Musíme dál pomáhat

Článek ministra Svobody pro internetový server aktuálně.cz uveřejněný dne 3.1.2006.


Při přemýšlení, co všechno bychom měli dělat v novém roce, nesmíme zapomínat na to, že patříme mezi 35 nejbohatších zemí světa.

Možná si to v každodenním shonu ani neuvědomujeme, ale opravdu žijeme v privilegované části zeměkoule. Proto je pomoc chudým, zvláště pak rozvojovým zemím, naší povinností. Navíc je i v našem zájmu předcházet negativním jevům, které mohou být spojovány s chudobou, to jsou například teroristické akce, uprchlické vlny nebo šíření nemocí.

V uplynulém roce věnovala Česká republika na rozvojovou pomoc téměř 3 miliardy korun. To je víc peněz než v předchozích letech. Pro zajímavost: Tato částka tvoří jen 0,11 procent hrubého domácího produktu. Z peněz byly placeny nejen české projekty v rozvojových zemích, ale také náš příspěvek k rozvojové činnosti Evropské komise a příspěvky do systému OSN. Přispíváme rovněž na uprchlické tábory a oddlužení nejchudších zemí.

Česká republika si vybrala osm zemí, do kterých chce v následujících nejméně pěti letech přednostně směřovat pomoc. Jsou mezi nimi země, které jsou naší republice velmi blízké a s nimiž máme historicky dobré vztahy - Srbsko a Černá Hora, Bosna a Hercegovina nebo Moldavsko v blízkosti našich hranic. Pomáhat ale budeme i Mongolsku či Vietnamu v Asii. Naši pomoc nutně potřebují Zambie a Angola v Africe a také Jemen na Blízkém východě.

V porovnání se srovnatelnými evropskými zeměmi si při poskytování rozvojové pomoci vedeme velmi dobře. Hlásíme se k principu solidarity a spoluzodpovědnosti za vývoj, který přesahuje hranice republiky.

O humanitární pomoci to platí dvojnásob. Před více než rokem nejen stát, ale především tisíce lidí velkoryse pomohly při odstraňování následků po ničivé vlně tsunami. Solidární angažovanost se projevila při letních záplavách v Bulharsku a Rumunsku, dále při péči o oběti teroristického útoku na školu v ruském Beslanu, při zmírnění dopadu hladomoru v Nigeru a naposledy pak při tragickém zemětřesení v Pákistánu.

Nemůžeme očekávat, že se nám spolu s ostatními bohatšími a šťastnějšími zeměmi podaří chudobu, nemoci a utrpení zcela vymazat z mapy světa.

Musíme si z hloubi duše si přát, aby lidského neštěstí bylo co nejméně. A hlavně se nesmíme přestat snažit a musíme dál pomáhat.