Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Ministr zahraničních věcí Martin Stropnický
Foto: © Markéta Trnková (MZV/MFA)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Ministr Stropnický pro Hospodářské noviny: Slovo czexit neberu

 

Hospodářské noviny | 23.2.2018 | Autor: Martin Ehl, Lukáš Prchal

 

Nový šéf zahraniční politiky Martin Stropnický působí na své nové židli v Černínském paláci naprosto přirozeně. Své názory ale prezentuje opatrně, až diplomaticky. Hned zkraje ovšem vyjadřuje své znepokojení z možné podpory vlády hnutí ANO ze strany SPD. V tomto případě by v ní stejně jako jeho kolegové Robert Pelikán nebo Dan Ťok odmítl sedět.



HN: Ministr Pelikán nechce být ve vládě, která by byla byť i jen podporována SPD. Jaký je váš názor? Seděl byste v takové vládě?

Ne. Říkal jsem i v kampani a při debatách v televizi panu Okamurovi, že strach a nenávist nejsou program. Opakuji po x-té, stejně jako náš pan předseda, že nějaké referendum o členství v EU a v NATO je mimo hru.

HN: A s komunisty byste problém neměl?

Tolerance vlády ze strany KSČM by možná byla. Zdůrazňuji ale, že by záleželo na podmínkách.

HN: Ptají se vás na referendum a na czexit vaši partneři v zahraničí?

Já to slovo vůbec nechci používat. Evropská komise a řada evropských lídrů si nevzala vůbec žádné ponaučení z toho, že unie přišla o Velkou Británii. To je velká prohra, velká ztráta a nepochybně za to nemůže jen to britské referendum. Byla to reakce na nějaký stav věcí a myslím si, že unie by se z toho měla velmi poučit a být opatrná, aby nezavdala příčinu k tomu, aby se to opakovalo i někde jinde.

HN: Jak se změnila po vašem nástupu na ministerstvo česká zahraniční politika?

Zahraniční politika se nemá měnit s nástupem ministra. Seriózní demokratický stát by měl mít v zahraniční politice určitou kontinuitu. Podstatou je prozápadní směřování, kdybych to měl říct jednou větou. Protože si myslím, že toto téma je pod určitým tlakem i kvůli manipulativním serverům a vytváření nálad ve společnosti některými zcela nezodpovědnými politickými subjekty. Lidem se jakoby předestírá nějaká varianta toho, že Česko bude jakousi Atlantidou, osamocenou, prosperující a úžasnou uprostřed Evropy, která nebude závislá na nikom a na ničem a že se všem bude dařit jako v ráji.

HN: Vy s tou představou Atlantidy nesouhlasíte?

Je to samozřejmě naprostý nesmysl a každý trochu odpovědný politik by měl říkat i ta B, kolik by to koho stálo, kdybychom to zúžili jenom na materiální hledisko. Často se zapomíná, a bohužel politici to dostatečně nezdůrazňují, že Evropu se daří bezprecedentně držet ve fázi mírového soužití. To se skutečně bere jako úplná samozřejmost, ale když se podíváte do historie, nikdy tomu tak nebylo. Jestli by měla naše zahraniční politika či toto ministerstvo dělat něco víc, pak by mělo víc veřejně vysvětlovat výhody našeho členství v unii.

HN: Vy to budete dělat?

Já bych to rád dělal na úrovni třeba kulatých stolů, setkání s akademiky, s analytiky, s novináři, s veřejností. Jak to ostatně říká Macron: když jsou za rok volby do Evropského parlamentu, je potřeba jezdit po regionech a lidem ve Francii unii znovu vysvětlovat. Je to potřeba i u nás.

HN: Byl byste ochoten se účastnit takové kampaně a jezdit po venkově?

Ministr zahraničí přece jen musí být docela často v zahraničí. Ale tohle k tomu nepochybně patří a musel bych se tomu věnovat víc než moji předchůdci. To musí samozřejmě dělat celá vláda, každý ve své sféře. Jen do roku 2020 bychom ještě měli dostat téměř 650 miliard korun. Pokud je někdo počtář, tak už tohle samo o sobě je argument velké váhy. Pro mě je důležité být členem rodiny demokratických právních států, které dodržují postuláty západní civilizace.

HN: Tradičně je v Česku zahraniční politika rozprostřena mezi ministerstvo zahraničí, prezidenta a premiéra. Jak jste si rozdělili práci?

Úplně organicky. Pan premiér jel brzy po jmenování do Bruselu a pak se účastnil dalších setkání a byl v Davosu, tak se to zase vysvětlovalo – kolikrát se nestačím divit –, že si uzmul zahraniční politiku. On byl ale na setkáních premiérů a hlav států, tam jezdí premiéři. To je přece normální. Základ velké evropské politiky dělají premiéři, ministři zahraničí toho mají určitý díl.

HN: Ale pan prezident často do určité míry v zahraničí prezentoval svoji politiku. Mělo by tohle pokračovat?

Prezident má na některé věci jiný názor. Nejsem si úplně jistý, jestli je smysluplné mít ambici říkat, aby to utlumil. Důležité je, aby ostatní země chápaly, že nejde o politiku vlády. S odlišnostmi v akcentech prezidentovy politiky je třeba se nějak smířit, ale zároveň se to někdy zveličuje. Že bych já přijel na setkání ministrů zahraničí a všichni se na mě vrhli kvůli citátu pana prezidenta, tak to ne.

HN: A když se tedy náhodou zeptají, co jim říkáte?

Že to je názor pana prezidenta a že názor vlády je držet sankce, kdybychom třeba mluvili o nich.

HN: Mluvil jste o tom, že je potřeba vysvětlovat, proč je důležité být v EU a v NATO. Proč ANO jedná o podpoře nové vlády ze strany SPD a komunistů, kteří naše členství v obou těchto institucích zpochybňují?

Mě docela mrzí, že řada těch stran, které se označují za demokratické, kritizuje nás, že s nimi nejednáme, a zároveň si kladou podmínky, které jsou velmi obtížně přijatelné, necítí spoluodpovědnost. STAN projevili nějakou míru určité připravenosti jednat, ale mám pocit, že je strašně nezodpovědné vůči všem voličům, kteří přišli k volbám, že je tady budeme měsíce natahovat a ukazovat nějakou neschopnost. Někdo bude v rámci domnělé zásadovosti říkat ne, mám přece pět a půl procenta a tohle všechno odmítám. Já nevím, jaký mají plán B. Zároveň se někteří z nich jízlivě radují, že nás jakoby tlačí do hovorů s SPD či s KSČM. Kdybychom ale neuzavřeli onu jednorázovou, pragmatickou dohodu na tom, aby se zvolily orgány Poslanecké sněmovny, tak je tady pořád Sobotkova vláda.

HN: Nesráží nás jednání s těmito stranami v očích partnerů v Evropě?

S trochou cynismu bych řekl, že oni mají svého dost, což je podprahové zjištění, které jsem si přivezl například z mnichovské bezpečnostní konference. Rakousko má sice svoji vládu, ale vůči ní a svobodným v ní jsou také určité výhrady. Polsko má své nemalé problémy. Nemyslím si, že se námi někdo extra do hloubky zabývá. Kdybychom jednali o věcech, které jsou rozhodující – členství v EU a NATO –, tak to by si nějakou pozornost získalo. Všichni vědí, že prakticky v každé evropské zemi je nějaká extremistická strana, je i u nás. Je to možná chyba nás všech ostatních, že jsme dopustili, aby měli půlmilionový výsledek. Co udělaly jednotlivé strany? Udělali jsme dost, aby extremisté neměli takovou podporu? Možná ne.

HN: Zmínil jste mnichovskou konferenci a Polsko. Jaký bychom měli mít vztah k našim nejbližším sousedům, zejména k Německu s vazbou na Evropu, a jaká by měla být naše pozice ve Visegrádu?

V případě Německa není sporu o tom, že to je naprosto klíčový partner, když se člověk podívá na mapu, hospodářské výsledky i složitou historii, s níž jsme se v minulých dvaceti letech společného úsilí vypořádali se ctí. Jsem rád, že mi Sigmar Gabriel definitivně potvrdil, že na stoletou výstavu dostaneme originál mnichovské dohody. Bylo to docela dlouhé úsilí a od nich je to gesto nějaké snahy o vyrovnání se s minulostí. Všichni víme o hospodářské propojenosti, potřebujeme, aby Německo rostlo, pak roste i naše ekonomika. Já bych si osobně přál, abychom to prohloubili i směrem k Rakousku.

HN: Deník Financial Times tvrdí, že v pátek na summitu Evropské rady chce Německo navrhnout pro příští rozpočtové období zjednodušeně řečeno výměnu regionálních fondů EU za přijetí uprchlíků.

Takhle syrově bych to nestavěl. Takhle to není. Debaty o rozpočtu EU jsou na začátku. Tento summit je takový vykopávací večírek, řekněme. Názory se liší v tom, jestli je rozpočet potřeba přijmout do evropských voleb, zhruba do března příštího roku, nebo jestli to bude až po nich. Z věcného hlediska by bylo lepší, aby se to stihlo, protože po volbách by se to mohlo také nestihnout. Očekává se, že debata bude poměrně rušná. Já bych to ale nezjednodušoval na tu jednu věc, je to celý balík na léta 2021–2028. Ještě pořád v tomto období máme šanci na to, abychom byli čistými příjemci.

HN: Debata o svázání regionální pomoci s migranty by nás ale mohla donutit postavit se na jednu, nebo druhou stranu ve sporu EU s Polskem a Maďarskem.

To se nesmí provazovat, já to považuji za nefér, aby se fondy provazovaly s přijímáním migrantů. To se mi zdá nepřijatelné, to je špatně. Bude to mít jen kontraproduktivní účinek. Efektem bude jen posilování extremistických stran v zemích, které by tím byly postiženy. Ale nechci to interpretovat.

HN: Máme udělovat azyl čínským křesťanům?

Nemůže se to brát paušálně, pro všechny ano, pro všechny ne. Mohou tam být různé případy. Pokud bychom měli nezvratná zjištění, že jim hrozí vážná perzekuce nebo něco horšího, nemůžeme ho neudělit. Což může na druhé straně vyvolat nějakou reakci. Vztah s Čínou ale musí být partnerský, nehledě na to, jak je ta země velká a lidnatá. Nesmí být z naší strany podbízivý, musí být seriózní.

HN: Je ten vztah nyní takový?

Jsem na začátku těchto záležitostí. Neberte to jako vyhýbavou odpověď. Názor na pověstný dopis čtyř ústavních činitelů mám negativní. Reakce byla přehnaná. Třeba pan prezident Macron do Číny prodal spoustu airbusů, ale veřejně odmítl poučovat Čínu stran lidských práv. Nechal to na jednání mezi čtyřma očima. Když vyšlo komuniké, kde se to projednávalo, bylo to tam. Nikdo u toho ale nebyl. Nemám však důvod jej podezřívat, vždy je důležitá forma. Boucháním do stolu docílíte méně, než když to s partnerem proberete, aby to pro něj bylo přijatelné. Není to slabost, je to elementární strategie.

HN: Kolik se bude letos měnit velvyslaneckých postů?

Nemůžeme uvádět žádná jména. Je to velmi konzervativní prostředí a zapomíná se, že když se zveřejní něčí jméno a on ještě nemá povolení dané přijímací země, je to bráno jako velmi neslušné. V tomto roce ale budeme měnit přes čtyřicet velvyslanců. Z toho polovinu schválila už Sobotkova vláda loni.

HN: Mluví se o personálních změnách, které dělá vaše vláda.

Podívejte, je to trochu nespravedlivé. Já jsem osm náměstků zredukoval na pět, dva z těch osmi byli političtí čili je to krystalicky čisté, všichni věděli, že to tak bude. A jednu sekci jsem přeskupil, protože se mi zdála být vytvořená uměle. Paní náměstkyně Červenková byla už tehdy vybrána jako velvyslankyně do Vídně a už tam je. To je tak asi vše, co jsem provedl. Na velvyslance se ptáte právem, ale já s jejich výměnou nemohu otálet, způsobil bych melu, protože někteří jsou na svých místech pátý, jiní už dokonce šestý rok. Já vím, že se najde někdo, kdo napíše, že tohle vláda v demisi dělat nemá, ale jsou věci, které se dělat musí, a tohle je jedna z nich.

HN: Kde jsou hranice toho, co vláda v demisi – ve vašem resortu – udělat ještě má a co už by dělat neměla?

Určitě má dělat to, že ministři jezdí na setkání s ministry jednotlivých resortů. To je zásadní, tam by nám mohl ujet vlak. Také to děláme. Co by dělat neměla, je uzavírat mezinárodní smlouvy. Vláda by je neměla ani vypovídat, ani myslet tímto směrem. Já osobně cítím velkou zdrženlivost, i pokud jde o bilaterální schůzky. Za sebe se nebudu hrnout do návštěvy nějaké evropské země, kam vezmu delegaci, stoupnu si k vlajce a budu tam poslouchat hymnu. Protože kdyby tohle udělal nějaký partner, který je v demisi, mně, budu si říkat: „Počkej, chlapče, ty jsi udržovač, nejsi nositel budoucnosti vaší země.“

HN: Chcete pokračovat v politice? Budete ministrem i v další vládě?

Moc těžká otázka. Tahle práce, na tomhle ministerstvu, by mě určitě naplňovala, já jsem tu předtím dvanáct let byl. Práce tady má smysl, má pozitivní dopad na život našich občanů, bez nějakého patosu – je to prostě pravda. Na druhou stranu, neměl jsem pořádnou dovolenou zhruba pět let. A rezervoár sil není nekonečný. Je to stimulující, ale není mi čtyřicet, abych tak dlouho zvládal spát pět hodin denně.

.