Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Tomáš Petříček
Foto: © MZV/MFA
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Češi objevují Polsko

 

Tomáš Petříček, Rzeczpospolita, 17.5.2019
 

Sto let po navázání diplomatických vztahů zní český jazyk stále častěji v polských městech, obchodech, ale i na plážích – píše ministr zahraničních věcí České republiky.

Naše národy si v letošním roce připomínají řadu společných významných výročí. Vedle vstupu do NATO a EU by se nemělo zapomenout ani na sto let, které uplynuly od vzájemného uznání nezávislosti a navázání diplomatických vztahů mezi Československem a Polskem. Stalo se tak výměnou dopisů ministrů zahraničních věcí Beneše a Paderewského na přelomu května a června 1919. Splnil se sen o nezávislosti našich národů a zároveň naděje, že se naše budoucnost ponese ve znamení míru a rozvoje.

Lze oprávněně tvrdit, že česko-polské vztahy jsou v současné době nejlepší za posledních tisíc let. Vždy tomu tak totiž nebylo. Historikové z obou zemí popisují vztahy Čechů a Poláků v uplynulém tisíciletí jako „nelehké sousedství“, které mnohdy provázely spory a neshody. Rozdílné životní podmínky obou národů vedly k odlišnostem i v obsahu a formách národních snah, které sloužily za zdroj vzájemných inspirací, mnohdy ale působily četná nedorozumění a daly vzniknout i negativním stereotypům.

Od války do války

V roce 1918 obnovovali Češi spolu se Slováky svoji státnost. Stejně tak po 123 letech znovu povstalo sjednocené a nezávislé Polsko. Naše politické reprezentace byly přesvědčeny o nutnosti úzké spolupráce. Tomáš G. Masaryk napsal Ignacymu J. Paderewskému v dopise z 6. září 1918: „Jsem přesvědčen, že Poláci a Češi nyní musí pracovat v úzké jednotě – naše dějiny nás učí, že bez svobodného Polska nebudou svobodné Čechy a bez svobodných Čech nebude svobodné Polsko.“ O týden později oba tito spolutvůrci polské a československé státnosti vystoupili se svými vizemi před několikatisícovým publikem v Carnegie Hall jako mluvčí „utlačovaných národů střední Evropy.“

Již první světová válka ale ukázala, že o poválečném uspořádání střední Evropy mají čeští a polští politici rozdílné představy. Odlišné životní osudy a zkušenosti a z nich vyplývající světonázor velkých osobností počátku našich moderních dějin, Masaryka, Beneše, Piłsudského či Paderewského, do značné míry určily odlišnou podobu obou zemí i vzájemnou nedůvěru, která v meziválečném období mezi Československem a Polskem panovala. Místo úzké spolupráce se tak začínalo projevovat vzájemné soupeření.

Dvě desítky let nezávislosti nám nedaly dostatek času spory vyřešit a druhá světová válka znamenala bezprostřední ohrožení samotné existence našich národů. Přinesla však i příležitosti k vzájemnému sblížení. Bylo to právě Polsko, které dalo prostor k vytvoření první vojenské jednotky, Legie Čechů a Slováků, která se po boku polské armády účastnila bojů s nacisty během invaze do Polska. Letos v dubnu jsme si v Krakově připomněli 80 let od jejího vzniku. Mnoho českých vojáků utíkalo do Polska a později dále do zahraničí, aby bojovali za svobodu své země po boku spojenců a často také po boku Poláků. Stačí uvést jméno českého leteckého esa Josefa Františka, který se připojil k polskému letectvu a později se se 17 sestřely německých letadel stal nejlepším spojeneckým pilotem celé bitvy o Británii.

 

Důvěra a přátelství

Ani porážka nacismu a konec druhé světové války nedovolily našim zemím pokračovat v přirozeném vývoji našich vztahů. Výsledkem Jaltských dohod byly nedobrovolně začleněny do sovětského bloku, v jehož rámci náš vývoj probíhal pod vlivem a přísným dohledem Moskvy. Naše země žily spíše vedle sebe než společně. Byly však výjimky. Kulturní spolupráce, navzdory ideologickým deformacím, přispívala k lepšímu oboustrannému poznávání. Významnou roli v tom sehrávaly mj. kulturní instituty v Praze a Varšavě. Režisér Miloš Forman vzpomínal, jak na něj a mladou generaci v Československu působil přelomový film Andrzeje Wajdy Popel a démant, který jako první v sovětském bloku prezentoval odpůrce komunismu pozitivně.

Ačkoli polsko-české vztahy procházely různými historickými zkouškami a vize Masaryka i Paderewského mohla často připomínat jen romantickou iluzi, po letech konfliktů i společné zkušenosti útlaku dvou totalitních režimů právě Poláci a Češi založili v roce 1981 první mezinárodní disidentskou skupinu v sovětském bloku – Polsko-československou solidaritu. Intenzivní spolupráce, dnes již legendární utajené schůzky v pohraničních horách, to byl zárodek budoucích vztahů obou zemí založených na vzájemné důvěře a přátelství. Vždyť schůzek se účastnili mj. Václav Havel nebo Jiří Dienstbier, kteří se později v rolích prezidenta a ministra zahraničních věcí stali architekty zahraniční politiky svobodného Československa.

Společná  cesta

Vítězstvím Solidarity v červnových volbách v roce 1989, zcela zásadních pro další vývoj, a listopadovou Sametovou revolucí v Československu získaly naše země (od roku 1993 samostatná Česká republika) poprvé v novodobé historii příležitost k rozvoji plnohodnotných vztahů ve všech oblastech.

Po svém zvolení prezidentem si Václav Havel zvolil Polsko jako cíl jedné ze svých vůbec prvních zahraničních návštěv. Ve svém projevu v Sejmu 25. ledna 1990 zdůraznil, že nová situace v Evropě je šancí, aby středoevropské země navázaly spolupráci a společně pokračovaly na cestě integrace se západními strukturami. V únoru 1991 vznikla Visegrádská skupina, jejímž prostřednictvím naše země koordinovaly postup v integračním procesu, v prosinci 1992 byla v Krakově založena Středoevropská zóna volného obchodu (CEFTA), která napomohla dynamickému růstu vzájemného obchodu.

Naše společné úsilí bylo korunováno úspěchem. V roce 1999 jsme byli přijati do NATO a od roku 2004 jsme členy Evropské unie. Členství v obou uskupeních našim zemím zajišťuje nejen mnohem vyšší míru bezpečí a prosperity, ale umožňuje rovněž účinně uplatňovat na mezinárodním poli své pohledy, vycházející ze specifické sdílené zkušenosti života v této části Evropy. Projekt Východního partnerství, který se podařilo prosadit ve spolupráci Polska, Švédska a tehdejšího českého předsednictví v EU v r. 2009, je toho příkladem.

Otevřená  srdce

A současnost? Spolupráce na úrovni vlád je výborná a velmi intenzivní, čehož dokladem jsou pravidelné mezivládní konzultace. Tento mimořádný formát, svědčící o nadstandardním charakteru vztahů, udržuje Česká republika kromě Polska již pouze se Slovenskem a Izraelem.

Hlavním úkolem diplomacie je rozvoj politických vztahů, velký význam však přisuzujeme i přeshraniční spolupráci, která se bezprostředně dotýká našich občanů. Mám radost, že tato spolupráce se skvěle rozvíjí. Existuje asi 200 partnerství měst, velmi dobře funguje šest euroregionů, realizují se dohody o spolupráci mezi polskými vojvodstvími a sousedními českými kraji.

Vynikající znalost českého prostředí je u našich polských přátel takřka samozřejmostí. Jsem ale potěšen, že i česká znalost Polska a polských reálií se zejména v posledních letech výrazně zlepšuje a bez přehánění lze říci, že Češi konečně začínají objevovat Polsko. Nikdy nebylo slyšet tolik češtiny v polských městech, obchodech, ale i na plážích, jako dnes. A co je nejdůležitější, Češi objevují pohostinnost a otevřená srdce Poláků.

Naše vztahy jsou po sto letech ve výborné kondici. Rád bych parafrázoval tradiční polské blahopřání „sta let“ a popřál oběma našim národům při této příležitosti vše dobré do další stovky.

.