Putina. V případě Chášukdžího je reakce nesrovnatelně pomalejší.

Myslím si, že tyto případy se nedají úplně porovnat. Opravdu si myslím, že bychom měli dát jasně najevo, i třeba proto, že ČR aktuálně předsedá mezinárodní organizaci pro zákaz chemických zbraní, že použití chemických zbraní je-"

...otázka směřovala spíš k tomu, že ukazujeme rychle na viníka. Premiér Babiš v případě Skripal říkal, že to děláme ze solidarity, a důkazy nebyly. Kdežto třeba Bratislava řekla, že si počká na důkazy.

V případu Chášukdží jsme jasně řekli, že tento čin je pro nás nepřijatelný. Myslím si, že česká diplomacie postupovala koherentně, že nezavádíme nějaké dvojí standardy. Na druhou stranu si musíme si uvědomit, že případ Skripal se odehrál na území našeho spojence. Především jsme vyjádřili podporu našemu spojenci Velké Británii.