Po pěti letech a angažmá na dvou ministerstvech Martin Stropnický v tuzemské politice končí. Na nálepku „kluk z plakátu“ už je pomalu alergický. V rozhovoru místopředseda ANO kromě jiného vypráví, jak to bylo s jeho prezidentskou (ne)kandidaturou.

 

Před pěti lety jste začali být titulováni jako Andrej Babiš a kluci z plakátu. V poslední době řada z vás – oněch kluků – z čelných pozic v hnutí ANO postupně mizí…

Nezlobte se, že vám skáču do řeči, ale už mě opakování toho termínu trochu nebaví. Rád bych připomněl, že mi je šedesát jedna, a přes všechnu nadsázku, kterou termín obsahuje, bych od lidí téměř ve věku mého syna předpokládal, že už si konečně vymyslí něco jiného. Kluk z plakátu? Hm, bezva. Spíš bych řekl, že jsme vesměs byli lidé, kteří v té době už ve svém životě něco dokázali. Rektoři, šéfové institucí, špičkoví lékaři. Snad by si zasloužili trochu úcty za to, že zvedli hýždě, opustili své etablované civilní profese a bez jakékoli pojistky, že to dopadne dobře, do politiky bez bázně a hany šli.

Řekněme tedy „první vlna“ politiků ANO postupně odchází. Má to nějaké společné jmenovatele?

To je přece normální. Otázka vývoje. Určitě jde u každého o trochu jiný osobní příběh. Třeba já jsem opravdu nikdy nesnil, že strávím život v politice. Ostatně o tom svědčí, že jsem do ní vstoupil v šestapadesáti letech. Neplánoval jsem v politice zemřít a přiznám se, že jsem měl velké cukání do druhých voleb už nejít. Ale pak mi to přišlo vůči hnutí nekolegiální. Tak jsem do toho šel podruhé, přesto s pocitem, že jsem snad už svoji občanskou povinnost splnil. Lidé v hnutí ANO – zvlášť po posledních volbách – se hodně obměnili. Odešli i někteří, se kterými jsem si za ta léta lidsky rozuměl. Mnohé z těch nových neznám, ale o jejich kvalitách nemám důvod pochybovat. Z krajské organizace vím, že hnutí začalo přitahovat i lidi, kteří chtěli udělat kariéru. Úspěch přitahuje. Odfiltrování kariéristů jsme věnovali hodně úsilí. Většinou se to povedlo, sem tam ne.

V Lidových novinách jste říkal, kterak jste znechucen z „kazisvěta“ ve Sněmovně. Mně se ale zdá, že vaše pozice v hnutí ANO začala klesat už někdy v roce 2015. Tehdy jste chtěl kandidovat na prvního místopředsedu hnutí, ale Andrej Babiš ukázal na Jaroslava Faltýnka. Možná proto, že jste byl pokládán za hlavní tvář těch, kteří s Babišem až tak nesouhlasili. On o vás pak prohlásil, že jste „trochu ztratil kontakt s hnutím“, a od té doby se spekulovalo o vaší pozici. Není na tom něco?

Na tento dramaticky podaný příběh si opravdu nevzpomínám. V současnosti jsem místopředsedou ANO, k tomu jsem byl předsedou kraje a stále jsem místopředsedou vlády a ministrem zahraničí. Myslím, že většina politiků by takový pokles pozice docela brala. Ale zpět k otázce: v každé straně či hnutí existují názorové proudy, dlouho se tvrdilo, že u nás neprobíhá žádná diskuse. To vůbec není pravda, jak ostatně ukázala nedávná otázka, zda a jak se spojit s SPD. Najednou tu i pro novináře byly osobnosti, které tvrdily opak. Ještě před dvěma měsíci jsme přitom pro ty samé komentátory byli beztvaré stádo. Možná jsem příliš hrdý, ale způsob, jak vyslovení novinářští teenageři leckdy psali o naší i mojí práci, mě někdy urážel.

V jakém smyslu?

Něco jiného je říct: toto se ministrovi nepovedlo, to zas vyšlo lépe, ale co kdyby raději udělal tohle? To si přečtu se zájmem. To je kritika, která posouvá dál. Jako u recenze na film, když napíší, že jste to někde netrefil. Ale poznáte, jestli má recenzent film rád, anebo vás chce jenom zadupat. Já na sebe měl evidentně nasazených pár lidí, kteří už dnes o obraně ani nepíší, a ti jen čekali na jakoukoli chybu. Přitom dostat do médií zprávu, že jsme v prvním roce ušetřili 300 milionů na provozu, to prakticky nešlo. Kritika je samozřejmě potřeba, svobodu novinářů budu vždycky hájit, ale nejsem si jistý, zda si vždycky uvědomují váhu své profese. Když budou stále říkat, že je všechno špatně, bude občan brát establishment jen jako odtažitou vrchnost, která na něj kašle, chce ho jen podfouknout a nahrabat si. Není to pravda. V každé partaji – až na ty extrémní – najdete slušné lidi.

Vraťme se do roku 2015. Od té chvíle se začaly objevovat informace, kam všude možně vás Andrej Babiš „uklidí“. Jak jste to vnímal?

Nejsem si vědom, že by mě pan Babiš někam uklízel. Šlo spíš o drby. Nevím, kdo je vyráběl. V roce 2014 se objevilo, že se mám stát velvyslancem ve Washingtonu. Bylo to úplně absurdní. Říkal jsem si, že to asi šíří někdo, komu na ministerstvu obrany vadím. V čele resortu jsem se nakonec udržel čtyři roky, což asi nikdo nečekal. Možná ani moje vlastní partaj.

Sám jste připustil, že na vás ministerstvo obrany vlastně zbylo. Proč jste se tam tedy hrnul?

No, nevím, jestli zrovna hrnul… Měl jsem nejen papírovou, ale i racionální kvalifikaci pro dvě jiná ministerstva. Ta se ale musela – jak už to při koaličních jednáních bývá – obětovat. Jelikož jsem byl v hnutí poměrně nepřehlédnutelnou figurou, bylo logické, že bych měl ve vládě být. No, a obrany se všichni obávali. Proto jsem řekl, že na mě zbyla. Minimálně třicet procent práce ministra je diplomacie a vyjednávání, nikoli to, kolik uděláte shybů nebo zda znáte zbrojní systém do posledního šroubku. Mír je lepší vyjednat než vystřílet. Navíc já v životě – i ve své původní profesi – řadu věcí řešil střihem a učením za pochodu. Když jsem třeba přijel z postu velvyslance ve Vatikánu, dostal jsem po dvanácti letech herecké pauzy roli a bum, byla z toho Cena Thálie. Neříkám to proto, abych se vytahoval, ale proto, že jsem prostě na prudké změny zvyklý a že se celý život učím novým věcem.

Česká zahraniční politika v posledních letech je jasná a zřetelná a já na ní nehodlám nic měnit.

Ceny se v politice nerozdávají, i kdybyste vymyslel lék proti hlouposti. A je nepřesné generalizovat. Myslím, že u vojáků to mám docela dobré, a ti jsou pro mě důležitější než opozice. Je ale fakt, že když někde málem necháte zdraví, nedopustíte se žádné nepravosti a nezákonnosti, a reakcí je úšklebek, máte pocity smíšené. Že pak dostanete povrchní rychlovysvědčení od různých podivínů je věc, bez které se rád v budoucnosti obejdu. Vždyť jsme za nákupy utratili přes 40 miliard korun! Každý, kdo chce, se podívá, o kolik se zvedl rozpočet, o kolik se zvedla čísla, kolik se novelizovalo zákonů, kolik se nabralo nových mužů a žen do armády. Třeba výcvik dobrovolníků mi mnozí rozmlouvali, že to je hloupost a nepovede se to. Ale funguje to, zájem předčil veškerá očekávání, ale nikdo už neřekne, kdo to prosadil. Budiž, hlavně, že to funguje.

Mimochodem, necítíte jistou škodolibou radost, když se dnes dny ministryně Šlechtové zjevně chýlí ke konci?

Nemám potřebu mít škodolibou radost. Škodolibosti je v české politice dost i beze mě.

Vraťme se ke spekulacím, kam všude vás mohli chtít v hnutí ANO „uklidit“. Přetřásala se i vaše kandidatura na prezidenta. V Lidových novinách jste řekl, že vám Babiš vysvětlil, že „to vlastně asi ani nechci dělat“. Vysvětluje členům ANO běžně, co chcete a nechcete dělat?

Koukám, že vám to nedá… Rozuměl jsem tomu tak, že u mě neviděl drajv, který člověk v přímé volbě musí mít. Už proto, že lidem musí vsugerovat: ano, já jsem ten borec, volte superpašáka, volte mě! To nemyslím ironicky, takhle to zkrátka je. Ale já to v sobě nemám.

Vážně ne? Vás ta funkce nezajímala? Nešlo spíš o to, že bez organizační a finanční podpory od Andreje Babiše jste neměl šanci, jenže on zjevně uzavřel nějakou dohodu s Milošem Zemanem, že proti němu kandidáta nepostaví?

Jsou chvilky, kdy si říkáte, že byste té funkci třeba měl co dát. Následují mnohem delší chvíle, kdy vítězí sebereflexe, skromnost či vkus, hlas, který velí, že byste toho pro takovou funkci měl umět víc. Pak vidíte ostatní kandidáty a napadne vás leccos. Třeba že by to vlastně bývalo šlo... Opravdu toho ale nelituji a na návrat do diplomacie se těším. Ve světě vrcholné politiky jsem se vzhledem ke své povaze pohyboval už dost dlouho. Co se týče druhé části otázky, tak mít někomu za zlé, že při souběhu voleb bral v úvahu právě okolnost toho souběhu a faktu, že prezident jmenuje premiéra... To bychom si asi hráli na Rychlé šípy, kdybychom to někomu vyčítali. Bylo to racionální chování v dané situaci.

Dále vám prý přišla nabídka funkce velvyslance při NATO v Bruselu. Údajně už byla ruka v rukávě, dokud se to nedozvěděla vaše žena Veronika Žilková a nezatrhla to. Bylo to tak?

Víte, na co se těším? Až nebudu muset komentovat drby. Tak tedy: jde o drb a hloupost. Moje žena je profesně vázána na tuto zemi. Takže jestli mě má doprovázet do té, či oné, je úplně jedno. Vždycky to pro ni představuje oběť. Brusel se nabízel, protože by se měl náš velvyslanec letos střídat. Je to působení v diplomatické části obrany, tu práci dobře znám. Čistě profesně mě to určitě hodně lákalo. Ale zajímavých možností bylo v nabídce víc. A já se rozhodl pro jinou variantu.

Nakonec máte být velvyslancem v Izraeli. Manželka pojede s vámi?

To jste řekl vy. A ta otázka? Ano, do zahraničí pojedu s manželkou a nejmladší dcerou. Nyní řešíme řadu organizačních věcí. Moje žena třeba dosud učí v Praze na konzervatoři, hraje v Činoherním klubu, bude si muset zažádat o neplacené volno atd. atd. Ze zkušenosti vím, že je v zahraničí dobré umožnit ženě pracovat. A pokud možno v oboru. Veronika je hodně vitální, má energii, nápady, takže bych vůbec nevylučoval, že se bude podílet na aktivitách Českého centra. V telefonech máme oba spoustu skvělých lidí. Budeme rádi, když nám pomůžou Českou republiku reprezentovat.