Ohrožení jsou reálná
21.11.2006 / 15:25 | Aktualizováno:
Článek ministra Vondry v týdeníku Euro ze dne 23.10.2006
PROTIRAKETOVÁ ZÁKLADNA
Vybudováním obrany splníme své spojenecké závazky
Bude muset Česká republika zažít vážný teroristický útok, aby se
i u nás začala brát vážně světová bezpečnostní rizika? To je
otázka, která mě napadá po přečtení článku místopředsedy Poslanecké
sněmovny Lubomíra Zaorálka. Z jeho textu zaznívá nekonečný
optimismus, že diktátorským režimům lze domlouvat a vést s nimi
rozumný dialog a že vedení těchto totalitních států můžeme smírným
způsobem pacifikovat a nakonec i přesvědčit o výhodách světa
svobody a demokracie.
Severní Korea představuje riziko. Nic z toho pochopitelně
není pravda. Mezinárodní společenství vedlo se severokorejským
vedením šestistranné rozhovory za účasti Spojených států, Číny,
Ruska, Japonska, Jižní Koreje a KLDR. Bylo to však severokorejské
vedení, které od nich bez důvodu odstoupilo a začalo mezinárodnímu
společenství vyhrožovat.
Nejdříve předvedlo, že disponuje raketami včetně
mezikontinentální střely Tepodong2, a nyní světu ukázalo, že dokáže
vyrobit jadernou nálož. Navíc prohlašuje, že je ochotno tuto zbraň
použít.
Nedomnívám se, že svět má sedět se založenýma rukama a
sledovat, jak se absolutistický totalitní režim neštítí kvůli
podpoře ozbrojených sil a jaderného výzkumu vyhladovět vlastní
obyvatelstvo, zatímco jeho nejvyšší vůdce popíjí nejdražší
francouzské víno, nechává si stavět monumentální sochy na vlastní
počest a pořádá hromadné popravy všech, kdo jen v náznaku vyjádří
nesouhlas s oficiální linií strany. Severní Korea představuje
bezpečnostní riziko nejen kvůli nekontrolovatelnosti jakýchkoli
dohod a iracionalitě chování jejího vedení, ale především kvůli
ochotě podělit se o své nukleární "socialistické výdobytky" s
kýmkoli, kdo nabídne lákavou finanční nabídku. V devadesátých
letech skončily severokorejské rakety ve výzbroji pákistánské
armády a prokázán je také transfer severokorejských jaderných
technologií do Íránu. Neexistuje proto záruka, že se tentokrát
severní Korea nepodělí o své jaderné zkušenosti třeba s fanatiky z
al-Káidy.
Prvořadá je bezpečnost obyvatel. Každá vláda musí dbát
především o bezpečnost vlastního obyvatelstva. Lidé se obvykle o
sebe dokážou postarat téměř ve všech oblastech života. Nedokážou
jedině - a proto je právě zde role vlády nezastupitelná -, pokud
jde o jejich bezpečnost. Proto se ani Česká republika nemůže
chovat, jako by ve světě neexistovala reálná bezpečnostní rizika.
Naopak. Společně s našimi aliančními spojenci se musíme připravit
na případnou obranu proti nim. Opačný postup by byl nezodpovědný a
hazardoval by se zajištěním bezpečnosti obyvatel. Žijeme v
globálním světě, v němž se jaderné technologie bohužel šíří, ať se
nám to líbí nebo ne. Opravdu bych byl nerad, aby nás teprve útok
proti naší zemi musel popohnat od slov k činům.
Hrozba z Teheránu. Nevím, proč panu Zaorálkovi úvaha o Íránu
útočícím na střední Evropu připadá nesmyslná. Teheránští klerici
již disponují raketami schopnými zasáhnout část Evropy a naše země
jako členský stát NATO a EU je na Blízkém východě vnímána jako
nedílná součást západní euroatlantické civilizace. Islámským
fanatikům bude vcelku jedno, zamíříli své "šípy" proti Bruselu,
Berlínu či Praze. Svůj účinek by takový čin splnil v každém
případě. Navíc i Írán dnes pilně pracuje na jaderném výzkumu, jeho
prezident otevřeně vyhrožuje jediné skutečně demokratické zemi na
Blízkém východě - Izraeli -, odmítá dialog a nabídky od evropské
vyjednávací trojky - Francie, Británie, Německo - a jeho jaderným
programem se musí opakovaně zabývat Rada bezpečnosti OSN.
Skutečnost, že teheránské vedení dodnes nevysvětlilo, proč
Írán, země s rekordními zásobami ropy a zemního plynu, potřebuje
jaderné elektrárny vůbec stavět, proč buduje jaderná zařízení na
přísně tajných vojenských základnách a proč byla jejich existence
dlouhá léta před Mezinárodní agenturou OSN pro atomovou energii
skrývána, nemůže nechat klidně spát žádného světového politika,
kterému není lhostejná bezpečnost vlastní země. Obrana je nutná.
Nestrkejme hlavu do písku a podívejme se na svět bez růžových
brýlí. Vážná bezpečnostní rizika existují. Veďme o nich proto
vážnou veřejnou debatu. S tímto názorem pana Zaorálka se plně
ztotožňuji. Rád bych se ho ale zeptal, proč vláda sociální
demokracie tuto diskusi s českou veřejností již dávno nezahájila,
když o české spolupráci na protiraketové obraně jednal její ministr
obrany Jaroslav Tvrdík ve Washingtonu již v roce 2002.
Systém protiraketové obrany, jehož součástí by byla i
případná základna na českém území, není namířen proti konkrétnímu
nepříteli, jak se mylně pan místopředseda domnívá. Má zajistit
bezpečnost občanů naší země a našich spojenců, ať ji ohrozí
kdokoli. Dnes se nám může zdát, že největší potenciální riziko
představují islámští sebevražední atentátníci či mezikontinentální
rakety vystřelené z oblasti Blízkého východu. Souhlasím, že v
budoucnu může bezpečnostní riziko hrozit odjinud. Ale právě proto
je systém protiraketové obrany budován, aby odvrátil balistické
rakety vystřelené na Evropu odkudkoli. Dům si zabezpečujeme
bezpečnostním zámkem, i když nevíme, kdo nás může vykrást a zda
zloděj vůbec přijde.
Bilaterální spolupráce je v pořádku. Naše bilaterální
spolupráce se Spojenými státy či s jiným členským státem NATO
nikterak nenarušuje systém kolektivní bezpečnosti NATO.
Francouzsko-německá společná jednotka také alianci nerozvrátila.
Navíc článek 3 Washingtonské smlouvy jasně říká, že pro účinné
dosažení cílů této smlouvy budou smluvní státy jednotlivě i
společně vzájemnou výpomocí rozvíjet svou individuální i kolektivní
schopnost odolat ozbrojenému útoku. Nevím tedy, proč by bilaterální
polskoamerická či česko-americká spolupráce měla vést až ke štěpení
členských států NATO, jak naznačuje pan místopředseda. Je tomu
spíše naopak. Američané svůj protiraketový systém budují na základě
vlastního zákona, a když se evropští spojenci odmítnou na jeho
výstavbě podílet, reálně hrozí, že se Spojené státy schovají pod
vlastní deštník a o spolupráci v rámci NATO začnou ztrácet zájem.
Organizace, která nám dnes garantuje bezpečnost a obranu, by se tak
proměnila ve vyčpělou byrokratickou instituci, která nezaručí vůbec
nic.
Nejde jen o českou otázku. Souhlasím, že raketová obrana
nemůže být jen českou otázkou. Aliance již má studii o
proveditelnosti takové obrany v rámci NATO a chystá se o ní dále
diskutovat a plánovat další postup. Navíc aliance otázku
protiraketové obrany úzce diskutuje i s Moskvou. Strašení ruským
medvědem jsme zažili již při rozšiřování NATO. Žádná eskalace
tenkrát nenastala a nepředpokládám, že proběhne v případě
protiraketové obrany.
Protiraketová obrana není samospasitelná, představuje jen
střípek z mozaiky při zajišťování naší bezpečnosti. Již sedm let
jsme dobrovolnými členy jediného systému kolektivní bezpečnosti,
který za více než padesát let existence prokázal svou
životaschopnost. Severoatlantická aliance nám garantuje, že když
někdo napadne Českou republiku, ostatní členské státy budou takový
útok brát jako útok proti nim. Na druhou stranu musíme i my být
připraveni plnit své alianční závazky a být ochotni se podílet na
kolektivní bezpečnosti. Polsko má ve Spojených státech velký kredit
nejen kvůli své velikosti, ale i kvůli své pověsti důvěryhodného
spojence. Polské vedení nikdy nepodnikalo žádné česko-řecké
iniciativy, které by házely alianci klacky pod nohy. Není proto
žádným překvapením, že se s Polskem počítá také při budování
obranného deštníku.
Buďme důvěryhodným spojencem. Myslím, že zde nemusím opakovat
argumenty o ekonomické výhodnosti takové základny na českém území,
o zvýšení technologické spolupráce s USA či o zvýšení naší
bezpečnosti v důsledku těsnější spolupráce se Spojenými státy.
Evropská unie se v klíčových zahraničněpolitických otázkách často
jen složitě domlouvá na společném postoji, společná zahraniční a
bezpečnostní politika je zatím doslova v plenkách. USA zatím vždy
ukázaly svoji ochotu postavit se útočnému diktátorovi a dostály
svým spojeneckým závazkům. A proto pokud budeme americkou stranou
vyzváni k účasti na protiraketové obraně, važme si takové důvěry,
nepodceňujme světová bezpečnostní rizika a zachovejme se i my
jednou jako důvěryhodný spojenec.