Rozhovor ministra zahraničí s Davidem Jarešem pro časopis Týden ze dne 5.1.2015.

Ministerstvo zahraničí je jediný resort, který leží topograficky výše než Hrad. Plyne z toho pro šéfa diplomacie nějaká výhoda být alespoň fyzicky nad prezidentem?

Ano, je to důležité, vyrovnává se tím určitá výšková výhoda, kterou má prezident.

Vláda a prezident jdou v zahraniční politice zatím každý jiným směrem…

Takové drama to není. Mluvil jsem nedávno s Milošem Zemanem hodinu a půl a mimo jiné jsme podrobně řešili i situaci na Ukrajině.

Prezident situaci na Ukrajině označil za chřipku, která přejde. Řešili jste i tuto „nemoc“?

Výslovně ne, ale součástí diskuse to bylo. S chřipkou, jak víte, nesouhlasím. Můj otec – lékař – říkal, že chřipka může přejít v zápal plic, ten může vyvolat zánět srdečního svalu a tak dále. Náš rozhovor ale nebyl pouze sporem, vyjasňovali jsme si společná východiska.

Společná východiska? To je až k nevíře, prezident se někdy od vlády dost lišil.

Vysvětlím to. Na jedné straně je princip, na kterém celé mezinárodní společenství stojí: absolutní respekt k hranicím. Všichni tušíme, jak je nebezpečné, když někdo ve jménu práva na sebeurčení nebo pomoci krajanům v zahraničí začne tyto principy porušovat. Ale druhá věc je bezpečnost Evropy. Prezident – podobně jako řada dalších politiků – zdůraznil nutnost kooperace v této otázce s Ruskem. Bavíme se s prezidentem, abychom našli společný jazyk. Může se stát, že někdy říká něco jiného nebo použije větu, kterou bych já nepoužil. Ale například s Václavem Klausem by bylo nesrovnatelně obtížnější najít v zahraniční politice shodu.

Když prezident hovořil o finlandizaci Ukrajiny, tak to nepůsobilo, že s vládou hovoří podobnou řečí.

To slovo bych já nepoužil. Finlandizace označovala omezenou suverenitu Finska pod kuratelou Moskvy. Nemyslím si, že by to Ukrajina akceptovala. Nedoporučoval bych vzkazovat Ukrajincům, co mají dělat se svým státem. Rozhodovat o něm musí oni sami.

Hodně se řešily sankce vůči Rusku. Jsou podle vás účinné?

Jejich účinnost potvrdila už i ruská strana včetně Vladimíra Putina. V kombinaci s klesajícími cenami ropy je to pro ruské hospodářství vážný problém. Rozhodně se ale neraduji, jak ruská ekonomika pod tíhou sankcí trpí.

Západ ale sankce zavedl právě proto, aby byly cítit, a dávaly tak smysl.

Chtěli jsme vytvořit na Rusko tlak. Nešlo však o to, ponížit Rusko nebo dostat tamní ekonomiku na kolena. Smysl je dát najevo nesouhlas s ruskými kroky na Ukrajině.

Co je zájmem Česka v případě Ukrajiny?

Aby Ukrajina byla stabilní a vyřešila svou dlouhodobou krizi, která má tři zdroje: ekonomický propad, hledání důvěryhodné politické elity a prakticky válka na východě země.

To zní dost depresivně.

Něco se ale už podařilo. Ukrajinci poprvé ve volbách prolomili rozdělení na východ a západ a novou politickou reprezentaci zvolili napříč Ukrajinou. Prezidenta Petra Porošenka volil i východ země.

Co bude následovat, nebude-li si Rusko chtít sednout ke společnému stolu a řešit situaci diplomatickou cestou?

Nedávno uplynulo sto let od začátku první světové války. Právě s ohledem na události před sto lety je dobré si uvědomit, jak je stabilita křehká. Tehdy to šlo najednou strašně rychle, rozjel se vlak, který nikdo neuměl zastavit…

Jen se ptám, co si počít s Ruskem. Nejsem válečný štváč.

Jen říkám, co máme za zátylkem. Proto je mezi USA a Evropou shoda, že nechceme spor vystupňovat až do rizika vojenské eskalace. Zároveň ale nejde sedět a tvářit se, že se nic neděje. Přece víme z naší historie, co to znamená, když se nerespektovaly naše hranice. Setkal jsem se v Kyjevě ještě před vypuknutím krize s Mustafou Džemilevem, předákem krymských Tatarů. Vyjádřil jsem mu obdiv za jeho postoj v roce 1968, kdy veřejně na Rudém náměstí protestoval proti okupaci Československa a šel za to do vězení. Prosil, abychom tentokrát pomohli my.

To se kupodivu shodujete se svým předchůdcem Karlem Schwarzenbergem, tedy minimálně v respektu k Džemilevovi.

Já si Džemileva opravdu vážím, skláním se před jeho odvahou. Dnes je ve stejné situaci jako my tehdy. Jako Čech se přece nemohu tvářit, že se mě to netýká, že mi to něco nepřipomíná.

Zpět k Rusku. Proč tamní elity tolik nesnášejí Západ?

Snažím se pochopit, proč věci zašly tak daleko. V 90. letech vtrhl do Ruska Západ se svými radami, představami a penězi. Výsledkem byla rozvrácená země, ve které se rabovalo, neplatily zákony ani žádné hodnoty. Rusko se ocitlo na pokraji propasti. Není divu, že Rusové začali Západ nenávidět. Tím neříkám, že Západ za to nese odpovědnost sám. Nakonec jsou to Rusové, kteří jsou odpovědní sami za sebe. Když vidím, jak mají někteří v Česku téměř radost, že se potvrdilo, jak je Rusko špatné, a hlásají novou éru studené války, tak si říkám, jak je to pošetilé.

Návrat studené války?

Studená válka byla pro tehdejší Československo jedno z nejhorších období, návrat rozdělené Evropy si nikdo soudný nemůže přát. Je velmi krátkozraké hovořit o spouštění železné opony a radovat se, že budeme tentokrát na správné straně.

Tak snad bychom byli na opačné straně než tehdy.

Samo spuštění by přece bylo tragické. Představa, že se jednoduše oddělíme a odepíšeme Rusko, je mylná a nebezpečná.

Ministerstvo zahraničí připravuje novou koncepci zahraniční politiky. V čem se bude lišit od té dosavadní?

Základní body by měly řešit prosperitu, bezpečnost a hodnoty. Žijeme v nějakém prostoru, který má nějakou kulturu a jde nám o to, tyto hodnoty chránit. Česko by nemělo chtít návrat k bipolárnímu světu. Naopak je v jeho zájmu multilaterální svět, kdy nevládne jedna supervelmoc. Globální problémy, jako jsou klimatické změny, terorismus či takzvaný Islámský stát, jinak než na multilaterálních fórech nevyřešíme.

Není to pro země naší velikosti spíše nevýhoda, pokud se Spojené státy stáhnou a nebudou chtít řešit tolik věcí jako dosud?

Nezdá se mi, že se USA stahují. Samozřejmě, například v Sýrii je vidět, že nehodlají vstupovat do každého regionálního sporu. Ale nabízejí sílu k vytváření aliancí, jež by čelily dnešním globálním výzvám. USA a Čína si na Valném shromáždění OSN podaly ruce k řešení dopadu klimatických změn.

Má tedy Západ rezignovat na vývoz demokracie a lidských práv?

Z iluzí nás probudilo arabské jaro. Západ očekával, že po svržení diktatur nastane rozkvět liberální demokracie. Automatická souvislost mezi odstraněním autoritativního režimu a nástupem demokracie ale prostě neexistuje. Místo toho se země propadly do kmenových sporů a obrátily se mnohdy k radikálnímu islámu.

Je z toho cesta ven?

Současná irácká vláda se jeví, že má vůli vládnout a zlepšovat situaci. Musí tam ale vzniknout kvalitní politická třída s vůlí zemi odpovědně vést. Dnes čelíme novému fenoménu, kdy frustrovaní jedinci hledají uznání velmi extrémním způsobem. Mladí lidé z Evropy si jedou na víkend zastřílet do Iráku v barvách takzvaného Islámského státu. A otec se bojí syna zeptat, kam jede, protože ho nechce udat policii. Desítky děvčat z Německa jsou ochotné se provdat za islámské bojovníky. Fenomén takzvaného ISIL vznikl během pár měsíců a má nevídané ekonomické zázemí.

Odkud bere tolik peněz?

Zabral některá ropná ložiska. Musíme tedy hledat cesty, jak zamezit obchodování s touto ropou.

Jak lze Islámský stát porazit?

Samotnými vzdušnými údery už ne, ovládají velké území i velká města a to se leteckými útoky dobýt nedá bez silné pozemní operace.

Bude tam Západ ochotný poslat vojáky, nebo by mělo jít o akci armád zemí v regionu?

Už dnes tam má svou roli Írán. Boj s takzvaným Islámským státem bude věcí spolupráce široké aliance USA, evropských i arabských zemí. Nicméně posílat tam své vojáky Západ nyní neplánuje.

Máme mít jako spojence například syrského vůdce Bašára Asada?

Asad má na svědomí věci, které se těžko odpouštějí. Na druhou stranu bojovat zároveň proti islamistům i Asadovi je obtížné. Prozatím podporujeme plán postupně vytvářet místa, kde se pokusíme konfl ikt zamrazit a utlumit, abychom tam mohli dopravit humanitární pomoc. Prvním místem je syrské Aleppo. Možná že tyto pokusy dojednávat smír na jednotlivých místech nás dovedou k celkovému politickému řešení.

Jaká bude česká politika vůči Izraeli a Palestině?

Snažím se o vyrovnanou politiku vůči Izraeli i Palestině, což se dosud zatím nedělo. K výsledku povede jen návrat k jednání o mírovém procesu a nalezení cesty k dvoustátnímu řešení – stát Izrael a stát Palestina. Po izraelských volbách v březnu se uvidí, jak rozhodnou občané.

Uzná Česko Palestinu jako stát?

Ne, jsem proti jednostranným krokům. Pokud nedojde k dohodě obou stran, tak by to pouze eskalovalo situaci.

Může se Česko nějak výrazně zapojit do řešení situace na Blízkém východě?

Máme v tomto prostředí velké množství vazeb a jsme schopni si získat důvěru a dostat se k informacím. Například česká ambasáda v Damašku zastupuje USA i evropské státy, což je známka důvěry v naší diplomacii.

Zpátky domů. Koaliční vláda je u moci rok, jaký z ní máte pocit?

Za Petra Nečase byl každých čtrnáct dní nějaký skandál. Tehdy jsem si říkal, že s takovým vládnutím je třeba skončit. To se, myslím, podařilo.

Že by to nyní bylo bez hádek, se ale říct nedá.

Nezlobte se, ale současná vláda je s tou minulou nesrovnatelná. Máme větší podporu veřejnosti. Sobotkova vláda se vydala kultivovanější cestou a každý to musí vidět.

Situaci v ČSSD si pochvalujete, podle preferencí to ale žádná sláva není. Válcuje vás koaliční ANO.

Já nevím, preference jsou preference a volby pak dopadají úplně jinak. Skoro by stálo za zamyšlení, proč se průzkumy v Česku tolik liší od výsledků voleb. Například v Německu se liší jen o jedno dvě procenta. Jak je možné, že v Česku procházejí rozdíly klidně patnáct procent? To jsem se zase rozčílil, omlouvám se. Až budou průzkumy věrnější, tak budu preference komentovat vážně.

***