Hlavním cílem zahraniční politiky České republiky je - tak jako je tomu v případě každé demokratické země - prosazování a ochraňování národních zájmů v mezinárodní aréně. Hlavním předpokladem její smysluplnosti je správné vyhodnocení a definování těchto zájmů. Hlavním kritériem její úspěšnosti je pak korektní a realistické zhodnocení možností a omezení, které stát velikosti, hospodářské síly a geopolitického umístění České republiky má.

Zkušenost z dlouhé řady debat o různých aspektech českého působení ve světě totiž dokazuje, jak snadno mnozí u nás rádi zapomínají právě na to, jak je naše země ve světě vnímána, na její reálné možnosti, a především na naše historické zkušenosti, které by nám měly bránit v opakování některých chyb z minulosti.
Uvedená východiska mě vedou ke stanovení tří základních principů kvalitní a efektivní zahraniční politiky. V prvé řadě uveďme stabilitu a kontinuitu. Jedním z hlavních zahraničněpolitických nástrojů státu střední velikosti, mezi něž Česká republika patří, je vytváření spojenectví a účast na větších blocích - v našem případě se jedná především o Severoatlantickou alianci a Evropskou unii. Abychom působili jako spolehliví a důvěryhodní spojenci, naši partneři musejí vědět, k jakým hodnotám se hlásíme a co od nás mohou očekávat, zkrátka abychom byli čitelní.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli být absolutně beztvářní, nenápadní, ba dokonce neviditelní. Státy a jejich představitelé, s nimiž spolupracujeme a vytváříme spojenecká uskupení, dokáží ocenit, když principiálně stojíme za svými stanovisky a dlouhodobě prosazujeme určité názory. A to i tehdy, když s nimi ne zcela souhlasí. Co však pověst země ve světě poškozuje, jsou náhlé skoky ode zdi ke zdi. V této souvislosti mohu konstatovat, že česká zahraniční politika v posledních letech až na několik výjimek dodržovala zásady konzistentního jednání na mezinárodní scéně, a proto nová vláda může celkem snadno navazovat na dosavadní linii a aktivity české zahraniční politiky. Může se také opřít o vytrvalý a zásadový postoj v některých zásadních otázkách.
Druhým principem musí být realismus - tedy racionální zhodnocení skutečných možností naší zahraniční politiky a stanovení přiměřeného počtu priorit, jimiž se chceme zabývat. I zde musí také platit princip kontinuity, tedy že při výběru těchto priorit nebudeme vycházet jen z krátkodobých hledisek a cílů, které by nám přinesly body do příštích voleb. Naopak. Je nutné dbát i dlouhodobých cílů, které přesahují jednotlivá volební období a vytvářejí jasnou linii. Tento prvek si zaslouží zvláštní důraz, protože má velice významný bezpečnostní aspekt, a zdá se, že je v současné evropské politice stále více opomíjen.
Posledním - třetím principem - je zachovávání a posilování základní konstrukce zahraniční politiky tak, jak byla postavena již v prvních letech budování demokratického státu po roce 1989. Její pevnost spočívá na třech základních pilířích - evropském, transatlantickém a dobrých vztazích se sousedními zeměmi. O každém z nich lze říci, že se nám daří jej posilovat.

Evropská integrace

S jistou mírou zjednodušení bychom mohli vymezit pět základních priorit či cílů české zahraniční politiky. Jako první bych jmenoval Evropskou unii a proces evropské integrace obecně. Jde především o to, co nejprecizněji vymezit, co chceme v Evropské unii dělat a prosazovat a kam chceme, aby směřovala. Základním vodítkem pro nás zůstává návrat k naplňování původních cílů evropské integrace - tedy návrat k čtyřem základním svobodám: volného pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb. Za zvláštní zmínku stojí čtvrtý bod, neboť právě v něm se reálná situace nejvíce zpožďuje oproti očekáváním a příslibům.
V souladu s našimi cíli podporujeme všechny reformní trendy uvnitř Evropské unie, které směřují k větší transparentnosti, flexibilitě, snižování byrokracie a posilování konkurenceschopnosti. Je v našem národním zájmu, abychom nejen my, ale i Unie jako celek dokázali obstát v globální ekonomické soutěži a získat zpět postavení, které Evropa tradičně měla. A zároveň bychom měli Unii přiblížit více občanům: nůžky mezi tím, jak o EU smýšlejí elity a na ní závislí byrokraté na straně jedné, a normální lidé na straně druhé, jsou až příliš rozevřené.
Že to není vždy hladké a jednoduché, můžeme vidět v současnosti v občas dosti vypjatých diskusích o harmonogramu rozšiřování Schengenského prostoru. V této konkrétní záležitosti musíme trvat na tom, aby byl dodržen původní plán, a současně musíme dbát na to, abychom ani my, ani naši sousedé nedali odpůrcům žádnou záminku pro odklad.
Proces přijímání evropské ústavní smlouvy se zastavil ještě dříve, než jsme mohli jako členský stát zaujmout definitivní stanovisko. I přes mnohé temné předpovědi se ukázalo, že se fungování Evropské unie nezhroutilo. To nám všem poskytuje vítaný prostor k reflexi toho, co EU je a co bychom chtěli, aby byla. Musím však bohužel také konstatovat, že fakticky se zatím žádná reflexe nekoná a zamýšlená diskuse, a to nejen v Česku, rychle ztratila svůj dech.
Vláda, jejímž jsem členem, důsledně zastává názor, že by Evropská unie měla zůstat otevřena novým kandidátům, především z oblasti Balkánu, a proces rozšiřování by měl pokračovat. Podporujeme i budoucí členství Turecka, i když je jasné, že půjde o dlouhodobý proces. Jedním z prvních kroků této vlády byl mimo jiné návrh nabídnout Prahu jako sídlo budoucího evropského úřadu, který bude řídit projekt Galileo.
Velmi seriózně se připravujeme na naše předsednictví EU v roce 2009. Nejde přitom jen o to, co je zjevné na první pohled, tedy o technickou přípravu - finanční vybavení, posílení organizační struktury či jazykovou přípravu státní správy. Důležitý bude především obsah našeho fungování v čele Unie, jak toto předsednictví využijeme k prosazení otázek, které nás pálí nejvíce. Vláda proto musí v nejbližší době definovat základní priority pro české předsednictví, které by měly být průmětem našich národních zájmů a povinnou agendou Evropské unie v daném období. V hrubých obrysech je již dnes zřejmé, že se bude týkat takových tematických okruhů jako rozpočet a celková revize finanční perspektivy EU, reforma společné zemědělské politiky, vyhodnocení Lisabonského procesu, ukončení druhé fáze přechodného období na volný pohyb osob a samozřejmě naplňování již zmíněných čtyř základních svobod Evropské unie. Úkolů je evidentně mnoho, a to ještě během našeho předsednictví proběhnou volby do Evropského parlamentu a volba nového předsedy Evropské komise.

Atlantický rozměr

Silná transatlantická vazba zůstává jedním z pilířů naší zahraniční politiky. Tento rozměr je spojen především s otázkou zajištění bezpečnosti, která se po jistém relativním uklidnění v závěru minulého století opět dostává do popředí všech zahraničněpolitických úvah. Musím na tomto místě zdůraznit, že se pohybujeme ve zcela novém bezpečnostním prostředí - rodí se nová rizika, nové hrozby a nové konflikty. Současná situace není bezpečnější než ta, jakou jsme znali v období studené války. Tuto skutečnost je nutno neustále opakovat a zdůrazňovat, protože mnoho našich partnerů - především v Evropě - se nechalo ukolébat klidem předchozích let a často věří tomu, že žijeme v jakémsi novém a bezpečném světě, který nám dovoluje polevit v ostražitosti.
Současné hrozby se skutečně nepodobají těm, které jsme znali a s nimiž jsme se již naučili vyrovnávat. Jsou méně viditelné a méně zřetelné, stírají se tradiční hranice mezi bojištěm a civilním zázemím. Jak jsme již mohli naplno poznat i zde v Evropě, z pohledu ideologicky přesvědčeného teroristy takový rozdíl ani neexistuje. Naše země byla dosud teroristického útoku ušetřena, avšak to nám nedává právo myslet si, že se nás tato hrozba netýká. Nechci se zde pouštět do detailního rozboru, mohu však jen stručně říci, že zkušenost ukazuje, že teroristé se rádi zaměřují na země, které nebezpečí podceňují, na případný útok se dostatečně nepřipravují a žijí ve falešném pocitu bezpečí.
Podobně uvažují i ti, kteří se pokoušejí rozkládat spojenecké svazky. Pokud nás vytipují jako slabý článek bezpečnostního řetězce, nebudou nás šetřit, ale naopak zesílí svůj tlak proti nám. Tato situace volá po vytváření nových strategických koncepcí v rámci severoatlantických vazeb. Nejsme velká země s dlouhou vojenskou tradicí a naše prostředky jsou nutně omezené. Je proto přirozené, že mnohé svazky, do nichž vstupujeme, nejsou symetrické. To nás však nezbavuje povinnosti učinit vše, co je v našich silách. Již jsem zde použil příměr o řetězu - jeho síla nezáleží tolik na velikosti jednotlivých článků, ale na jejich individuální pevnosti.
I na našem postoji vůči potenciálním bezpečnostním rizikům závisí do budoucna ochota Spojených států udržovat silnou atlantickou vazbu. Musím připomenout skutečnost, kterou mnozí rádi zapomínají: svoboda, bezpečí a prosperita západní poloviny evropského kontinentu v průběhu studené války byla jen a pouze výsledkem této vazby. I když jsou dnes bezpečnostní rizika jiná, k obraně proti nim toto spojenectví zůstává stejně klíčové. Bez plné angažovanosti USA by se Severoatlantická aliance vyprázdnila a stala pouhou byrokratickou skořápkou. Jako bývalý velvyslanec ve Spojených státech mohu potvrdit existenci izolacionistických tendencí v některých amerických politických kruzích i trvalé porovnávání významu pacifického a atlantického prostoru. Je v našem zájmu zabránit prohloubení americké frustrace z neochoty některých evropských států přispět k řešení světových bezpečnostních rizik. V době, kdy společná evropská zahraniční politika zůstává v plenkách, však na světě neexistuje reálná síla, která by mohla s Američany nést břemeno odpovědnosti za světovou bezpečnost.
Stále probíhající bouřlivá debata o případném umístění amerického protiraketového systému naplno odhalila jisté slabiny v uvažování některých segmentů naší politické scény. Prapodivné resentimenty a ideologické vazby v nich vítězí nad realistickým zvažováním argumentů pro a proti. Celá tato diskuse se nezrodila z čistého nebe, ale v rozličných koncepčních podobách tu probíhala již řadu let a podíleli se na ní i někteří z těch, co dnes vedou v předkládání iracionálních tvrzení. Osobně se domnívám, že nejlepší by bylo, aby se prvky obranného systému rozdělily mezi obě oslovené země - tedy mezi Českou republiku a Polsko.
Ať se tato situace vyvine jakkoli, můžeme si být jisti, že se nakonec Evropa budování nějakého podobného protiraketového systému nevyhne. Narůstá totiž počet zemí s militantními totalitními režimy, které disponují raketovými nosiči a jednou mohou vlastnit i nukleární hlavice. Jakkoli se nám to může nelíbit, nezdá se, že by mezinárodní společenství dokázalo podobný vývoj zastavit. Touto závažnou hrozbou se dnes zabývá i NATO, které si nechalo vypracovat studii o proveditelnosti protiraketového obranného systému. Současně je pravda, že by nám Spojené státy mohly vnitropolitickou diskusi o obranném systému ulehčit například odstraněním takové zjevné nespravedlnosti ve vzájemných vztazích, jakou je vízová povinnost.

Evropské sousedství

Třetí prioritou naší zahraniční politiky jsou vztahy v evropském sousedství, případně našem východním sousedství. Jde především o oblast Balkánu a východní Evropy - teritoria, v nichž máme významné historické vazby a výrazné ekonomické zájmy. Tradiční styky se mimo jiné projevují i tím, že tyto země jsou hlavním investičním cílem českých podnikatelských subjektů. I kdybychom odhlédli od těchto vazeb, ryze praktická úvaha nás vede k zájmu o co největší klid a dynamický ekonomický rozvoj v těchto regionech. Nedojde-li na našem kontinentu k žádným zásadním otřesům, měly by se tyto země vyvíjet dlouhodobě podobným způsobem, jak tomu bylo ve střední Evropě. Tento zájem nás vede k tomu, že právě v těchto regionech jsme otevřeli či otvíráme nové zastupitelské úřady.
Jsem rád, že se česká zahraniční politika pečlivě zabývala vývojem na Ukrajině, který mohl mít podstatný dopad pro nás a naše okolí. Angažovali jsme se v "oranžové revoluci", ale bohužel po jejím vítězství jsme zbytečně dlouho váhali s aktivními oficiálními kroky. Tato skutečnost obzvláště vynikne ve srovnání s tím, jak tehdy jednalo Polsko. Z této zkušenosti bychom se měli poučit a příště v oblastech, kde se něco dramatického děje, nejednat "úřednicky" opatrně, ale zkusit ofenzivně "nastoupit" do otevírajícího se prostoru. Chceme se angažovat v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Makedonii, Moldavsku a Gruzii či prosazovat demokratické změny v Bělorusku. Mohli bychom se také zapojit do řešení některých "zamrzlých" konfliktů v zemích na východ od nás.
Tradičním partnerem pro českou zahraniční politiku zůstává samozřejmě Rusko. V přístupu k němu však klademe důraz na vyváženost, pragmatičnost, opatrnost, ale současně i aktivitu. Nedávný summit G-8 opět připomněl jednu z největších výzev, před nimiž Evropa stojí, a to energetickou bezpečnost. Ta má mnoho co do činění s dodávkami surovin právě z Ruska. Jde o velice citlivou záležitost a je nutné hledat taková řešení, která by vyvažovala všechna možná rizika a nenahrazovala závislost na jedné zemi závislostí jinou. Toto téma a jeho dlouhodobé koncepční řešení zůstává jedním z hlavních úkolů současné české diplomacie.

Ekonomická diplomacie

Tato oblast není prioritní jen kvůli případným ziskům, které přináší. Spolu s obchodem a ekonomickou spoluprací se totiž šíří i politické formy a způsob života. Neplatí to samozřejmě všude, ale posilování vzájemné ekonomické provázanosti může pomoci snižovat napětí a riziko konfliktů mezi těmi státy, které se na něm podílejí.
Česká republika navíc na zahraničním obchodu závisí více než jiné, s námi srovnatelné země. Uzavřeni uprostřed kontinentu a bez významných surovinových zdrojů generujeme velikou část našeho hrubého domácího produktu právě obchodní činností. Rozloha naší země samozřejmě omezuje naši schopnost angažovat se ve světě, musíme si proto vybrat jen některé regiony, v nichž se budeme profilovat. Jde především o východní a jižní Asii - například Čína, Vietnam, Indie, v Jižní Americe je to Brazílie, nezapomínáme však ani na některé africké státy.
V globalizovaném světě a éře internetu také končí éra tradiční, utajované, metternichovsky pojaté diplomacie. Naopak roste úloha veřejné diplomacie a s ní spojená schopnost rychlé a otevřené komunikace. S tím souvisí i schopnost státní propagace - tedy systematické budování obrazu České republiky ve světě. Ministerstvo zahraničních věcí má v této oblasti zásadní koordinační postavení. Naše země až donedávna těžila z obrazu pokojné sametové revoluce, popularity střední Evropy a našeho hlavního města. Dnes se zdá, že toto výsluní, na kterém jsme se zdarma vyhřívali, pomalu končí. Konkurence v oblastech jako cestovní ruch je obrovská. Měli bychom proto více investovat do propagačních aktivit, českého brandingu a lépe koordinovat doposud hodně roztříštěné a nesourodé aktivity.

Lidská tvář České republiky

Na závěr jsem si nechal nejméně nápadnou, ale přesto důležitou prioritu MZV, kterou jsem pro nedostatek lepších slov nazval lidskou tváří. Chceme podporovat šíření demokracie a lidských práv ve světě, a to nejen z nějakých idealistických pohnutek. Demokracie totiž spolu válčí jen výjimečně. Naopak země, které potlačují lidská práva doma, mají tendenci toto zlo vyvážet do ostatního světa. Pro zemi, v níž si většina obyvatel stále ještě pamatuje, jaké to je žít v totalitním režimu, a která byla v době vlastní nesvobody odkázána na pomoc zvenčí, je rozvojová a humanitární pomoc také morálním závazkem.
Se zlepšováním naší ekonomické situace a s členstvím v Evropské unii se stále zvyšuje částka, kterou poskytujeme v rámci zahraniční rozvojové spolupráce. V současnosti jsme v čele nových členských zemí a toto postavení bychom si chtěli udržet. Bylo správné, že si MZV pro pomoc stanovilo omezenou skupinu zemí, s nimiž máme buď tradiční vazby, nebo nás zajímají z jiných důvodů. To nám umožňuje omezené prostředky vynakládat efektivněji.