Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Ministr zahraničních věcí Martin Stropnický
Foto: © Markéta Trnková (MZV/MFA)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Projev ministra Martina Stropnického k 70. výročí úmrtí Jana Masaryka

 

9. 3. 2018, Praha, Černínský palác

Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté,

připomínka 70 let od úmrtí Jana Masaryka má mezi letošními kulatými výročími zvláštní místo. Před dvěma týdny jsme si připomínali den, kdy v naší zemi byla nastolena vláda jedné strany. Událost, kterou si připomínáme dnes, byla jeho přímým, intimnějším odrazem. Dosud plně nevyjasněná tragédie měla symbolický a všem srozumitelný význam. Násilný odchod Jana Masaryka dal konkrétní obsah sílícím výhružkám, které již několik měsíců plnily vrcholnou československou politiku. Zároveň se stal předobrazem příštího bezpráví, které mělo postihnout tisíce lidí. 

Jan Masaryk byl po konci války jedním z nejvýraznějších protagonistů zápasu o tvář osvobozeného Československa. Jeho smrt přišla jako konečné potvrzení, že země vstoupila do nové, temné éry.

Masaryk se pokoušel v nových evropských poměrech uhájit místo pro svébytnou československou cestu. Dobře pochopil, že ideálům, k nimž se hlásila jeho generace, poválečná doba nepřeje. Šlo o to, zachránit z demokratické orientace republiky, co bylo možné, a smířit ji s vzestupem nové mocnosti na Východě. Věděl přitom, že jde o úkol, jehož naplnění nemá Československo ve svých rukou.

Málokteré téma zajímalo Masaryka v období londýnského exilu a prvních poválečných let více, než poměr mezi malými státy a velmocemi. Jde o sérii úvah, které bychom dnes měli číst nejpozorněji. Masaryk osudově vnímal polohu naší země. Jak říkal svým charakteristickým jazykem: „Praotec Čech, dej mu pánbůh věčnou slávu, byl vůl. Tolik pěkných míst na světě - a on pak se musel zastavit zrovna tam, kde se zastavil. A posadil nás mezi Němce a Rusy.“ „Malé země“, uvažoval v roce 1943, „byly tahány sem a tam jako koťata, protichůdné zájmy velkých mocností je přetahovaly z místa na místo.“

Traumatizující zkušenost s velmocenskou, v prvé řadě nacistickou politikou se promítla do snahy najít v poměru k velmocím rovnováhu: „Pánbůh pomoz tomu, kdo by chtěl jít jenom s jedním velkým“, říkával, a vnášel tak světlo do svého přístupu k sovětskému Rusku. Nadcházející roky pak prokázaly, že odhodlání pěstovat se Sovětským svazem partnerský vztah nemohlo padnout na úrodnou půdu.

Hlavním apelem, který zaznívá například v proslulých hovorech s Viktorem Fischlem, byla výzva malým národům, aby zapudily iluze o soběstačnosti a navázaly účinnou spolupráci.  Záštitu práv malých hledal Masaryk zčásti v nově utvořené organizaci Spojených národů. Především pak věřil v těsnou spolupráci evropských zemí na federativním základě. Masaryk vkládal svou naději v demokratický mír, v pevnost „řetězu demokratických zemí, který obepne svět a bude držet zeměkouli pohromadě.“ Co víc, ve slabosti malých viděl pro nový mezinárodní pořádek širší riziko: věřil, že „nebude-li zajištěna bezpečnost malých, leč velmi důležitých členů evropské rodiny, nebude trvalé bezpečnosti pro mocnosti velké.“  

Jak známo, ve světě již začaly vládnout jiné poměry: v nově zřízené OSN nedostaly malé země z východu Evropy možnost mluvit samostatným hlasem, železná opona kontinent rozdělila dříve, než mohlo Československo získat podíl na celoevropské spolupráci. Naplnilo se tak jeho vlastní temné proroctví: „Člověk může věřit buď na násilí, nebo na ideu. Když má rozhodovat násilí, tak můžou všechny malé národy spakovat a zavřít krám.“

V rozpětí pouhého desetiletí prožil Jan Masaryk sled zlomových okamžiků, kdy mnohé záviselo na jeho úsudku a přesvědčivosti. Obraz Jana Masaryka přitom utváří nejen tragický závěr jeho života, ale i povzbudivější vzpomínky. Ty se váží především na jeho roli v období mnichovské krize a v londýnském exilu. Tehdy našel způsob, jak nejlépe převzít závazek, který s sebou neslo slavné příjmení.

Jan Masaryk pochopil, že republika nedostane padesát let klidu a míru ke svému zrání, jak si kdysi přál jeho otec. Jeho zkušenost utvářelo vědomí, že vítězství demokracie nad teokracií a autoritářstvím, jak chápal předešlý světový střet TGM, nemusí být posledním slovem dějin. S melancholickým optimismem připomínal, že „pravda sice zvítězí, ale dá to fušku“. Jan Masaryk tuto „fušku“ obětavě podstupoval. S plným nasazením se partnery v Londýně, ale i Paříži snažil přesvědčit o hrozbě, kterou pro evropský mír představuje Hitlerovské Německo. A jeho úsilí bylo znát. V mnichovských dnech se uznání dočkal dokonce i od pyšného protivníka.

Jan Masaryk dokázal republice nabídnout vlohy, kterými nade všechny vynikal. Byl charismatickým člověkem, který uměl přesvědčovat, jednat a vytvářet ten nejcennější politický kapitál: důvěru. Jeho schopnost vystihnout problém – nejraději v podobě trefné glosy – v sobě pojila to nejlepší z anglických vlivů s hlubokým porozuměním pro českou situaci.

Po mnichovské katastrofě a následném obsazení Čech a Moravy dokázal vyložit československý boj věc v globální souvislosti, čímž zejména za oceánem získal pro spojeneckou věc vlivné zastánce. Netřeba pak příliš připomínat, jakou popularitu si za války ve vlasti vydobyl proslulými rozhlasovými promluvami z Londýna. Svým nenuceným projevem, který ovšem nepostrádal vážnost a přesnost, dokázal zkoušenému národu dodat tolik potřebné povzbuzení a naději.

Násilná smrt Jana Masaryka nabízí obecnější poselství. Bezprostředně ukazuje, že existují okamžiky, kdy si služba zemi může vyžádat i tu nejvyšší oběť. Zároveň nám připomíná, jak rizikovou je pro zemi naší velikosti situace, kdy se o nás rozhoduje velmocensky, na základě rozdělení sfér vlivu. Odkaz Jana Masaryka je pro nás závazkem, abychom kultivovali pevné evropské spojenectví malých a velkých, a nedopustili, aby se z naší země opět stal pouhý objekt vnějších her.

 

.