Ačkoli je ministrem zahraničí na dobu určitou, ladí přípravu přesunu české diplomacie do Jeruzaléma. Martin Stropnický potvrdil LN záměr odejít z české politiky, ve které se nenašel. Cítí křivdu zejména za „čtyři roky dřiny“ na obraně. „Akvizice v resortu obrany jsou minové pole. To ví každý. Přesto jsme utratili na nákupech přes 40 miliard korun. A bez skandálu! Takže jsem asi nějaký ten nákup podepsat musel,“ brání se Stropnický kritice za své dřívější angažmá ve velkém rozhovoru.

Asi nejvíce Stropnickému ale vadí každodenní realita v Poslanecké sněmovně, kde podle něj převažují politické půtky nad věcnou debatou. „Mám rád normální práci, i nesouhlas a hádku, ale procedurální finty, obstrukce a křivárny neumím,“ vysvětluje známý herec a držitel ceny Thálie, jenž přemýšlí i o inscenaci na téma - stranická schůze.

LN: Jaké to je dělat šest měsíců ministra zahraničí ve vládě v demisi?
Trvá to dlouho. Na jednu stranu nám ODS radí, abychom topili a svítili, na druhou stranu si ale říkám, že přeci nebudeme topit, když je květen a je hezky. Svítíme jen večer. A do toho se snažíme dělat všechny důležité věci, protože stát nelze vypnout. Existuje množství záležitostí, které by Česko poškodily, pokud bychom se zastavili. Kdyby se měla „vypnout“ sněmovna a například schvalování misí, které se plánují v NATO na dva tři roky dopředu, ztratíme u našich spojenců kredibilitu. Politická krize v Česku není žádná omluvenka. Některé věci zkrátka dělat musíme. Zeměkoule se kvůli nám nezastaví.

LN: Velmi ožehavým tématem je přesun české ambasády do Jeruzaléma, k čemuž se staví souhlasně jak prezident, tak premiér v demisi. Kdy by se tak mělo stát?
Postoj prezidenta a premiéra není totožný, ale k věci: má to dvě roviny. Snažíme se držet linii Evropské unie. Byl bych nerad, aby tento krok někdo vnímal jako klín do stanoviska EU. Česko má zároveň se státem Izrael nadstandardní vztah. Během vlády Bohuslava Sobotky jsem byl osobně dvakrát v Jeruzalémě na společném zasedání vlád. Odnesl jsem si z nich skutečně silný zážitek. V Izraeli je genius loci na každém kroku. Ze země sálá neuvěřitelná energie. Jde o mladý stát, ke kterému Češi ve velké většině cítí sympatie a oceňují jeho statečnost. To je v případě tak kritického národa, jakým jsme, docela pozoruhodné. Izrael je pod neustálou hrozbou, ale nebrblá. Jedná. V tom mi je sympatický.

Nechtěl bych ale, aby náš případný krok poškodil jiné důležité věci. Jako největší překážku vnímám Írán. Tím, že pomáhal Iráku vytlačit Islámský stát, si v oblasti vybudoval šíitský koridor, což pro Izrael představuje hrozbu. Saudská Arábie vysílá signály, že by se vztahy s Izraelem mohly pozitivně proměnit. To by byla ve složitém propletenci vztahů na Blízkém východu nadějná deviza. Ale těch aspektů je celá řada. Blízký Východ je osou, kolem které se otáčí světová bezpečnost.

LN: Jak tedy postupovat?
Horlivost je zbytečná, ale neměli bychom se bát říci, že Jeruzalém uznáváme za hlavní město Izraele v hranicích demarkační linie z roku 1967 a zároveň, že se chceme bavit s Palestinci. Považuji za správné, abychom v západní části Jeruzaléma byli viditelněji zastoupeni. Nejsme USA. V Jeruzalému nemáme budovu generálního konzulátu. Ale ani v případě Američanů není jasné, jak bude poměr zastoupení v Jeruzalému a v Tel Avivu vyřešen. Náš plán postupného nárůstu české přítomnosti v Jeruzalému mi přijde správný a přirozený. Určitě budeme celý ten proces pečlivě analyzovat a pak se rozhodneme co a jak.

LN: Kdy dojde k definitivnímu přesunu ambasády?
V tuto chvíli to nelze „od stolu“ stanovit. Do konce května s největší pravděpodobností otevřeme v Jeruzalému honorární konzulát. Chceme tam také vybudovat České centrum, které by v druhé polovině listopadu měl otevřít během své návštěvy pan prezident Miloš Zeman. Chceme dostat pod jednu střechu více institucí. Mou představou je vytvořit „uživatelsky vlídné“ kontaktní místo, kde získá informace a podporu jak podnikatel, tak turista nebo student.

LN: Prezident Zeman už před dvěma týdny avizoval, že prý chcete skončit ve funkci ministra a stát se velvyslancem. Končíte v politice?
Vypadá to tak. Ačkoli být velvyslancem zahrnuje i kus politiky. Není to ale ona stranická politika, nýbrž ta státní. Je to služba zemi, která vás vysílá. K mému rozhodnutí ale vedlo několik věcí. Nemohu je přeskočit.

LN: Jaké věci máte na mysli?
Musím se vrátit ke kampani ANO v roce 2013. V hnutí tehdy panovala obrovská pozitivní energie. Trochu bláznivě jsem „vyfasoval“ kandidaturu v Jihomoravském kraji, v Praze bych to měl prý moc jednoduché. Pohyboval jsem se tedy po jihomoravských vesničkách, které jsem doposud neznal, ale kde místní naštěstí znali mě. Malinko mi to připomnělo rok 1989. „Spanilé jízdy“ z Prahy, přesvědčování lidí z odlehlých koutů, vědomí, že existuje šance na změnu. 

Vezměte si první polovinu roku 2013, co se všechno v politice stalo. Člověk nemohl jen tak sedět, hudrat a kibicovat. Nikdy jsem nebyl v žádné straně a najednou jsem dřepěl na stranické schůzi. Na schůzi! Celý život jsem se jim úspěšně vyhýbal a najednou bác. Ale ono šlo o hodně. Šlo o to něco důležitého změnit. V hnutí byli tehdy různí lidé – z byznysu, s humanitním vzděláním, z akademických kruhů. A šli do toho srdcem, ne z prospěchu. Voliči nám pak dali takovou důvěru, že jsme se toho až lekli. Pak se sestavovala koaliční vláda.

LN: A vy jste se shodou náhod ocitl na ministerstvu obrany…
Ano, ale tak to mám celý život. Naučím se salto dopředu, ale režie ho chce po zádech. A tak jsem strávil čtyři neskutečné roky na obraně, která na mě ve vyjednávání o místech v koaliční vládě tak trochu zbyla. Když jsem přišel před generály, viděl jsem, že v duchu uzavírají sázky, kolik týdnů ve funkci vydržím. Jednoho dne za mnou přišla ráno sekretářka a řekla: dnešním dnem jste nejdéle sloužící ministr obrany! Někde jsem to pak zmínil. Nedovedete si představit, jakou bouři to vyvolalo. Moji nejrůznější oponenti měli najednou hlubinnou duševní potřebu se k tomu vyjádřit. Že to není jen tak, že jsem to jen odseděl. Absurdní. Garantuji vám, že se za ty roky stalo prakticky vše, co se stát mohlo.

LN: Co máte na mysli?
Anexe Krymu, válka na východě Ukrajiny, naprostá změna bezpečnostní situace ve světě, podpis nové smlouvy na pronájem Gripenů za spoustu miliard – to vše v prvních týdnech po nástupu. A pak - úmrtí pěti českých vojáků v jeden den. Největší tragická ztráta naší armády od dob 2. světové války. Do smrti na to nezapomenu. Udržovali jsme pak kontakt s jejich rodinami a společně se setkávali o Vánocích. 

Potom přišel výbuch ve Vrběticích. A pak to, co armádu v předchozím letech dostalo málem na kolena: rozpočet. Začínali jsme na 42 miliardách a skončili na 60. To mi nepřipadá jako „odsezené“ ministrování. Co je asi ta nedůležitější povinnost ministra? Vyboxovat pro resort peníze. A to se povedlo. V situaci, kdy prakticky není nezaměstnanost, jsme také nabírali opakovaně dva tisíce vojáků. Aktivní zálohy jsou na více než dvojnásobku počtu. Kompletně jsme novelizovali brannou legislativu. Vrátili jsme lidem Brdy. Výčet by byl dlouhý.

LN: Proč se vám nedařilo rychleji nakupovat?
Akvizice v resortu obrany jsou minové pole. To ví každý. Přesto jsme utratili na nákupech přes 40 miliard korun. A bez skandálu! Takže jsem asi nějaký ten nákup podepsat musel, že... Rozumbradů v opozici i koalici bylo samozřejmě habaděj. A tak mi vyrobili nálepku. Znáte to: u pivka v Česku postaví hokejový nároďák každý. Když pak ale má vyjet na led, píchá ho v boku.

Věřte mi, že když máte po všech těch kauzách v předchozích letech podepsat smlouvu např. za 3,6 miliardy korun, není vám úplně do skoku. Můžete věřit všem podřízeným? Nebo jen některým z nich? „B“ je správně. Než zjistíte, kteří to jsou, nákupy musí běžet. Zároveň se staráte o čtyři státní podniky. Ty se dostaly za nás do černých čísel. Kam jsem se přitom při nástupu podíval, tam byla až na výjimky čísla červená. K tomu tři velké nemocnice, Vojenské lesy, špičkoví sportovci v Dukle. Ten záběr je obrovský.

Co mě ale posilovalo, to byl kontakt s vojáky na útvarech. Od těch mladých až po střední generaci a velitele. To se s armádou, kterou já pamatuji z normalizační vojny, vůbec nedá srovnat. Jsou sebevědomí, ale zároveň se umí chovat, umí slušně anglicky a především: mnozí prošli skutečným bojem, zblízka viděli smrt, včetně smrti kamaráda, anebo sami utrpěli zranění. Pokud si nás spojenci váží, tak díky našim vojákům.

LN: To ale není vaše zásluha.
To přece netvrdím. Jen jsem chtěl říci, že na armádu můžeme být hrdí a že si zaslouží naši úctu. A tak jsem se snažil k vojákům také chovat.

LN: Proč jste na obraně nezůstal?
Důvodů bylo samozřejmě víc. Je to nesmírně náročný post, kde jste stále ve střehu, stále v permanenci. To nasazení je obrovské, těžko si to dovede lajk představit. Věnoval jsem tomu všechny síly a hodně obětoval. Včetně soukromí. Na zdraví mi to také určitě nepřidalo. A k tomu smečka, která lační po sebemenší chybě, která doufá, že ji konečně uděláte, která jásá, když se nedaří, která prahne po vašem neúspěchu, byť by měl poškodit zájmy této země. Nakonec se pak čtyři roky dřiny vejdou do několika hloupých výroků, které si o sobě přečtete… Už ne. Já si svou občanskou povinnost splnil. Neomezil jsem se na to, abych o tom jen kecal. Vojnu jsem si poctivě odkroutil. Nastal čas přepřahat.

LN: Po nástupu ministryně obrany Karly Šlechtové přišla i oficiální kritika vašeho počínání. Máte pocit křivdy zevnitř ANO?
Oficiální? Já byl pod palbou stále. Dal jsem tomu ale maximum. Netvrdím, že mi má někdo nosit buchty a klepat po ramenou. Ani o to nestojím. Nejsem už nejmladší, ale přiznám se, občas mě něco zaskočí: když jsem předával ministerstvo, měl tiskové vystoupení pan premiér s paní ministryní. Ještě mi čouhaly v místnosti paty a už jsem zaslechl svou nástupkyni, že bude všechno okamžitě podrobeno důkladnému auditu a kontrole. Říkal jsem si v tu chvíli, že ale snad nepřebírá resort po nějakém záškodníkovi, ale po místopředsedovi strany, za kterou kandidovala, a že si snad věříme.

LN: To by měl přeci politik vydržet.
Á, tuhle větu mám rád. Politik musí vydržet všechno, jistě, a já to také vydržel. Nekomentoval jsem to, jakkoli mě vaši kolegové o to neustále žádali. Asi jim to také přišlo „zajímavé“. Byl jsem v reakci velmi zdrženlivý. Mám pochopení pro elán a rozhodnost. Každý konáme podle své nátury.

LN: Chcete se stát příštím velvyslancem Česka v Izraeli?
Chtít můžete leccos, ale komentovat lze jen něco. Tento rok se mění pět šest skutečně významných ambasád jako např. při EU, v NATO, na Slovensku, v Maďarsku, Japonsku, Číně a Izraeli.

LN: Ještě loni v říjnu jste byl lídrem v Praze a jednou z hlavních tváří sněmovní kampaně ANO. Nyní chcete skončit. Jak tomu mají voliči rozumět?
Už jsem to částečně pojmenoval a nechci se opakovat. A dovolím si odhadnout, že voliči to pochopí. Nikdy jsem netvrdil, že strávím život v politice. Měli by nastoupit mladší.

LN: Chyběla vám podpora od Andreje Babiše?
Pan Babiš mě naopak přemlouval, abych zůstal. Dokonce se mluvilo o komunálních volbách, o magistrátu. Já už ale uvažoval před rokem, že do loňských voleb nepůjdu. Nakonec jsem do sněmovny kandidoval, ale spíš z pocitu odpovědnost vůči hnutí. Pochopil jsem, že pro politiku mi schází určité geny. Ve sněmovně se třeba trápím věcmi, které jiným přijdou zajímavé nebo dokonce zábavné.

LN: Jako například?
Když třeba řešíme na plénu konkrétní potřebnou věc a nejmenovaný poslanec tam přečte celou smlouvu o dvojím zdanění mezi státy X a Y, která s tím přirozeně vůbec nesouvisí, a tím řešení problému znemožní. Nebo když si kluby vezmou dvouhodinovou pauzu. Nebo když někteří poslanci hřímají o čemkoli nesmysly na kameru, aby byli konečně v televizi.

Zažil jsem takový pocit marnosti a bezmoci třeba u novelizace zákona o Vojenském zpravodajství, která měla umožnit vybudování kapacity ke kybernetické obraně tohoto státu. Ve sněmovně tehdy pobíhali poslanci od KSČM po ODS, aby to zablokovali. Přitom jde o záležitost, kterou tato země objektivně a naléhavě potřebuje. Vzpomněl jsem si také na ministrování ve vládě Josefa Tošovského. Byla to obrovská zkušenost, ale po sedmi měsících jsem si tehdy řekl – tak pane Stropnický, a tohle už v životě nikdy! No a vidíte…

LN: Odcházíte, protože se neumíte smířit s politickou realitou sněmovny?
Neumím nebo nechci umět? Ve sněmovně sedí lidé, kteří vám řeknou: víme, že je váš návrh potřeba, ale přeci pro to nezvednu ruku, když to navrhuješ ty. Počkáme si, až to navrhneme my. Ale nic ve zlým, kamaráde… V tomto „kazisvětě“ skutečně neumím pracovat. Mám rád normální práci, i nesouhlas a hádku, ale procedurální finty, obstrukce a křivárny neumím. Patrně moje chyba.

LN: Přeskočili jsme moment, kdy se o vás loni mluvilo jako o možném prezidentském kandidátovi ANO. Kde se ta myšlenka vlastně vzala a proč vyšuměla?
Celé to byla spíš taková želatina. Kdysi dávno pan Babiš dostal celkem nečekanou otázku na prezidentské kandidáty. Řekl, že u nás by připadal do úvahy Stropnický nebo Věra Jourová. Od té doby to žilo vlastním životem. Několikrát to ještě zaznělo, ale pak to pan Babiš začal korigovat. Samozřejmě souslednost politického kalendáře byla zcela evidentní a neúprosná (nejprve se registrovali prezidentští kandidáti, pak následovaly parlamentní a jako poslední proběhly prezidentské volby – pozn.red.). Pan Babiš mi také řekl, že to vlastně asi ani nechci dělat. Jenže mně přijde prostě hloupé stoupnout si před zrcadlo a zavolat: mámo, pojď se kouknout, já bych mohl dělat prezidenta.

LN: Kdybyste dostal od vedení ANO nabídku na prezidentskou kandidaturu, přemýšlel byste o ní?
Měli jsme o tom fakticky jedinou podrobnější debatu. Řekl jsem, že ke kandidatuře nemohu dělat zároveň ministra obrany. Dělám ministra, hlídám miliardy a nechci udělat botu jako řada lidí přede mnou. Navíc zakázky na obraně zahrnují věci od sponek na papír až po inteligentní munici. Těžko vyloučíte, že nějaký případný sponzor nebude svázaný s dodávkami pro resort. Udělali jsme si s panem předsedou soupis takových praktických překážek a okolností. Pak bylo ticho a vlastně to vyšumělo.

LN: Proč jste se vlastně ocitl v Černínském paláci, ačkoli jste chtěl s politikou skončit?
V Praze jsme ve volbách utrpěli vítězství. V neděli, den po volbách, jsem šel za panem Babišem a řekl mu, že poslance dělat sice budu, ale na obraně už nechci být. Po několika dnech přišel s nabídkou na ministerstvo zahraničí. Vzhledem k mé minulosti to spadalo do kategorie „nabídka, co se neodmítá“. Pořád tu dobrých 70 lidí velmi dobře znám z počátku 90. let. Jde o skvělé profesionály, co vystudovali školy v zahraničí nebo byli stejně jako já na nejrůznějších stážích v cizině. Čím dál více bylo ale jasné, že jde o ministrování na dobu určitou. Před dvěma měsíci jsem Andreji Babišovi řekl, že ministerstvo zahraničí může být docela důležitý resort při vytváření vládní koalice a že na něm nelpím. Na rovinu jsem také řekl, že druhou vládu vidím bez mojí přítomnosti.

LN: Svěřil jste se Miloši Zemanovi?
Stručně jsem mu řekl, pane prezidente, na post ve „druhé vládě“ neaspiruji. Sněmovna má pro mě příliš mnoho negativní energie. Dlouhodobě bych v ní dost trpěl a nebyl tedy přínosem. Jestli mi přijde v této situaci něco přirozené, tak je to vrátit se do diplomacie.

LN: Vaše důvody odchodu jsou tedy jiné než u ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, podle kterého poslanecký klub ANO a spolupráce s extremisty odporuje jeho nátuře?
Já už své výhrady vůči jakýmkoli politickým extremistům vyjádřil tolikrát, že je nebudu opakovat. „Odměnou“ jsou hromady nenávistných sprostých mailů, z nichž některé hrozí likvidací mojí i mé rodiny. Některé výroky představitelů SPD jsou zkrátka pro mě naprosto nepřijatelné. Rasistické věty, které padaly okolo Let, skandální výroky ohledně dětí z devítiletky v Teplicích nebo celá ta podivná hra s referendem jsou pro mě vážným varováním. Nemohu být něčeho takového jakoukoli součástí. Potud máme asi s Robertem Pelikánem podobné smýšlení.

Ocitli jsme se po volbách jako hnutí v prachbídné situaci. Zachránci demokracie dali ruce v bok a řekli, že s námi do vlády nepůjdou. Anebo si stanovili podmínky, které jsou mimo realitu. Jsme tlačeni do něčeho, co není úplně dobré. Mluví se o hlasovací mašinérii. Nevím, jestli je takový hřích, že se ustanovila sněmovna a vláda podala demisi. Řekl bych, že není. Byli jsme velmi velkorysí při obsazování sněmovních funkcí. Mohli jsme mít dva místopředsedy sněmovny. Nezachovali jsme se ale jako nafoukaný vítěz.

LN: Komunisté vás, signatáře výzvy Několik vět, nestraší? Kabinet bude záviset na jejich hlasech.
Obecně: jsem trochu alergický na to, když mě o nebezpečí komunismu školí lidé, kteří totalitu nezažili a její důsledky na sobě nepoznali. Já, bohužel, ano. Konkrétně: kdybych bral vážně výroky paní Marty Semelové (lídr KSČM v Praze do komunálních voleb – pozn. red.) například o Severoatlantické alianci, ze které bychom měli údajně ihned vystoupit, kdybych dal na rétoriku těsně poraženého místopředsedy KSČM Josefa Skály, pak by to byl důvod k vážným obavám.

LN: Pamatuji si, že před čtyřmi roky jste ostře kritizoval cestu šéfa KSČM do Moskvy. Jak jde vytvářet zahraniční politiku Česka, která poslední tři dekády stojí na spolupráci se Západem, když budete záviset KSČM?
Míru závislosti vám dnes nikdo není schopný seriózně určit. Pokud by to bylo jako před sjezdem KSČM, kdy bylo pochopitelné, že pan předseda Filip musel před panem Skálou trochu přitvrdit, tak to považuji za součást strategie. Teď je po volbě předsedy a mělo by se vše vrátit zpátky na zem, do racionální roviny. Nejsem si jistý, že se tak děje.

LN: Vyčítáte tedy vedení ANO, že jedná s komunisty?
Vyčítat je snadné, sestavit vládu těžší. Pan Babiš mi nabízel, abych byl ve vyjednávacím týmu, ale nechtěl jsem. Není na místě udělovat vyjednavačům hraběcí rady. Dělají naprosté maximum. Jejich prostor je mizerně vykolíkovaný. Těžko by se v něm někdo pohyboval lépe.

LN: Jakmile bude ustanovená nová vláda, skončíte jako ministr?
Je to tak.

LN: Asi nepotvrdíte, že spočinete na postu velvyslance v Izraeli.
To se v naší branži prostě nedělá.

LN: Spolu s Cyrilem Svobodou patříte mezi jediné dva politiky, kteří byli ministry třech odlišných resortů. Kde to pro vás bylo nejzajímavější?
Na kulturu nevzpomínám nejlépe. Ne že by to nebyla obrovská pocta, ale řada mých kolegů z kultury se vynasnažila, aby se mi toho povedlo co nejméně a oni to mohli realizovat později a slíznout smetanu. Ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD) byl výjimka. Nabídl mi pozici šéfporadce a řekl do novin, že ve funkci půl roku nemusí nic dělat, protože to tam má všechno od Stropnického hotové. To byla na českou politickou kulturu nevídaná věta. Klobouk dolů.

LN: A obrana?
To byla šílená jízda na horské dráze. Jedna obrovitá šmouha plná hektiky, stresů, tlaků a nedůvěry vůči některým. Zároveň mi to přineslo setkání s báječnými lidmi. Jedna ze světlých chvil bylo udílení osvědčení účastníkům třetího odboje. To jsou neuvěřitelně stateční lidé, do kterých byste to nikdy neřekl. Nemají býčí šíje ani svaly. A už vůbec ne svalnaté řeči. Třeba šlo o křehkou stařenku, která v 50. letech pašovala protirežimní noviny a riskovala doživotí v base a odebrání dětí. Do toho legionáři, odbojáři, aktivní záložáci, vojenské špitály, vrcholoví sportovci a třeba přátelství s gigantem sportu Janem Železným. Bylo toho hodně. Kdyby mně bylo čtyřicet, šel bych do toho zas.

LN: Aktuální role ministra zahraničí vás baví?
Baví? Moc. Jen pořád nevíte, jestli to či ono už není náhodou přes čáru, když jste v demisi. Téměř vůbec jsem například nedělal dvoustrannou diplomacii. Nechtěl jsem bez mandátu řešit, jak budou vypadat naše vztahy s tou nebo onou zemí za dva roky. Jezdil jsem na multilaterální setkání, aby se věci posouvaly dopředu. 

Občas se říká, že se toho zmocnil premiér. Není to pravda, protože evropské záležitosti se dnes prostě v důsledku řeší na úrovni premiérů. To tak je. Dělba práce se během krátkého času podařila. Stejně jako komunikace s Hradem. Kdybych tedy měl odpovědět na vaši původní otázku pod hrozbou pistole u spánku, pak bych řekl, že nejvíce se mi líbilo v Černínském paláci. Určitě. Asi určitě. Asi…

LN: Zůstanete v hnutí ANO i po odchodu z vrcholné politiky?
V profesním životě jsem mnohokrát udělal salto. Nyní potřebuji pauzu. Ale není důvod bořit mosty. Navíc v tuto chvíli se mi zdá nefér vystoupit z hnutí, které prožívá složité chvíle.

LN: V čem zažívá složité chvíle?
Ohledně sestavování vlády.

LN: A je hnutí se 78 poslanci vůbec jednotné, jak tomu bylo v roce 2013, kdy jste uspěli poprvé?
Nevím, jestli považujete jednotu za jednotku hrůzy anebo kladu. Pořád jsme byli za masu bez osobností a názorů a ejhle: najednou se píše, že jsme rozpolceni, protože existuje pluralita a osobnosti. V klubu je několik skupin. Chce se mi říci, že jsou tři, ale ani to by neobstálo. Určitě tam jsou lidé od počátku, kteří politické řemeslo nějak zvládli. To se nepochybně projevilo na zesílené míře pragmatismu, který politická realita nutně obnáší. Vezměte si už jen to, že vás někdo na kameru zneuctí tak, že by od vás pes nevzal kůrku a jakmile vyjdete před sál, tak jste největší kamarádi. Ruka kritika spočine na vašich ramenou a zve vás na kafe se slovy, ale Jardo, vždyť víš, že to bylo jen tak. Nejsem princ z pohádky, ale tohle neumím. Máme v ANO lidi, kteří to ale zvládnou unést, což je bezesporu určitá kvalita.

Pak je tam skupina nováčků, kteří jsou ještě nepopsaní. Někteří se profilují a zdají se být přínosní. Jiní jsou stále ještě v jistém útlumu. Poslední skupinu tvoří lidé, z nichž jediný je původem z byznysu. Ano, myslím tím sebe. Jak se totiž praví ve slavném muzikálu: There is no business like showbusiness. Těm o něco více vadí důsledky různých zvažovaných situací a vynucených podpor. Různost je fajn, jednota také. Takže jednota v různosti.

LN: Co je vlastně společný základ ANO?
Efektivní stát, který funguje a dává lidem to, za co si ho platí. A za který se nemusejí stydět. Jde o racionální správu země, což je hlavní téma premiéra Babiše, řekl bych. Prý nemáme program. Mně tenhle stačí.

LN: Jaké vztahy máte s prezidentem Zemanem, který vás kritizoval za vyhoštění ruských diplomatů po kauze Skripal či nedávno za podporu útoku na Sýrii?
Řekl bych, že jsou korektní. Už na obraně jsme se scházeli pravidelně ke koordinaci české zahraniční politiky s pěti nejvyššími ústavními činiteli. Mimo to jsem na Hrad chodil jednou za čtvrt roku sám. Měl jsem výhodu, že pana prezidenta armáda baví a zajímá. Podporuje navíc zahraniční mise, což je nesmírně důležité. 

Máme otázky, na kterých se ale neshodneme. Uvedu jako příklad sankce vůči Rusku. Tvrdí, že jsou neúčinné. Oponuji, že nejde tolik o účinnost. Chápu je spíše jako určité gesto, které má psychologický efekt. Kdyby tomu tak ostatně nebylo, tak by na zrušení sankcí Rusové tolik netlačili. Pan prezident má jiný názor, ale klekat na hrách mě nenutí.

LN: Ačkoli nekomentujete obsazování velvyslanců, na jednu ambasádu se přeci jen zeptám. Můžete garantovat, že na místo příštího velvyslance na Slovensku usedne kariérní diplomat? Spekuluje se, že by se tam mohl odebrat policejní prezident Tomáš Tuhý.
To garantovat nemůžu. Už jen proto, že nevím, jak dlouho budu ještě ministrem. Odpovím vám ale jinak. Vláda nedávno schválila balík velvyslanců, které podepsal i pan prezident. Z asi sedmi jmen bylo pouze jedno na základě prezidentova doporučení. Navíc šlo o zaměstnance MZV. Prezidenti mají své nominanty, je to běžné a bylo to tak i za prezidenta Václava Havla. Jeden „prezidentský“ kandidát ze sedmi – to je poměr, který jednoznačně považuji za respektování kariérní diplomatické služby.

LN: Jak dlouho může být ambasáda v Bratislavě neobsazená?
Dlouho ne. U Slovenska by nebylo úplně dobré, aby tam půl roku nebyl velvyslanec.

LN: Co říkáte na možnost, že po vás přijde do Černínského paláce europoslanec Miroslav Poche?
Neznám ho. Pamatuji si ho z pražské organizace ČSSD, kde byl v jednom křídle proti jinému křídlu. Tak už to u křídel bývá. Křídla jsou ale všude, protože „politická bestie“ jinak nelítá. Ale vážně. Před lety mě překvapila jeho kandidatura do Evropského parlamentu. Přišlo mi, povrchně a z dálky, že je to spíš specialista na lokální politiku. Ale já jsem jako „herec na obraně“ asi poslední, kdo by se měl divit.

LN: A chodí vám nějaké nabídky na role?
Ve sněmovně sedím vedle premiéra, takže jsem neustále vidět v kameře. A to je docela šichta. Když to trvá dlouho a vy se nesmíte ani poškrábat na nose, je to hrůza. Jednou mi napsal kamarád a režisér Jarda Brabec:„Vidím to na tobě, vykašli se na politiku. Dělám seriál. Nechceš si zahrát?“ Trochu humor, ale ne úplně. Aktivní politika nebo diplomacie je ale s herectvím neslučitelná. A co bude po tom, to nechme být. V politice je mimochodem hodně hereckých virtuózů. Kam se hrabou studovaní herci.

LN: Kteří?
Přísně tajné. Třicet čtyřicet lidí by to ale dělat mohlo. Z fleku. Jenom by si asi na ně nikdo nekoupil lístek… Ale zahrát státotvorného dobroděje, který by se pro lid rozkrájel a myslí to upřímně s každou tetičkou i v té nejvzdálenější vísce. Talent vidíte nakonec i na tiskových konferencích. V tom jejich pevném a bojovném výrazu, který dokážou nasadit. Slíbí i dvojitou garáž do každé chalupy do pěti let, včetně automobilů. To mi nejde. 

V Mahenově divadle v Brně se ale jinak pořád hraje moje poslední režie filmové předlohy Králova řeč. Hraje se to už neskutečný pátý rok a lístky pořád zdražují. Stojí už asi šest sedm stovek, což není sranda, protože tam jezdí také lidé z okolních vesnic. Když si vezmete čtyři lidi, autem, máma musí k holiči a malá sklenička šampaňského stojí cca 70 korun, to není jen tak. To si považuji.

LN: Chtěl byste k divadlu vrátit?
Třeba nějaká režie a překlad by mě bavil. Na Vinohradech jsem režíroval Jistě, pane ministře. Bylo to druhé nejúspěšnější představení od založení divadla v roce 1907. První místo obsadil Jiří Menzl. Pamatuji si, že sociální demokraté měli za Paroubka sjezd a koupili si právě tohle představení. Deset minut po začátku bylo ale ticho jak v hrobce. Přitom bylo za námi pět šest tutových vtipů. Pak se ale náhle Jiří Paroubek zasmál a bylo jasno: straníci pochopili, smích povolen. Bavila by mě třeba inscenace nějaké stranické schůze. Třeba to napíšu. „Třináct rozhněvaných mužů.“ To by byl humor! Ne, žádný strach. S časovým odstupem a podobností čistě náhodnou.