Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg : Pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, při posuzování otázky statutu Kosova je nezbytné vzít v úvahu vývoj v Kosovu od konce 80. let minulého století. Kosovským Albáncům bylo po zrušení autonomního statutu provincie v roce -

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Pane ministře, já vás na chvilku přeruším a požádám Sněmovnu o klid. Projednáváme velmi vážnou věc, která se týká nejen Kosova, ale celé Evropy. Víme, že o tom bylo jednání na různých úrovních a bylo by vhodné, aby pan ministr zahraničí mohl mluvit v atmosféře, která odpovídá vážnosti situaci. Kdo máte jiné věci, která máte k projednání, prosím, přemístěte se do předsálí, abychom mohli zprávu pana ministra v klidu vyslechnout. Ještě chviličku, vidím, že někteří kolegové se budou zabývat jinými otázkami. Děkuji vám. Prosím, pane ministře.

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg: Tak ještě jednou. Při posuzování otázky statutu Kosova je nezbytné vzít v úvahu vývoj v Kosovu od konce 80. let minulého století, jehož vývoje jsem byl částečně od začátku sám svědek. Kosovským Albáncům bylo po zrušení autonomního statutu provincie v roce 1989 upřeno právo na vzdělávání ve vlastním jazyce, správa vlastních záležitostí přešla do Bělehradu, ekonomický rozvoj byl podvázán. Je paradoxní, že k tomuto rozhodnutí došlo ve stejném roce, kdy se většina zemí střední a východní Evropy začala osvobozovat od totalitních režimů. Kosovští Albánci tak zažívali opačný vývoj, který narušil možnost soužití Srbů a Albánců v jednom státě. Tento vývoj byl završen zločiny, který Mirošovičův režim v Kosovu páchal v roce 1998 a počátkem roku 1999. Právě v reakci na ně došlo k vojenským operacím Severoatlantické aliance proti Svazové republice Jugoslávie a následně k přijetí rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 z roku 1999, která formalizovala mezinárodní správu pod vedením OSN v Kosovu. Aktuální úsilí o navržení budoucího řešení statutu Kosova bylo zahájeno v polovině roku 2005, mimo jiné v reakci na události v březnu 2004, kde, jak známo, došlo přece jenom k velmi násilným činům.

Na základě zprávy zvláštního představitele, generálního tajemníka Spojených národů K. Eideho a doporučení kontaktní skupiny Spojených států, Ruské federace, Francie, Spojeného království, Itálie, Německa, generální tajemník Spojených národů jmenoval hlavním vyjednavačem Mezinárodního společenství pro statut Kosova bývalého finského prezidenta Marty Atisariho (???). Ten po více než ročních jednáních, v jejichž průběhu nebylo možné dosáhnout dohody Prištiny a Bělehradu, představil v březnu 2007 svůj plán předpokládající Mezinárodním společenstvím kontrolovanou nezávislost Kosova, garantující multietnickou společnost a menšinová práva. Návrh byl projednán v průběhu dubna až června 2007 v Radě bezpečnosti OSN, kde se nepodařilo vzhledem k hrozbě ruského veta dosáhnout shody. V červenci 2007 kontaktní skupina rozhodla o obnovení jednání moderovaných trojkou Evropské unie, Ruské federace a Spojených států po dobu 120 dní. Jednání byla ukončena neúspěšně, bohužel, 10. prosince 2007 a zřetelně prokázala, že kompromisní dohoda mezi stranami není možná.

Kosovští Albánci zůstali přesvědčeni, že jediným možným řešením je plná nezávislost Kosova, zatímco srbská strana trvala a trvá na variantě poskytnutí podstatné autonomie Kosovu. Kontaktní skupina předložila 10. prosince 2007 generálnímu tajemníkovi Spojených národů zprávu, v níž se konstatuje, že byly vyčerpány všechny možnosti jednání. Trojka v průběhu rozhovorů nastolila všechny myslitelné možnosti řešení, nezávislost, autonomii, konfederaci, hongkongský model. Všechny tyto návrhy byly zamítnuty alespoň jednou ze stran a většina byla nepřijatelná pro obě strany.
Na tento vývoj reagovala Evropská rada 13. prosince 2007 přijetím závěrů, ve kterých konstatovala. že vyjednávací proces mezi Bělehradem a Prištinou zprostředkovaný trojkou byl vyčerpán. Konstatovala také, že současný status quo v Kosovu je neudržitelný, a je proto potřebné přistoupit k řešení, které posílí regionální stabilitu.

Evropská rada se rovněž přihlásila k vedoucí roli při dalším řešení konečného statutu Kosova. V tomto smyslu vyjádřila připravenost Evropské unie, vyslat do Kosova civilní misi v rámci evropské bezpečnostní a obranné politiky. Následné konsultace Rady bezpečnosti OSN 19. prosince 2007 a 16. ledna 2008 skončily bez jakéhokoliv formálního rozhodnutí a pouze potvrdily stávající pozici členů Rady bezpečnosti i stran sporu. Rusko trvá na pokračování jednání a úplné implementaci resoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, Spojené státy a evropští zástupci v kontaktní skupině, tzv. kvinta, naopak navrhují vytvoření nezávislého Kosova pod mezinárodním dozorem.

Volby v Kosovu, které se uskutečnily 17. listopadu 2007, prokázaly jednoznačnou vůli kosovsko-albánské části populace po nezávislosti. Původně se předpokládalo vyhlášení nezávislosti bezprostředně po 10. prosinci 2007, to je datu, ke kterému trojka předložila generálnímu tajemníkovi OSN svou zprávu o výsledcích přímých jednání mezi Prištinou a Bělehradem. Pod vlivem tlaku Mezinárodního společenství byl tento krok odložen. Při mé návštěvě v Kosovu dne 14. ledna 2008 se jasně potvrdilo, že kosovští představitelé plánují vyhlášení nezávislosti v nejbližších týdnech. K takovému kroku mají také mandát od svých voličů. Samotný proces podle mého názoru je již nezvratný, a to i přes nejednotné stanovisko zemí zastoupených v Radě bezpečnosti OSN.

V návaznosti na rozhodnutí Evropské rady schválila 4. 2. 2008 Rada Evropské unie společné akce o vyslání civilní mise ESDP do Kosova a ustanovení zvláštního představitele Evropské unie pro Kosovo EUSR, kterým je jmenován Pieter Feith, který bude hrát důležitou roli při koordinaci aktivity Evropské unie v Kosovu. K chápání kosovského případu, jako svůj sui generis, je třeba zdůraznit, že Kosovo je jediné území, na kterém je uplatňována již 8 let přímá správa Spojených národů na základě jednomyslně přijaté resoluce Rady bezpečnosti č. 1244 z roku 1999. Tímto mezinárodně uznávaným právním aktem byla de iure provincie vyňata z národní jurisdikce Srbska.

Pozice české vlády v otázce Kosova vycházejí z těchto základních principů. Vláda České republiky bude působit tak, aby v této věci došlo k dohodě členských zemí Evropské unie. Neschopnost přijmout společné stanovy Evropské unie by oslabilo nejen autoritu Unie v Kosovu a v celém regionu západního Balkánu, ale také fatálně oslabilo nově posílenou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie. Ještě více by umenšila roli Evropské unie oproti roli Spojeným státům a Ruské federaci v bytostně evropské záležitosti a též oslabila transatlantickou vazbu, kterou Česká republika deklaruje jako jednu z priorit svého předsednictví.

Je žádoucí, aby Česká republika postupovala v souladu s většinou členských zemí Evropské unie. V tomto ohledu hraje klíčovou roli zejména pozice čtyř evropských členů kontaktní skupiny, to je Spojeného království, NSR, Francie a Itálie. Členské země Evropské unie, které deklarují odlišný postoj k uznání Kosova, mají vesměs specifické vnitropolitické důvody pro svůj postoj, existence relativně homogenních národnostních menšin. V České republice tyto důvody neexistují. Pokud by se Česká republika při řešení této klíčové otázky nyní vyčlenila z návrhového proudu v rámci Mezinárodního společenství a zejména Evropské unie, přestala by být pro ostatní členské státy unie víc relevantní partner při řešení ostatních otázek spojených se situací v regionu západního Balkánu.

To by prakticky znemožnilo České republice prosazovat své priority v době českého předsednictví v Radě Evropské unie v prvním pololetí 2009.
Vyhlášená nezávislost nebude chápána jako neomezená státoprávní suverenita, půjde o omezenou suverenitu pod mezinárodním dohledem v souladu s plánem Maati Ahtisaariho. Mezinárodní přítomnost bude zajištěna prostřednictvím jednotek NATO, tzv. KFOR, přítomností mise Evropské unie a zejména prostřednictvím Mezinárodního civilního představitele, který bude mít určité sankční a legislativní pravomoci, mimo jiné právo vetovat zákony a odvolávat politické představitele, kteří působí proti realizaci Ahtisaariho plánu k ochraně svatyň atd. atd.

Společná akce k misi ESDP byla přijata na 28 měsíců s tím, že po šesti měsících po zahájení její operační fáze dojde k vyhodnocení jejího působení. Mandát zvláštního představitele Evropské unie bude vyhodnocován průběžně.

V souvislosti se situací v Kosovu nelze nezmínit vývoj v samotném Srbsku. Vláda má i přes složitý vývoj, který lze po uznání nezávislosti Kosova očekávat, zájem se Srbskem rozvíjet co nejlepší bilaterální vztahy. To jsem potvrdil ministru zahraničních věcí Srbska Vukovi Jeremičovi při našem setkání 28. ledna 2008. Vláda 23. ledna 2008 přijala můj návrhna vyslovení souhlasu s podpisem Dohody o stabilizaci a přidružení mezi Evropským společenstvím a Srbskem.

Na posledním jednání GAERC 28. - 29. ledna 2008 zahraničně politické diskusi ministrů dominovaly především vztahy Evropské unie se Srbskem. Rada přijala výzvu Evropské unie k podpisu politické dohody o spolupráci se Srbskem. Má poskytnout rámec pro politický dialog, vízovou liberalizaci a spolupráci v oblasti vzdělání do doby, než bude možné podepsat SAD. Brání tomu zatím podmínka plné spolupráce s ICTY - Mezinárodním trestním tribunálem pro Jugoslávii. Česká republika přivítala vítězství prezidenta Tadiće v srbských prezidentských volbách. Toto vítězství bereme jako rozhodnutí srbských voličů pro evropskou integraci.

K návrhu usnesení bych rád zopakoval, že se členové kontaktní skupiny s výjimkou Ruska a následně i celá unie shodli, že byly vyčerpány prakticky všechny možnosti jednání o budoucím statusu Kosova, a proto doporučuji třetí odrážku "při jednáních o budoucím statusu Kosova nebyly zatím vyčerpány všechny možnosti" z návrhu usnesení vyškrtnout. Děkuji za vaši pozornost.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu ministru zahraničních věcí Karlu Schwarzenbergovi za přednesenou zprávu a otevírám všeobecnou rozpravu, resp. nejdřív bych požádal předsedu zahraničního výboru, aby přednesl zprávu o jednání výboru a zároveň ho požádám, aby se stal zpravodajem k tomuto bodu. Prosím pana kolegu Hamáčka.

Poslanec Jan Hamáček : Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové, děkuji za slovo. Já bych možná na úvod chtěl poděkovat vám všem, kteří jste umožnili zařazení tohoto podle mého názoru tak důležitého bodu na několikátý pokus na jednání Sněmovny. My zde dnes projednáváme otázku, která patří k nejzávažnějším otevřeným otázkám v Evropě. Ta otázka bude mít samozřejmě dopad na stabilitu celého regionu západního Balkánu, potažmo celé jihovýchodní Evropy. Jak je známo, tato oblast je prioritní oblastí české zahraniční politiky.

Zahraniční výbor se otázkou statusu kosova zabýval pravidelně na svých jednáních v rámci informací zástupců Ministerstva zahraničních věcí o vyjednávání v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie a rozhodl se na své 20. schůzi 31. ledna, že situace je natolikzávažná, že stojí za to se touto otázkou zabývat na plénu Poslanecké sněmovny a doporučil Poslanecké sněmovně přijmout usnesení, které vám bylo rozdáno na lavice. Já mám pocit, že text, tak jak byl navržen a následně odsouhlasen zahraničním výborem, je textem velmi vyváženým, který popisuje situaci v regionu a naznačuje i možná řešení.

Jak jsem již zdůraznil při jednom z minulých vystoupení, český parlament není jediným parlamentem v Evropě, který by se zabýval otázkou Kosova a není ani jediným orgánem, který by se jí zabýval, protože pokud se nepletu, naposledy se touto otázkou zabývalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy, které přijalo doporučení nebo řekněme rezoluci, která víceméně ve svých doporučeních je v souladu s tím, co je navrženo v tom usnesení, které vám bylo distribuováno na lavice.

Co je cílem? Myslím, že cílem je nalézt řešení, které bude oboustranně přijatelné, které budou moci přijmout obě strany, a navíc které bude v souladu s mezinárodním právem a rovněž s právem na sebeurčení. Všichni se asi shodneme - pan ministr tady velmi detailně popsal průběh jednání a popsal i to, kde je ten hlavní problém. V těch jednáních, a bylo to vidět zejména při šesti kolech jednání trojky, srbská strana zasadila všechny své body do jednání, do kontextu rezoluce 1244, která vychází z premisy autonomie Kosova, zatímco kosovští Albánci a víceméně i členové Evropské unie v kontaktní skupině neviděli jinou budoucnost Kosova než jeho nezávislost. Tudíž to byl ten základní rozpor. Nicméně pravdou je to, že rezoluce 1244 stále platí a nebyla změněna, tudíž je potřeba to vidět touto optikou.

Všichni se asi shodneme, že tím nejlepším řešením pro celou oblast západního Balkánu je evropská perspektiva, to znamená je budoucí začlenění této oblasti do Evropské unie. Samozřejmě věřím, že to všichni podporujeme. Nicméně to je běh na dlouhou trať a my bychom měli dbát na to, abychom v tom mezidobí neučinili rozhodnutí, které by tu budoucí evropskou perspektivu tohoto regionu mohlo zkomplikovat. Já se obávám, že jednostranné uznání nezávislosti Kosova by za prvé mohlo samozřejmě znamenat ránu mezinárodnímu právu a kredibilitě mezinárodního práva, ale rovněž by se mohlo stát precedentem pro celou řadu dalších doutnajících konfliktů, ať je to otázka Kypru, ať je to otázka např. Gruzie nebo jiných oblastí - zmiňme Kurdistán.

Tudíž já si myslím, že naší povinností je snažit se hledat řešení, které by bylo kompromisní, které by bylo přijatelné pro obě strany a které by rovněž podpořilo proevropské síly v Republice Srbsko. Pan ministr zde zmínil nedávné vítězství prezidenta Tadiće, které bylo velmi těsné a otázka Kosova byla jedním z hlavních témat volební kampaně. Asi by nebylo příliš šťastné, kdyby první věcí, se kterou by se musel nově zvolený proevropský srbský prezident vypořádat, by byla právě ztráta části území Republiky Srbska.

Dovolte mi ještě závěrem říci pár slov o misi, kterou má Evropská unie vyslat do Kosova. Já si smyslím, že je to krok správným směrem, protože vyslání takovéto mise je samozřejmě jistým přihlášením se k odpovědnosti Evropské unie za vývoj v této oblasti. Je to jedna z forem stabilizace této oblasti a je jedna z forem zajištění toho, že na území Kosova budou uplatňovány evropské normy, ať se to týká ochrany kulturních památek nebo ochrany menšin.

Dovolte mi závěrem, abych vás požádal o podporu usnesení, jak bylo navrženo zahraničním výborem Poslanecké sněmovně. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu poslanci Hamáčkovi. Už si sedá ke stolku zpravodajů.

Máme zatím osm přihlášených do rozpravy. Dalším přihlášeným po zprávě pana kolegy Hamáčka je Radko Martínek, připraví se pan kolega Karel Šplíchal. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Radko Martínek : Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, vážené dámy a pánové, myslím, že jsou v dějinách parlamentarismu události a věci, které jsou natolik důležité, že do oblasti zahraniční politiky bychom se měli zapojit všichni, kterým není lhostejný vývoj v Evropě. Události v Kosovu a vůbec události na Balkáně koncem minulého století - musím říci - mě hluboce zasáhly. Zasáhly mě proto, že miluji tuto oblast, miluji lidi, kteří tam žijí, jsou to lidé, které jsem poznal z té lepší stránky, a to už ve svém dětství. Je to v podstatě země, která mě kdysi vrátila zdraví. Musím říci, že jsem velmi těžce nesl události, které se v této části Evropy odehrávaly. Nebylo mi dobře, když jsem viděl, že se zabíjejí navzájem národy, které mají k našemu národu velmi blízko.

Bohužel někdy je ten vývoj takový. Musím říci, že na druhé straně mě to až zas tolik nepřekvapilo, protože jsem se dlouhodobě zabýval dějinami Balkánu a vím, jaké těžké břímě nese tato část Evropy z minulosti ať už dávné, nebo nedávno minulé.

Dámy a pánové, já jsem bytostně přesvědčen, že událost, které se týkají Kosova, tak se bytostně dotýkají našeho národa. Dotýkají se nás každého, dotýkají se minulosti i budoucnosti naší země a měli bychom takovýmto způsobem také k celé záležitosti přistupovat. Je mi jasné, že v této oblasti není žádné řešení dobré. Každá řešení, která jsou přijímána v tomto sudu střelného prachu Evropy, jsou vždy velmi složitá. Měla by být přijímána zejména se znalostí poměrů, které tam jsou, ať už v minulosti, tak i v současnosti.

Nicméně to, co se odehrává teď kolem Kosova, je věc, která velmi nápadně připomíná to, co se odehrávalo kolem našeho státu koncem třicátých let minulého století. Chtěl bych, dámy a pánové, velmi výrazně upozornit na to, že v mnoha směrech je vývoj, kterým prochází v současné době Kosovo a Srbsko, velmi podobné tomu, co zažívaly české, moravské a slovenské země v roce 1938. Vzpomeňme si na misi lorda Runcimana a porovnejme s činností pana Tisaryho. Vzpomeňme si na to, jaké byly argumenty, kterými tehdejší německá menšina argumentovala proti tehdejšímu demokratickému Československu.

Dámy a pánové, bohužel říká se mi to velmi těžce, ale obávám se, že události kolem Kosova jsou Mnichovem 21. století. Jak jsem říkal, velmi těžce nesu to, co se v tehdejší Jugoslávii stalo, nicméně nechápu, jak je možné, že v 21. století jsou tak rozdílné přístupy ke stejným věcem.

Určitě se shodneme, jak zde všichni sedíme, že je nutné, aby váleční zločinci z války v Jugoslávii se ocitli před mezinárodním soudem, byli odsouzeni a byli po zásluze potrestáni za zločiny, které se tam staly. Není mi ovšem jasné, jak je možné, že se přistupuje ke zločincům různým způsobem. Určitě se shodneme, že Radko Mladič by měl stát před soudem. Ale jaký je rozdíl mezi Radko Mladičem a současným premiérem tzv. Kosova Tadjicem. Je to stejný zločinec jako Radko Mladič. A proč jeden se má stát premiérem snad budoucího státu a u druhého chceme, aby stál před haagským tribunálem? Před haagským tribunálem by se měli ze svých zločinů zpovídat oba.

Pan ministr zahraničních věcí nám zde dal jakýsi exkurs toho, co se dělo na území Kosova. Ale vůbec se nezmínil o tisících vypálených kostelů, nezmínil se o tisících zavražděných Srbů, protože tam také byli zavražděni Srbové. Já se ptám, proč.

Dámy a pánové, pokud Evropské společenství uzná samostatnost Kosova jako jednostranně vyhlášenou nezávislost, pak otevírá Pandořinu skřínku, jejíž výsledek si nikdo z nás nedokáže představit. Bude to obrovský problém nejen v Kosově, ale troufám si říci, že také v Makedonii, v Řecku, v Černé Hoře i v Srbsku samotném.

Měli bychom se poučit z naší národní historie a měli bychom se také poučit z toho, když bylo českému národu špatně v dějinách - ať to bylo v roce 1938, to jsem já nezažil, tehdy jsem nebyl na světě, ale v roce 1968 jsem byl shodou okolností v Jugoslávii. Vím, že Srbové jako ostatně ostatní slovanské národy tehdejší Jugoslávie byli jednoznačně na naší straně. Nebylo to také tehdy populární, mohli být možná na straně těch silnějších.
Myslím, že jsme povinni Srbům vrátit tyto věci, které v těžkých dobách stály na naší straně. Myslím si, že naše vláda by měla zaujmout zcela principiální stanovisko k této záležitosti. Pokud Kosovo jednostranně vyhlásí svou nezávislost, jsem přesvědčen, že by česká vláda měla projevit statečnost a v žádném případě neuznat takovouto republiku. Pokud bychom totiž měli jednat tak, jak zde říkal bohužel - musím říci, že mě to velmi mrzí - pan ministr zahraničních věcí, že bychom měli jít s tím hlavním proudem, pak s vystavujeme nebezpečí, že se z nás stanou lokajové mocností, jak už jsme byli v historii mnohokrát.

Nicméně na závěr si znovu dovoluji připomenout, že to, co se děje dnes v Kosovu, má velkou přímo historickou sounáležitost s našimi národními dějinami. Měli bychom na to pamatovat.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu poslanci Radko Martínkovi. Slova se ujme pan poslanec Karel Šplíchal, připraví se pan poslanec František Laudát. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Poslanec Karel Šplíchal: Dámy a pánové, já to mám podstatně jednoduší, protože přede mnou mluvil emotivně Radko Martínek a s obsahem samozřejmě se ztotožňuji. Chtěl bych jenom se dovolat toho, co jsme povinni pro tu situaci udělat. Chtěl bych, abychom schválili usnesení, které předložil zahraniční výbor. Myslím si, že je to rozumný krok.

Já jsem prožil celou tu chronologii, protože jsem interpeloval pana ministra zahraničí, pak jsem na zahraničním výboru kladl stejné otázky. Dnes potřetí jsem vlastně slyšel přehled, který něco znamená. Znamená to určité vyhodnocení situace. Ale skutečně k postoji bude potřeba odvaha, jak bylo řečeno. Myslím si, že v této situaci to není o romantickém panslavismu devatenáctého století. Toto je o současné Evropě. Jsem přesvědčen, že my bychom se měli k tomu takto postavit, abychom neztratili tvář, vlastní tvář jako národ, a mohli se na sebe každý den dívat do zrcadla.
Děkuji vám za trpělivost.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu poslanci Karlu Šplíchalovi. Slova se ujme pan poslanec František Laudát, připraví se pan profesor Zdeněk Jičínský. Pane kolego, máte slovo.

Poslanec František Laudát : Děkuji, vážený pane předsedající. Dámy a pánové, možná to bude trošku překvapením, já svůj projev zkrátím, protože bych se ze sta procent podepsal pod to, co tady řekl pan kolega Radko Martínek. Já se domnívám, že národ se zkušeností Mnichova by v žádném případě neměl podporovat jakési národní inženýrství lidí typu Ahtisaari a podobných. Mne to skutečně pohoršuje. Já se domnívám, že žádný národ od druhé světové války nebyl tak dehonestován a není tak dehonestován jako srbský národ. Já se domnívám, že toto přece není řešení, další štěpení v dnešní době, kdy se území mají spíše slučovat, fungovat. Ptám se, jestliže Albánci v Kosovu utlačili a prakticky zničili srbskou menšinu, jak chtějí fungovat v Evropské unii, která má být založena na toleranci, spolupráci apod. Já se domnívám, že Brusel v tomto, bohužel, možná za nějakých 10 - 20 let pozná, že je to naprostý nesmysl.

Mělo by být měřeno jedním metrem, ale potom se tedy ptám - jestliže si Kosovo zasluhuje na Balkáně svůj samostatný stát, s tím, že nelze vyřešit situaci, že tam teče krev, tak stejný metr já mohu nasadit na Baskicko. Jak to, že v Irsku se celé desítky let trpělivě vyjednávalo, a také tam tekla krev. Já se domnívám, že cesta je úplně jiná. Ptám se, proč dodnes nemají Kurdové svůj stát a proč více než půl století čekají na svůj stát Palestinci.
Takto bychom mohli pokračovat. Já se nedomnívám, že problém Kosova je poslední v Evropě. Aby to náhodou nebyl první problém v obrovské další šňůře.

Podpořím samozřejmě to velice mírné a decentní stanovisko zahraničního výboru, které považuji za minimální. Děkuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu poslanci Františku Laudátovi. Slova se ujme pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Schwippel. Prosím, pane profesore, máte slovo.

Poslanec Zdeněk Jičínský : Vážený pane předsedající, i já se chci přihlásit k usnesení, které přijal zahraniční výbor a chci Sněmovně doporučit, aby je plus mínus schválila, protože si myslím, že vyjadřuje velmi mírné a vyvážené stanovisko k této velmi závažné záležitosti.

Zároveň chci říci, že považuji za dobré, že jsme se přece jenom dohodli na tom, že o této věci se bude ve Sněmovně hovořit, protože nehovořit o věcech, které jsou důležité a které se týkají občanů této země, o kterých občané této země vědí, o které mají zájem a které se jich z řady důvodů týkají, by znamenalo, že selháváme ve své funkci Parlamentu jako voleného zástupce občanů. To považuji za pozitivum.

K tomu, co říkali kolegové, kteří mluvili přede mnou, se bez problému také mohu připojit, ale přesto považuji za důležité upozornit na to, že problematika je složitější, že nejde jenom o to, abychom vyjadřovali jednoznačně naše postoje, ale že musíme brát v úvahu celou složitou situaci vývoje těchto vztahů, kde mnohé věci se nám asi líbit nebudou, ale přesto musíme brát na vědomí, že existují.

Jsou tu mezi námi někteří - není jich, myslím, tak málo - kteří si vzpomenou na dobu, kdy jsme v roce 1999 tady jednali o tehdejší akci NATO, mám na mysli bombardování Jugoslávie, bombardování Bělehradu, poté, kdy po jednání v Rambouillet bylo Srbsku v podstatě dáno ultimatum. Česká vláda - byla to vláda Miloše Zemana, ministrem zahraničí byl Jan Kavan - byla ve složité situaci. Byli jsme tehdy, pokud se nemýlím, dva měsíce členy NATO. Po mém soudu, a také jsem to tehdy řekl /schválně jsem se na své vystoupení, které jsem měl tehdy ve Sněmovně, díval/, jsem tuto českou účast akceptoval, resp. český souhlas s touto akcí, protože jako nový členský stát NATO, který chtěl být členem NATO, jsme si nemohli po mém soudu dovolit nesouhlasit s touto akcí a uplatnit své veto, protože akce NATO musí být založeny na souhlasu všech členů.

Možná si ale vzpomínáte, že tuto akci provázely ze strany tehdejších hlavních představitelů České republiky projevy jistých výhrad. Bylo to jak od tehdejšího premiéra Miloše Zemana, tak od Václava Klause /připomínám to, protože to také stojí za připomenutí/, a připomínám tu i iniciativu Jana Kavana a řeckého ministra Papandrea, tzv. česko-řeckou iniciativu, která chtěla převést řešení těchto vztahů od vojenských akcí na politickou rovinu.
Ale podstatné je to, že tato akce NATO se neuskutečnila na základě mezinárodního práva. Byla porušením mezinárodního práva, nemá žádnou mezinárodně právní legitimitu. To je podstatné. To si musíme uvědomovat.

Rezoluce 1244, která byla vzpomínána, už byla jaksi následnou snahou nějak mezinárodně právně upravit další řešení těchto vztahů.
To, co se nyní navrhuje, není kryto mezinárodně právní argumentací. Mne teď zajímá, jaký bude další vývoj, jestliže Evropská unie bude mít zájem nějak legalizovat to, co se hodlá v Kosovu stát. Tady byly vzpomínány volby, ale ty volby se konaly stále v rámci Kosova jako součásti Srbské republiky. Kosovo právně nepřestalo být součástí Srbské republiky. Z mezinárodně právního hlediska tu vznikne velmi obtížná situace.
Jednání Rady bezpečnosti v této věci se nekonalo a pochybuji, že tam dojde k souhlasu všech pěti stálých členů, bez jejichž "ano" nemůže žádný akt Rady bezpečnosti být přijat.

Takže mně, přiznám se, není jasné, jak z mezinárodně právního hlediska bude fungovat ten určitý protektorát nad Kosovem, které má být nezávislé.
Je to bohužel smutný fakt nebo smutný důsledek toho, že v posledních letech síla zvítězila nad právem, viz vojenská akce v Iráku, která rovněž není kryta mezinárodním právem, a jsme tedy účastníky těchto procesů, které vyvolávají značné zneklidnění.

Myslím, že tady řada kolegů hovořila o tom, podrobně jsme o tom mluvili na zahraničním výboru, že to, co se stane, může být precedentem v tom smyslu, že podobné argumenty, které budou uplatněny tady ve prospěch Kosova a příslušníků kosovské albánské populace, že podobné argumenty mohou uplatňovat různé jiné národy nebo národnosti. Už tu byli připomínáni Kurdové, kterých na rozdíl od Albánců je desetkrát více minimálně a jimž je právo na samostatný stát upíráno. Byl tady připomenut i případ Basků, ale jsou to Abcházci a mohli bychom pokračovat dlouho.

Jsou jisté argumenty pro to, aby se říkalo, to není obdoba Mnichova. Všichni dobře víme, že žádný takovýto případ není úplně totožný, ale celá řada argumentů, která paralelu s tím, co bylo v Mnichově a co se týkalo tehdejšího Československa, činí velmi reálnou a odůvodněnou.

Vážení kolegové, prosím vás, abyste všechny tyto věci brali v úvahu, protože jde o věc, která opravdu je dalekosáhlá. Připomínám tady nedávný článek Jiřího Dienstbiera, který byl svého času zvláštním zpravodajem OSN z pověření Kofiho Anana pro bývalou Jugoslávii. Jeho článek zní: "Rukojmím Kosova je nejen léta vydírané Srbsko". Čili jestliže bude Kosovu přiznána nezávislost, byť v nějaké zvláštní podobě, že tam bude fungovat určitý protektorát EU, pak řekl bych rozkladné procesy zdaleka nezůstanou omezeny na území Kosova a budou se šířit a Balkán nepřestane být oním sudem prachu.

Česká republika a její zahraniční politika by v každém případě se měla velmi starat o to, aby Srbsko bylo bráno jako významný subjekt tohoto dění, aby nezůstalo staranou a aby nebylo stavěno před ultimáta, jako se to stalo tehdy při jednání v Rambuje (?), kdy Srbsko nebylo rovnoprávným partnerem těchto jednání a kdy byla, po mém soudu, velmi nezodpovědně tímto partnerem učiněna UCK, teroristická organizace kosovských Albánců.

Chtěl bych vás upozornit také na jednu věc, která přesahuje tuto otázku, ale souvisí i s tím, jaká má být orientace naší zahraniční politiky a souvisí s naším vztahem k USA jako významnému spojenci v rámci atlantického společenství.

Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, jehož rozhodně nelze podezírat z nějakého levičáctví, byl to on, kdo koncem 70. let prosadil v Německu raketové vyzbrojení jako odpověď na sovětské hrozby, a stal se tehdy terčem kritik pacifistického hnutí německé levice. Napsal teď v Zeit č. 6 významnou stať, kde klade americkým kandidátům na prezidenta 12 otázek týkajících se toho, jaká bude americká politika v základních otázkách tohoto desetiletí. A klade tam otázku, zda Charta Spojených národů je stále v Americe ještě považována za mezinárodně platný právní dokument. A uvádí tam také, že chceme udržet atlantické společenství a byli bychom rádi, to jsou Schmidtova slova, kdybychom opět mohli mít rádi Američany. Ale jsme skeptičtí, protože Washington se nás v posledních deseti letech ptal jenom na to, jaké pošleme vojenské oddíly a jaké poskytneme finance. Jde o to, jak bude fungovat vazba EU a USA, a to se týká i otázky radaru. To není věc, která s tím, co projednáváme ve věci Kosovo, se netýká. Jde o to, jaká bude naše česká pozice v této věci, zda budeme mít svou vlastní samostatnou pozici, která bude umožňovat, jak to říkal Karel Šplíchal, abychom se mohli sami podívat sobě do očí, že v této složité situaci jsme nezklamali. Děkuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu profesoru Jičínskému. Slova se ujme pan poslanec Schwippel, připraví se pan místopředseda Lubomír Zaorálek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Jan Schwippel : Vážený pane předsedající, děkuji vám a jsem rád, že můžu přispět do diskuse a vyjádřit v ní odlišný názor.
Jsem přesvědčen, že v případě Kosova nehledáme absolutně správné řešení, ale řešení ze všech špatných nejméně špatné. Hlavním požadavkem podle mého názoru je, aby takové řešení bylo nenásilné a aby přineslo této oblasti Evropy dlouhodobě klid a stabilitu. Proto musíme podle mého názoru opustit právní fundamentalismus, protože taková cesta toto výše uvedené řešení nemůže přinést. V právní debatě jde o spor mezi určitým pojetím státní suverenity a já zde nechci rozvíjet to, jak se zachoval Slobodan Miloševič k nově vzniklým nezávislým státům - Slovinsku a Chorvatsku, ani to, jak se zachoval k Bosně, což byl stát uznaný OSN.

Jde tedy o spor mezi jiným pojetím státní suverenity a požadavkem na garantování standardů lidských nebo chcete-li občanských práv. Myslím, že nejpozději od Norimberku je jasné, že stát nemůže beztrestně masakrovat svoje vlastní občany.

Za druhé si myslím, že je třeba opustit diskusi historickou a hledání jediné pravdy a jediného pohledu na dějiny. Taková diskuse je podle mého názoru v podmínkách Balkánu naprosto zničující. Je např. možno sipoložit otázku, zda v případě obsazení Kosova Srby v roce 1912 šlo tak, jak je převládající srbská představa, o osvobození Srbů z tureckého jha, anebo zda šlo o moderní formu kolonizace tak, jak o tom hovoří Albánci. Myslím si, že ani takováto debata by nikam nevedla. Platí to i o našich debatách o událostech v Kosovu v roce 1999 v rámci operace Koňská podkova a po nich následující a jimi vyprovokovanou akcí NATO. Všechny zúčastněné strany budou nutně zdůrazňovat různé stránky a preferovat odlišné pohledy a velice rychle se dostaneme do slepé uličky a na mrtvý bod.

Neakcentujme ani diskusi náboženskou nebo mezináboženskou. Mnohem spíše než takovouto debatou, myslím si, že správnou cestou je hledání praktických a konkrétních kroků, jako je kroků na ochranu menšin, kulturních památek, kroků, které směřují ke spolupráci v oblasti zásobování energií a na nichž jsou zainteresovány všechny strany konfliktu.

Myslím si, že to, o co jde, je hledání nejmenšího společného jmenovatele v zájmu všech zúčastněných. Shodli jsme se již na tom, že EU musí v této situaci příslušet zásadní úloha. Významná je jistě evropská perspektiva pro celou oblast západního Balkánu, která může za určitých okolností přinést stabilitu a prosperitu.

Srbsko prochází ohromnou změnou identity a vývoj v něm je poměrně rychlý. Nevidět to znamená určité ignorantství. Nezablokujme dnes možnost nalezení shody v Evropě nějakým ukvapeným rozhodnutím. Jakkoli je ČR zemí střední velikosti a její vliv není třeba přeceňovat, nesmíme ho na druhé straně ani bagatelizovat. Jsem přesvědčen, že tu nejde o bílou a černou, o dobro a zlo, o pravdu a lež, ale o hledání pragmatického a realistického řešení za situace, kdy dnes už neoddiskutovatelně existují dvě téměř nekompatibilní společnosti. Existují v něm nesmiřitelné požadavky na jedné straně Kosova jako odvěké součásti Srbska a na druhé straně pohled albánský, který zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, co se odehrálo, ztratila albánská populace definitivně jakoukoliv sounáležitost a jakoukoliv loajalitu se srbským státem.

Podle mého názoru rozhodující tedy musí být ne národnostní a náboženský, ale občanský princip. Rozhodující musí být hledat shodu s našimi evropskými spojenci a s USA. Rozhodující musí být nabídka evropské perspektivy a perspektivy možného uplatnění v Evropě a zapomenutí na války a historii a zapomenutí na jednu stránku mezinárodního práva. Česká republika může mít v tomto procesu důležitou roli jako tradiční partner, jako investor, jako pomocník. Střesme se toho vyslat nepříznivý a škodlivý signál, který může znovu nahrát násilnickým frakcím na obou stranách, střesme se toho zablokovat a znemožnit širší souhlas na evropské úrovni a shodu s našimi partnery v Severoatlantické alianci.

Vážené dámy a pánové, vzpomeňme se na Dayton v roce 1995. Tehdy byla otázka Kosova původně na programu jednání, ale nakonec z něj byla vyškrtnuta. Tím se mezinárodní společenství provinilo na kompromitaci v nenásilných řešeních, které představoval Ibrahim Rugova a zároveň posílilo extrémní k násilí inklinující křídla na obou stranách. Neopakujme tím, že bychom se uchýlili k silným slovům a k jednostranným prohlášením dnes tuto chybu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu kolegovi Schwippelovi. Upozorňuji kolegy, že pokud chceme dokončit tento bod, je třeba být koncentrovaný na téma vzhledem k tomu, že mám avizovaný požadavek na přestávku klubů. Slova se ujme pan kolega Lubomír Zaorálek.

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek : Nebudu mluvit dlouho, protože bych si přál, abychom dnes usnesení schválili. Cením si toho, pokud jsme schopni dosáhnout v této Sněmovně souhlasu. Myslím si, že usnesení není projevem žádného právního fundamentalismu, spíše je povinností státu jako je Česká republika zdůrazňovat význam práva. Pokud nebudeme měřit stejným metrem a budou platit stejné standardy, mohou se v budoucnosti menší státy divit. Je na pováženou, pokud v tak krátké vzdálenosti od sebe jako je třeba Turecko, které nedávno poslalo své vojenské jednotky do severního Iráku, měříme jiným metrem než je tomu v případě Srbska a kosovských Albánců. Pokud právo neexistuje jako stejné pravidlo pro všechny, tak to není žádný právní fundamentalismus. Je to předpoklad základního právního vědomí.

Jsem přesvědčen, že tato debata by mohla být dlouhá, protože pan ministr řekl, že se připojujeme k většinovému stanovisku EU. Přiznám se, že ho neznám, protože nikdy nebylo v EU jasně řečeno. Je to něco naprosto mlhavého. Žádná rada ministrů neřekla, jaká je pozice EU v této věci. Byla sice schválena civilní mise 1800 vojáků, ale protože ji Srbsko neakceptuje, podle mezinárodního práva ji tam není možno poslat. Rozumím tomu, že dnes je pro vládu těžké formulovat své stanovisko, ale myslím si, že určitou povinnost máme o tom mluvit v českém Parlamentu. Jestli se nám podaří tady dnes něco říci na konto toho, co se děje v Kosovu, což je nejbolestivější problém EU, bude to úspěch. Jsem přesvědčen, že i kosovským Albáncům se nabízí evropská perspektiva, kterou jsme jim schopni garantovat. Není to tak, že jednání s nimi by nebylo možné vést korektně.
Přimlouvám se, abychom dnes odhlasovali usnesení, ve kterém možná pomůžeme vládě najít pozici, která je důstojná České republice.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji. Slova se ujme paní kolegyně Kateřina Konečná. Po stažení některých přihlášek je poslední přihlášenou do diskuse.

Poslankyně Kateřina Konečná : Pane předsedající, kolegyně a kolegové, také se pokusím být stručná, abychom tento bod mohli doprojednat. Dovolte mi ovšem říci několik poznámek, protože to byla právě KSČM, která už na začátku ledna deklarovala, že nějakou rezoluci či usnesení v Poslanecké sněmovně chce přijmout.

Dovolte mi říci, že pokládám za velký úspěch, že toto projednávání dnes probíhá. Podařilo se nám totiž embargo, které kolem otázky odtržení provincie Kosovo od republiky Srbsko vytvořili společně vyjednávači EU, vláda a sdělovací prostředky. Naše jednání je důkazem, že všichni chápeme vážnost situace a chci vám za to poděkovat.

Chtěla bych dnešní jednání využít k dílčímu shrnutí našich dosavadních diskusí o porušování mezinárodního práva v souvislosti s roztržením Srbska. Za varující pokládám programovým nezájem veřejnoprávních médií o takto závažné téma. Oněch asi šest měsíců, kdy je tato otázka na pořadu dne, nejen že dostala kdejaká bulvární témata přednost, ale i minimální informace byly zcela jednostranné.

Za druhé se ukazuje, že principiální postoj některých politiků při obhajobě zájmu malých států v rámci EU okamžitě ztrácí na síle, když s nimi není spojen soukromý zájem, třeba možnost prezentace v médiích. Za zcela nepřijatelné považuji tvrzení ministra zahraničních věcí na uzavřeném zasedání zahraničního výboru, ale také dnes zopakované tady na téma když se vlak rozjel, nemůžeme běhat v protisměru. I když by Česká republika nechtěla, Kosovo se stane nezávislé. Tedy opět podřizování se síle a diktátu mocných. Není toto všechno jen dalším projevem mnichovanství, o kterém jsme již tady několikrát mluvili?

Zatřetí za problém naší diskuse pokládám jazyk, slova předstírající obsah či skrývající otázky, o nichž není slušné mluvit. Opravdu budou vedle sebe existovat dva etnicky stejně složené státy Albánie a tzv. samostatné Kosovo? Opravdu nedošlo po převzetí mezinárodní správy nad Kosovem pod hlavněmi jednotek NATO v Kosovu k etnickým čistkám? Proč Izrael dává najevo, že odtržení Kosova od Srbska neuznává? Opravdu si myslíte, že když přičteme k šestnácti tisícům vojákům v NATO na území Kosova 1800 pracovníků mise EU, situace se změní? Opravdu může Brusel rozhodnout, že nahradí misi OSN, aniž se tato otázka projedná v Radě bezpečnosti? Nyní to hlavní. Opravdu se domníváte, že vynucené oddělení části území Srbska nebude chápáno jako precedens, o nichž jsme několikrát mluvili? Takováto tvrzení jsou dílem zbožného přání, opětovného používání politiky dvojího metru. Odtržení republiky Srbsko není nic jiného než projev politiky síly pohrdající mezinárodním právem. Takovýto signál vysílá Brusel a tak to bude ve světě i přijat.

Žádám vás, abyste podporou usnesení zahraničního výboru vy a my tady všichni takovýto signál nevysílali. Děkuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji paní kolegyni Konečné. Protože ostatní přihlášení stáhli své přihlášky, byla to poslední přihláška do diskuse. Končím všeobecnou rozpravu. Má zájem pan ministr o vyjádření? Ano, pan ministr zahraničních věcí má zájem o závěrečné slovo.

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi jen krátké objasnění.

Odmítám paralelu mezi děním kolem Mnichova a Kosova. Československá první republika zachovala všechna práva svých menšin. Snad pouze Švédové ve Finsku měli v 30. letech lepší postavení než menšiny v Československu. Německojazyčné univerzity, školy a všechno byly otevřeny, fungovaly do posledního dne soužití. Byla úplně jiná situace. Poslanci byli v parlamentě a tam hlasovali. Tudíž zde srovnat toto - a nepamatuji se, že by československá armáda či četnické oddíly vtrhly do pohraničí a tam vraždily, střílely a vyháněly obyvatelstvo. To, prosím, v 30. letech se nestalo. Odmítám tudíž veškeré paralely mezi Mnichovem a tím, co se stalo v Kosovu.

Za druhé. Vražda je vražda. Nicméně je veliký rozdíl, jestli vraždy a násilnosti se konají bojůvkami, nebo jestli regulérní armáda, regulérní vojsko jednoho státu se na tom podílí a velitel tohoto vojska.

Do třetice. Neznám žádné opravdu dobré řešení - dneska už to bylo řečeno - pro Kosovo. Veškerá řešení mají své slabé stránky. Ale od žádného kritika - a slyšel jsem kritik mnoho zde v této Sněmovně, v evropské diskusi, všude - nikdo ještě nenavrhl lepší řešení. Zachování status quo není řešení.

Souhlasím s tím, co už bylo řečeno. Jediné - evropská budoucnost celého Balkánu přinese snesitelné řešení, když hranice mezi národy a národnostmi nebudou už hrát tu roli jako dneska. Tudíž musíme se zasadit o to, aby všechna tato území, všechny tyto státy co nejdříve byly přijaty do Evropské unie.

Děkuji vám mnohokrát.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji panu ministrovi za závěrečné slovo. Ptám se pana zpravodaje. Prosím.

Poslanec Jan Hamáček : Já bych pouze zrekapituloval, že v obecné rozpravě vystoupilo osm kolegyň a kolegů.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Děkuji. Končím tedy i závěrečná slova.

Otevírám rozpravu podrobnou. Mám do ní přihlášku pana kolegy Vidíma. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Jan Vidím: Děkuji pěkně, pane předsedající.

Paní a pánové, chtěl bych poprosit Poslaneckou sněmovnu, aby o navrženém usnesení rozhodla ve dvou hlasováních. Nejprve v té části, ve které vyjadřuje své přesvědčení - jedno hlasování a druhé hlasování o žádosti na vládu.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Ano, děkuji za návrh. Pan zpravodaj kýve, že takto je to možné hlasovat. Budeme tedy hlasovat podle návrhu pana kolegy Vidíma.

Má někdo ještě jinou přihlášku do podrobné rozpravy? Není tomu tak. I podrobnou rozpravu končím.

Je zájem pana ministra v podrobné rozpravě se vyjádřit? Není tomu tak. Pan zpravodaj po podrobné rozpravě? Také ne.

Budeme tedy hlasovat ve dvou částech, tak jak bylo navrženo. Já vás všechny odhlásím a požádám vás o novou registraci. Přihlaste se svými identifikačními kartami.

Tak jak bylo řečeno, budeme hlasovat o první části návrhu usnesení v hlasování pořadové číslo 177, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 177. Z přítomných 131 poslance pro 127, proti 1. Návrh byl přijat. Děkuji.

Budeme hlasovat o druhé části, jak navrhl kolega Vidím, a to v hlasování pořadové číslo 178, které jsem právě zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 178. Z přítomných 134 poslanců pro 73, proti 6. I tento návrh byl přijat. Děkuji vám.

Tak jsme přijali usnesení zahraničního výboru. (Dochází ke kontrole hlasování.) S konstatováním ještě vyčkám na kontrolu hlasování.

Pokud není výhrad, dám hlasovat o návrhu usnesení jako celku. A pan kolega Jan Kasal. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda PSP Jan Kasal : Vážené dámy, vážení pánové, přiznávám se - uvedl jsem v omyl hlasovací zařízení a hlasování zpochybňuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip : Toto odůvodnění jsem ještě neslyšel, velice originální. Ale samozřejmě že nechám hlasovat o návrhu pana místopředsedy Jana Kasala o tom, že písemný záznam o výsledku hlasování je v rozporu s jeho úmyslem, který vyjádřil v hlasování.

A toto zpochybnění bude hlasováno jako hlasování pořadové číslo 179, které jsem právě zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.
V hlasování pořadové číslo 179 Sněmovna vzala za svůj návrh pana kolegy Jana Kasala. (Výsledek hlasování nebyl oznámen: Přítomno bylo 135 poslanců, pro bylo 89, proti 12.)

Tedy bude o té druhé části usnesení hlasovat ještě jednou, a to v hlasování pořadové číslo 180, které jsem právě zahájil, a ptám se, kdo je pro druhou část usnesení. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 180. Z přítomných 135 poslanců pro 73, proti 20. Návrh byl přijat.

Nyní tedy budeme hlasovat o návrhu usnesení jako celku, abych dodržel literu jednacího řádu, a to v hlasování pořadové číslo 181, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 181. Z přítomných 137 poslanců pro 117, proti 2. Návrh byl přijat.

Konstatuji, že návrh usnesení byl schválen.

Děkuji panu ministrovi zahraničních věcí. Děkuji panu předsedovi zahraničního výboru za zpravodajskou zprávu a za pomoc při projednávání této věci.