Starý příběh vypráví, že vyvolený národ musel putovat čtyřicet let pouští, než došel do země zaslíbené. Od vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv uplynulo již sedmdesát let a my jsme v globálním měřítku stále na cestě pouští lidských vztahů k jejímu naplnění. Je smutné konstatovat, že ani po tak dlouhé době není dodržování jejích ustanovení na celém světě samozřejmostí. Ustanovení jako „každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“, „nikdo nesmí být mučen“ či „všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci“ jsou stále pro mnoho lidí v zemích totalitních a opresivních režimů jen vzdáleným snem.

Na druhou stranu jsme však díky ní ušli již velký kus cesty. Všeobecná deklarace lidských práv vyhlášená Valným shromážděním OSN se stala základním pilířem ochrany lidských práv a změnila právní úpravy mnoha států včetně toho našeho. V době jejího vyhlášení 10. prosince 1948 jsme se nacházeli již několik měsíců po takzvaném „vítězném“ (ve skutečnosti tragickém) únoru pod vlivem Sovětského svazu. Spolu s dalšími zeměmi východního bloku jsme se hlasování o jejím přijetí zdrželi. Jak hořce to museli tehdy vnímat kdysi svobodní lidé První republiky, formovaní mravními ideály prezidenta Tomáše G. Masaryka?

Touhu po svobodě však nedokáže utišit žádný totalitní režim. Po symbolických čtyřiceti letech přijíždí na návštěvu Československa francouzský prezident François Mitterrand a ohromuje komunistické činitele při slavnostním přípitku na Pražském hradě citací z pamětí prezidenta Masaryka a zmínkou o tom, jaký ohlas vyvolalo ve Francii Pražské jaro. O den později 9. prosince 1988 pořádá historickou snídani s disidenty. To byl jeden z počátků pádu komunistického režimu.   

Bez konceptu lidských práv a pomoci mnohých dnes již anonymních lidí z tehdy svobodného světa by i pro nás ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv zůstala nedostižným snem. Kvůli naší historické zkušenosti máme zvláštní zodpovědnost vůči lidem žijícím v totalitních a opresivních režimech. Podpora demokracie, právního státu a ochrana lidských práv proto vždy bude patřit k dlouhodobým prioritám české zahraniční politiky. Proto se na půdě OSN opět stáváme členy Rady pro lidská práva a proto jsem též požádal některé naše ambasády, aby na připomínku památné snídaně prezidenta Mitterranda uspořádaly v zemích východní Evropy, Asie a Latinské Ameriky snídaně věnované diskusím o stavu lidských práv v tamních zemích. Byť se může jednat často jen o symbolickou podporu, jakýkoliv výraz mezinárodní solidarity je nesmírně důležitý pro ujištění, že boj za zlepšení situace mučených, utiskovaných a pronásledovaných má smysl. Jejich osud nám nesmí být lhostejný.

Tomáš Petříček, ministr zahraničních věcí