Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Projev ministra Schwarzenberga na konferenci Politické vize budoucnosti Evropské unie

 

Projev ministra Karla Schwarzenberga na konferenci Politické vize budoucnosti Evropské unie z 25.4.2013

PANEL 1: České národní zájmy a politika v EU: přítomnost a budoucnost

Definování „vnějšího“ českého národního zájmu v 90. letech minulého století bylo celkem jednoduché: „Návrat do Evropy“, do euroatlantického souručenství, odkud jsme byli jen dočasně vytrženi.

Poté, co jsme především prostřednictvím členství v EU a NATO dosáhli tohoto cíle, je hledání dominantního českého zájmu a vektoru zahraniční politiky komplikovanější - již se tak zjevně nenabízí, a úměrně tomu se také diferencují a polarizují názory na důležité oblasti mezinárodního působení ČR. A samozřejmě i působení ČR v EU.

Česká republika přitom má své pohnuté dějiny a z nich jasně vyplývá, jak je pro nás důležité pevné ukotvení v evropském a euroatlantickém systému spolupráce demokratických zemí. Jakákoli eroze této spolupráce i institucí, které ji ztělesňují, vrací do hry nejistotu a velká rizika, kterým Evropa v minulém století čelila, a také se jich prostřednictvím integrace pokusila zbavit. Význam a soudržnost EU by měly být společným východiskem české diskuse pro všechny demokratické politické síly.

Základní linie takové diskuse máme: vytyčuje je například Koncepce zahraniční politiky ČR z roku 2011, podle níž „Hlavním zájmem ČR je silná, demokratická a konkurenceschopná EU vytvářející široký prostor svobody, bezpečnosti a práva.“

Ale i tak zůstává dostatek prostoru pro rozdílné vnímání evropského projektu, jeho dalšího směrování a místa ČR v jeho rámci. A toto rozdílné vnímání je nepochybně umocněno i krizí, kterou EU a eurozóna v posledních letech prochází. ČR se tak ve vztahu k EU opět ocitá tak trochu „na křižovatce“. Tentokrát jde především o míru zapojení do evropské integrace.

Rozdílné názory přitom často nejsou řešeny vnitřní diskusí a projevují se – a jsou prezentovány – navenek. ČR ke své škodě v klíčových otázkách EU nepůsobí jednotně. A patrně i díky tomu je rozšířené vnímání ČR jako euroskeptické, kverulantské a jaksi „neochotně evropské“ země. Toto vnímání nemusí mít nutně objektivní základ (statistiky hlasování v Radě EU tomu nenasvědčují), ale tato legenda již žije svým vlastním životem.

S EU máme možná méně vážných věcných problémů než problémů „ideologických“. Občasná ideologizace postojů vůči EU omezuje naší schopnost věcně definovat naše zájmy a hájit je v racionální debatě; devalvuje naše argumenty. Přitom máme řadu vysoce kvalifikovaných odborníků a vyjednávačů; efekt jejich dobré práce může být ale poněkud znehodnocen právě neujasněností celkového směřování a ideologickými bariérami.

Přitom – a dovolím si opět ocitovat z Koncepce zahraniční politiky - „EU je klíčovým prostorem a zároveň i nástrojem k prosazování cílů a zájmů ČR.“ Od těch obecných až po konkrétní - často resortní - témata zasahující všechna ministerstva a instituce. K tomu je ovšem třeba jisté taktiky a diplomacie. Naše politika nesmí být poučováním ostatních o české pravdě v situaci, kdy kolem stolu je 26 dalších „pravd“. Tím naše zájmy neprosadíme.

Někdy tak zbytečně oslabujeme svojí vyjednávací pozici v EU rázným odmítáním nějakého návrhu jen proto, že se někomu zdá být příliš „evropský“, jakkoli třeba věcně koresponduje s naší domácí politikou. Příkladem budiž „fiskální pakt“. 

Stává se také, že odmítáme již předem určitá řešení, ale zároveň lpíme na tom, abychom se podíleli na jejich tvorbě: připomínáme tak cestujícího, který nechce, aby mu ujel vlak, do kterého ale nechce nastoupit.

Určité rezervy máme také například v prosazování zájmů ČR prostřednictvím poslanců v Evropském parlamentu. Nejednotností a tím, že netáhneme za jeden provaz si vlastně – nikým nenuceni - snižujeme svojí  váhu či „konkurenceschopnost“ v evropské hře.

Bylo by tedy vhodné:

- kriticky se zamyslet nad tím, jak postupujeme v důležitých otázkách týkajících se aktuálního vývoje EU a její budoucnosti, kriticky se zamyslet nad taktickými aspekty našeho působení v EU a vyvodit z toho konkrétní „nápravná“ opatření;

- posílit jednotnost vnější prezentace ČR v důležitých otázkách EU a minimalizovat nežádoucí „externalizaci“ vnitřních rozporů;

- kriticky se zamyslet nad tím, jak nás partneři v EU vnímají, jaký obraz EU vytvářejí naši politici, naše média a návazně rozpracovat postupy směřující  ke zlepšení vnímání ČR v EU (vlajka EU nad Hradem je dobrý krok, ale chce to mnohem víc a systematicky); nehovoříme až příliš často o EU jen jako o něčem, co je „mimo nás“?; o něčem, co nás z byrokratických pevností Bruselu diriguje, šikanuje a okrádá o svébytnost? 

- rozšířit politickou debatu o důležitých otázkách směřování EU a ČR v ní (cestou může být toto fórum, stejně jako kulaté stoly MZV); politická reprezentace musí vnímat úzkou spojitost české domácí a unijní politiky; uvědomujeme si vždy dostatečně, že jsme součástí EU, že EU jsme také my?;

- přijmout opatření na podporu silnějšího zapojení občanů do evropské debaty; příležitostí k tomu budiž letošní „Evropský rok občanů“;

Celkově je pak třeba dostat naší evropskou debatu do racionální, pragmatické polohy. Na jedné straně bychom měli usilovat například o „oddémonizování Bruselu“ (evropských institucí), který opravdu za všechno nemůže – vězme, že se na něj občas svádí vina za špatná rozhodnutí členských zemí, a že třeba někdy hájí zájmy českých občanů proti českým institucím (nedávný případ cen služeb mobilních operátorů);

Na druhé straně je žádoucí zachovat si střízlivý přístup k evropské integraci a k evropským institucím: zdaleka ne všechno se nám musí líbit, zdaleka ne vše je nutně v našem zájmu. Volejme tudíž po důsledném uplatňování principu subsidiarity, po silné roli národních parlamentů, braňme se některým návrhům po pečlivé analýze, ale jednejme věcně, racionálně a s vědomím širokého kontextu.

Osobně jsem nicméně pevně přesvědčen, že:

- v zájmu ČR je stabilní a silná eurozóna, na níž je naše ekonomika zásadním způsobem napojena;

- nepochybně je v zájmu České republiky prohlubování vnitřního trhu a odstraňování překážek pro naše zboží. Jsme proexportní otevřená ekonomika a proto se vnitřní trh dostává do pozice nezpochybnitelné priority;

- v zájmu ČR je efektivně využívat finanční zdroje, které z EU získáváme; ke své škodě máme tendenci na toto občas zapomínat; statistiky dokládají, že „čistá pozice“ ČR – jinými slovy čistý „zisk“ ČR z členství v EU dosahuje úctyhodné částky 250 miliard korun;

- v zájmu ČR je další rozšiřování EU, posouvající zónu míru, stability a volného obchodování;

- v zájmu ČR je silná a koherentní společná zahraniční a bezpečnostní politika za předpokladu, že reprezentuje zájmy celé EU;

- v zájmu ČR je další rozvíjení společné obranné a bezpečnostní politiky EU v situaci kdy Evropa bude nucena v této sféře spoléhat stále více sama na sebe; to není zpochybnění naší příslušnosti k NATO, to je realita, to je posílení schopnosti reagovat na vývoj v našem blízkém okolí, jak například nedávno v severní Africe;

- a konečně v zájmu ČR je, abychom byli vnímáni jako konstruktivní evropská země, podílející se na rozvíjení společného evropského projektu, a také jako země, která má i díky své historické zkušenosti a expertíze schopnost do tohoto projektu vnášet něco specificky „svého“ a celek obohacujícího. V tomto směru bychom měli navázat i na myšlenkový odkaz Václava Havla.

Zahraniční politika země vyrůstá z kvality politiky vnitřní. Doufám, že se jednou dostaneme ke kvalitní věcné diskusi oproštěné od osobních zájmů a ambicí jednotlivců a především k silné a konsensuální jednotné evropské politice.

.