Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Ministr Lubomír Zaorálek
Foto: Markéta Trnková (©MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Projev ministra Zaorálka na Humboldtově univerzitě v Berlíně

 

Ministr Lubomír Zaorálek na okraj své návštěvy v Berlíně dne 16.6. přednesl na Humboldtově univerzitě projev s názvem „Síla Německa a slabost Evropy: překonání paradoxu“.

Vážené dámy a pánové,

dovolte mi na začátku mého projevu na věhlasné Humboldtově univerzitě jednu osobnější poznámku. Tato univerzita a možnost podělit se zde s vámi o své úvahy o Evropě, střední Evropě, Německu a Česku pro mě znamená opravdu hodně. Dokonce tolik, že nemohu odolat pokušení pronést zde alespoň pár vět také v němčině. Němčina mi byla dlouhou dobu vynikajícím spojencem, s jehož pomocí jsem, alespoň intelektuálně, v době studené války objevoval svět. Tímto způsobem bych zde rád německému jazyku vyslovil svůj dík. 

Do zahraničí jsem nepodíval až do svých třiatřiceti let. Ani jsem se o to nepokoušel. V tom jsem byl jako můj otec: byl lékař, miloval cizí jazyky, světovou literaturu – a přesto necestoval.

Jednou jsem se ho zeptal, jestli mu není líto, že nikdy nevidí cizí země. Odpověděl: „Ne, nevěděl bych co říct, kdyby se začalo mluvit o Československu. To, co tady máme, je nesnesitelné. Ale stejně nemůžu jezdit do ciziny a pomlouvat tam svoji vlast. “  

A tak jsem – dlouho předtím, než jsem do vaší země vůbec vkročil – poznával Německo prostřednictvím jeho literatury a filozofie.

Teprve po pádu Berlínské zdi jsem navštívil scénu Goethovy Valpuržiny noci na hoře Brocken v Harzu; viděl jsem skálu Loreley, známou z Heina a Brentana, nebo dům Buddenbrookových v Lübecku.

Pád Berlínské zdi nebyl jen geopolitickým zlomem. Byl to také okamžik, který mi změnil život. Varšavský pakt možná prohrál studenou válku, ale já jsem se cítil jako vítěz.

Svoboda, která k nám překlopýtala přes trosky Zdi, slibovala skutečné osvobození: osobní, politické i intelektuální. Nejen hospodářskou nebo politickou liberalizaci – ale svobodu tvořit něco nového, usilovat o autentičtější demokracii – budovat novou „polis“. V mezinárodních vztazích vzbudil konec studené války naději na vznik světového řádu založeného na dialogu a mnohostranné spolupráci.

Nicméně, jak nám připomíná Kant, to podstatné na revolucích je, jak je pochopí diváci. Francouzská revoluce a ideály osvícenství podnítily ve všech Evropanech touhu usilovat o změnu ve svém vlastním životě a své vlastní společnosti. Pád Bastily byl chápán jako příležitost pro celé lidstvo. Právě v tom - podle Kanta – spočívá rozdíl mezi historický zlomem a pouhou epizodou. 

Často jsem si kladl otázku, jestli události roku 1989 měly na Západě podobný dopad. Vyvolávaly také touhu po změně? Byly také chápány jako příležitost zamyslet se nad problémy západních demokracií nebo nad tendencemi neoliberálního kapitalismu směřovat k finanční oligarchii a sociální nerovnosti? Ze zpětného pohledu bych řekl, že nikoli.

Francis Fukuyama vyhlásil „konec dějin“ – a většina z nás to akceptovala, ale vyvodila si z toho nesprávné ponaučení. Fukuyama a Hegel měli pravdu, ale my jsme se zmýlili v tom, že  jsme za tento konec dějin nesprávně dosadili konečné vítězství liberální demokracie v dějinách politických systémů. Jedním z důsledků naší domýšlivé pýchy bylo, že jsme všechno začali považovat za předem dané, místo abychom dbali na tak důležité věci, jako je vzájemný respekt – vzájemné uznání, zachování důvěry, legitimita moci a komunikativní jednání. Stručně řečeno – chyba byla v tom, že jsme moc četli Fukuyamu a zapomněli jsme zároveň číst i Jürgena Habermase, protože právě Habermas se nás snaží přimět pochopit, že liberálně demokratický svět potřebuje ke svému zachování nejen revoluce, ale také každodenní práci, a že neseme odpovědnost za důsledky své činnosti nebo nečinnosti. Tento Habermasův imperativ je plně v souladu s filozofií našeho československého prezidenta Masaryka, který říkával, že se máme snažit udělat každý den malou revoluci, aby nedošlo k velké – což je pokaždé tragédie, protože to znamená, že se marnil čas. 

 

Dány a pánové,

po studené válce jsme možná promarnili nějaký čas – a nevyužili hodně příležitostí budovat  Evropu i mírový světový řád.  

A to je jeden z důvodů, proč se teď – jako Evropská unie – nacházíme ve stavu nejistoty.  

Výzvy, kterým čelíme, jsou dobře známé: od uprchlické a imigrační krize, přes Brexit po vzestup euroskeptických populistických stran a pokles váhy Evropy ve světě.  

Jejich společným jmenovatelem je eroze důvěry.  Anthony Giddens považuje důvěru za vymoženost moderní doby: jako když klidně nastoupíme do letadla, i když nevíme vůbec nic o letecké fyzice nebo konstrukci letadel.

Evropa nyní trpí hlubokou krizí důvěry – to je důsledek sociální nerovnosti, ztráty vazby mezi kapitálem a prací, osamostatnění světových financí od ekonomiky, i dalších rušivých dopadů globalizace.

Ale za pokles důvěry si Evropa může i sama, protože přestala vystupovat jako hnací síla politické emancipace a společenského pokroku.

EU ustrnula v technokratickém módu – chybí jí ono pojivo, který se živí důvěra.  Má společnou měnu bez společné fiskální a sociální politiky; má zónu volného pohybu bez společného azylového režimu nebo integrované ochrany hranic; má soustavu institucí bez demokratické odpovědnosti a odpovídající  účasti veřejnosti; vytvořila politický prostor bez politické identity. V době rozpadů a krizí se ukázala být příliš slabá na to, aby plnila očekávání. Vzestup nacionalistické a klanové politiky je přímým důsledkem a vyjádřením tohoto neúspěchu.

Je pravda, že EU byla koncipována jako elitní projekt. Teď hovořím o samotných začátcích tohoto projektu, kdy si Adenauer a de Gaulle podali ruce navzdory svým stále ještě znesvářeným národům. Jejich sjednocující vize možná zpočátku skutečně byla spiknutím elit. Ale rozhodně tak nemůže přežít.   

Cyklus krizí EU se nepřeruší, pokud nepřekonáme nedostatek důvěry veřejnosti a nedostatek demokratické odpovědnosti.

Dalším společným jmenovatelem našich krizí je, že ani jednu z nich nelze vyřešit bez Německa.

 

ROLE NĚMECKA V EVROPĚ

 

Roku 2011 Radek Sikorski – jako polský ministr zahraničí - prohlásil tady v Berlíně, že se bojí německé síly méně než německé nečinnosti.

V roce 2011 se Německo ještě úplně necítilo v čele Evropy úplně ve své kůži. Celých šest desetiletí Evropané chtěli, aby se Německo drželo zpátky.

V tomto ohledu znamenala krize eurozóny převrat: změnila způsob, jakým vnímáme německou sílu.  Evropané toho od Německa čekali více než kdykoli předtím. Všechny – včetně vás – to zaskočilo.

O pět let později už by vás velká očekávání neměla překvapit. V posledních pěti letech jste prokázali – svým partnerům u sobě samotným – že máte dost sebedůvěry, zdrojů a důmyslu na to, abyste mohli být rozhodující silou Evropy.  

Unii prospěla německá aktivita a vedení: během krize eurozóny, během konfliktu na Ukrajině i v jiných situacích. Proto nevidím důvod se bát, ať už německé síly nebo německé nečinnosti. 

Čeho se ale bojím, je samotná váha odpovědnosti Německa za budoucnost evropského projektu. Jedna věc je být zdráhavým vůdcem. Úplně jiná věc je být osamoceným vůdcem, což teď Německo je – i když spíše  shodou okolností.

Osamocenost Německa v jeho vůdčí roli je stav pro Evropu nestabilní a nezdravý – a bude to ještě horší, pokud Británie odejde z EU. V tom je právě ten paradox: německá síla je mírou evropské slabosti. Cítili bychom se lépe, kdybychom měli obojí najednou: německou sílu a evropskou sílu. 

Tím se dostáváme ke složitým otázkám. Jednou  nich je samozřejmě „německá otázka“: staleté dilema geografie, identity a moci. Máme se znepokojovat kvůli návratu „německé Evropy“ - té, proti které varoval  Helmut Schmidt? Vzpomínám si na jeho řeč na kongresu SPD před několika lety, kdy varoval před pokušením návratu k německé hegemonii.

Mohla by německá politická dominance vyvolat zpětnou reakci zadlužených zemí eurozóny a jiných nespokojených členských států?

Podle mne je toto nesprávný úhel pohledu – a nesprávná otázka. Německá otázka dneška není o nadměrné koncentraci německé moci – je spíše o nadměrné koncentraci německé odpovědnosti. Není to německá otázka, je to evropský problém. A také vypovídá o slabosti partnerů Německa a EU jako celku.

V této souvislosti bych rád nabídl několik rad, i když si uvědomuji, že dávat rady může být příjemnější  než rady dostávat.

Zaprvé, věnujte mimořádnou péči a trpělivost konzultacím se sousedy a partnery, zvláště pokud jde o rozhodnutí  se strategickými důsledky, která mají dopad i na jejich zájmy.

Občas se stane, že se o vašem rozhodnutí dozvíme, až když je zveřejněno. Příkladem může být loňské rozhodnutí vaší vlády obejít Dublinské nařízení a otevřít hranice Německa neregistrovaným uprchlíkům přicházejícím balkánskou trasou. 

Abych se vyjádřil jasně: plně respektuji soucitnou reakci Německa na humanitární krizi. Vím, že bylo třeba rozhodnout rychle. Dokonce i dokážu pochopit strategickou logiku tohoto rozhodnutí, vzhledem k tlaku na země Západního Balkánu. Nicméně – měli jste to s námi konzultovat.

Zmiňuji to, protože to není ojedinělý případ. I v souvislosti s vašimi strategickými rozhodnutími o energetické politice a energetické bezpečnosti bychom uvítali větší komunikaci.

Je to škoda, protože Evropané silně věří v rozhodující roli Německa: 66 procent Evropanů v 8 vybraných zemích, podle nedávného průzkumu. Ale to číslo by mohlo být ještě větší, kdybyste svá rozhodnutí lépe vysvětlovali.

Má druhá rada by byla, aby Německo posílilo nezávislost institucí Evropského společenství. Tyto instituce zajišťují, aby politiky EU byly inkluzívní, koherentní – a aby nehleděly na mocenskou asymetrii mezi členskými státy.

Právě proto by dojem, že Německo má nadměrný vliv – zvláště na legislativní návrhy Komise – mohl působit tak znepokojivě, zvláště na menší členské státy. Rozhodující role v Evropě znamená odpovědnost za samotné principy soudržnosti a rovnosti, k jejichž ochraně jsou evropské instituce určeny.

Buďme upřímní: na renacionalizaci správy veřejných věcí v Evropě mají svůj díl viny všechny členské státy. Ale je také třeba připustit, že posun k mezivládnímu rozhodování začal v době krize eurozóny: s úmyslem stabilizovat eurozónu a podpořit makroekonomickou konvergenci, ovšem také s tím, že následovat bude politická a fiskální integrace.

Postupem času Německo přestalo usilovat o politickou integraci. Jestliže souběžné evropské krize začnou dříve či později vyžadovat užší integraci, pak už budeme nevyhnutelně muset hovořit také o integraci politické.

Klíčové slovo je „inkluzívní“. Proces evropské integrace musí být inkluzívní, flexibilní a otevřený. Jedině tak bude pro lidi přitažlivý.

Má třetí rada je naprosto jasná: naplňujte svou klíčovou roli budováním konsensu. Právě tím německá diplomacie vždy budila obdiv: svou schopností usmiřovat spory, využívat potenciálu koalic, investovat do trvalých partnerství.

Mít rozhodující postavení v Evropě znamená víc než jen vyvíjet činnost a stanovovat pravidla: je to i otázka  pěstování  důvěry.  Čím více odpovědnosti je na vás nakládáno, tím více jste závislí na partnerstvích založených na důvěře. Silnější partneři a silnější partnerství jsou jediným řešením paradoxu německé síly a evropské slabosti.

Tím se dostávám k nejobtížnějšímu – ale také nejdůležitějšímu – bodu svého vystoupení: k stavu vztahů mezi Německem a střední Evropou a vztahu mezi východní a západní částí naší Unie.

 

STŘEDNÍ EVROPA A RIZIKA PŘEDĚLU MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM

 

Jsou chvíle  - v politických i v osobních vztazích, jako v manželství – kdy jediný spor spustí nezvratnou dynamiku odcizování. Promítne se partnerům do jejich předsudků a frustrací. Stane se sebenaplňujícím proroctvím. Partneři začnou sami sebe přesvědčovat, že toho druhého vlastně nepotřebují – i když vše svědčí o opaku. Je to klasický příběh rozchodů, které si nikdo nepřál.

 

Dámy a pánové,

toto je kritický okamžik dialogu mezi západní a střední Evropou. Teď musíme jednat a musíme zastavit spirálu odcizování. Vznik nového předělu by obrátil vniveč to, co budovala celá jedna generace – Čechů a Poláků, ale také Němců a dalších Evropanů. A co je ještě důležitější: připravil by nás o strategické příležitosti pro budoucí spolupráci.

Pro českou zahraniční politiku – pro mne osobně – neexistuje větší úkol a větší výzva. Proto se musím postavit k těmto obtížným otázkám otevřeně. 

Nejdříve mi dovolte několik slov k věcnému sporu: k trvalým kvótám na relokaci a přesídlení uprchlíků. 

Z politického hlediska jsou návrhy Komise – v jejich současné podobě – špatně koncipované. Důvod, proč je označujeme za špatně koncipované, nepramení z naší neochoty být solidární. Pramení z obav, že pomocí automatického relokačního mechanismu může EU vytvořit  monstrózní precedens, kterým natrvalo prosadí standardní reakci na jakoukoli budoucí migrační krizi, s nepředvídatelnými následky pro bezpečnost a ekonomiky všech členských států. A vady jsou i jinde, nejen v trvalém relokační mechanismu. Navrhovaná částka 250 000 za jednoho nepřijatého uprchlíka ukazuje, jak dalece se tato politika vzdálila svému kontextu:  uvědomme si, že průměrná mzda v České republice činí méně než 1 000 eur.

Což neznamená, že Česká republika odmítá ten princip – že EU potřebuje spravedlivější systém sdílení břemene, pokud jde o přistěhovalectví. Jsme si vědomi své odpovědnosti. Jsme připraveni přijmout syrské a další uprchlíky, kteří potřebují naši ochranu, pokud tento proces bude dobrovolný a pokud vytvoříme mechanismus, který bude skutečně fungovat.

Ale v tomto sporu nejde jen o dobrou nebo špatnou unijní politiku. Jde v něm i o domácí politiku ve všech členských státech EU.

V České republice by zavedení povinných kvót – navzdory výslovnému nesouhlasu veřejnosti – způsobilo nenapravitelnou újmu věci evropské integrace. Debata o budoucnosti Británie v EU ukazuje, jak může debata o přistěhovalectví zbrutalizovat atmosféru v jedné demokratické zemi. Tato debata uvrhla britskou Konzervativní stranu takřka do stavu občanské války. Je neuvěřitelné, co dokázal říct jeden z diskutujících poslanců: nechci bodnout premiéra do zad, chci ho bodnout zepředu, abych viděl, jak se bude tvářit. 

Moje vláda vsadila svou politickou štěstěnu na to, že přesvědčí naše občany, aby důvěřovali Evropě. Takto jsme po desetiletí izolace za pravicových vlád přivedli Českou republiku zpět do jádra evropské integrace. Realizace aktuálních návrhů Komise ohledně trvalých kvót by zmařila veškeré naše úsilí. To já nechci.

Je to přímo zrcadlový obraz vašich vlastních obav tady v Německu – že jestli lidé nabydou dojmu, že  jiní partneři v EU nepřispívají a že Německo nese hlavní tíhu migrační krize, posílí to vaše vlastní protievropská a protiimigrační hnutí.

Takový konflikt národních imperativů není v EU neobvyklý – je vlastně samotnou podstatou unijní politiky, vedlejším produktem naší vzájemné závislosti. Musí se řešit kompromisem přijatelným pro všechny členské státy. 

To je ta evropská cesta: kompromis, se kterým budou všichni zúčastnění stejně spokojení – nebo stejně nespokojení. Právě díky tomu je EU tak jedinečný projekt.

Takže proč pořád nejsme schopni prolomit patovou situaci kolem kvót?

Protože tady už nejde o unijní politiku – dokonce nejde ani o domácí politiku. Kvóty se staly morálním tématem, s paušálními etickými soudy a absolutními morálními pravdami. Je to neřešitelná situace: na jedné straně lidé hluboce přesvědčení, že prioritou kteréhokoliv státu je jeho svrchované právo rozhodnout, kdo smí překročit jeho hranice, a na druhé straně lidé přesvědčení, že    bezpodmínečná solidarita musí mít přednost.  

Jak odpovím?

Odpověděl bych, že ke každému etickému dilematu nedílně patří pragmatická úvaha;  že soucit a solidarita jsou v pořádku jen do té míry, do jaké dokážeme přicházet s fungujícími řešeními; že morálnost našeho počínání musí být posuzována také podle udržitelnosti našich politik. 

Také bych odpověděl odmítnutím premisy, že existuje jen jeden způsob, jak zajistit, aby se evropská solidarita stala zákonem; že základem evropského liberálního řádu by mělo být respektování odlišných názorů a veřejného mínění.   

Právě proto otázka kvót přerostla v mnohem širší konflikt: promítá se do našich předsudků a vykonstruovaných narativů o „těch druhých“  - posiluje váš obraz nás jako zaostalého a xenofobního Východu a náš obraz vás jako imperialistického a povýšeného Západu.  

V této debatě vyšlo najevo, jak moc si stále nerozumíme. Ale možná je to i k něčemu dobré: alespoň teď víme, kde jsou mezery. Teď víme, že se musíme více snažit je překlenout. Teď víme, že spolu musíme mluvit a překonávat laciné stereotypy.

Podle mého názoru je příčina našeho současného neporozumění v něčem jiném: v odlišném prožívání – a vnímání – globálních změn, které proběhly od roku 1989. Zásadní je, že střední Evropa se „vracela na Západ“ v době, kdy už nastával úsvit post-západního světa. Následky tohoto rozporu nás pronásledují dodnes.

Mám-li tento argument vysvětlit, musím se nejdříve vrátit do roku 1989. Jak jsem zmínil, z druhé strany bortící se zdi nejspíš vypadaly ty revoluce hodně jinak. Pro mnohé z nás v bývalém Československu to byl okamžik, kdy jsme dostali příležitost ke změně a zdokonalení sebe samých. Západní demokracie došly k přesně opačnému závěru: rok 1989 potvrdil, že není důvod se měnit nebo zdokonalovat.  To bylo naprosto logické: není silnější legitimizace než vítězství.

Tak se zrodil koncept transformace – jako rámec, v němž by postkomunistické státy mohly dozrát do dokonalosti západní reality. Abyste mi rozuměli: budeme vždy vděční za pomoc poskytnutou v devadesátých letech Německem a ostatními západními partnery.

Nicméně ve zpětném pohledu je těžké nevidět deformující účinky paradigmatu, které zredukovalo politickou kreativitu na technokratické cvičení: dohnat a napodobit Západ. 

V okamžiku svobody a osvobození jsme zjistili, že všechna sociální dilemata jsou v podstatě vyřešena a nám zbývá už jen uplatnit tato řešení v praxi.

Naším úkolem bylo prostě nastoupit do letadla mířícího do budoucnosti západních liberálních demokracií – v plné důvěře, že to letadlo nemá konstrukční vady a letí do toho správného cíle. 

Mnozí z našich předních politiků se ztotožnili s tezí konce dějin – a byli odhodláni do toho konce spěchat o překot. V České republice Václav Klaus prohlásil, že postkomunistické ekonomiky se musí stát ještě kapitalističtějšími než ty původně kapitalistické.

I v přístupovém procesu neponechal unijní technokratický modus změny příliš prostoru pro diskusi o alternativních politikách. Rok 2004 tedy pro postkomunistické státy znamenal konec transformace: cíl cesty – ráj na zemi. Nezapomínejme, že v roce 2004 byla Evropa v celkem dobré kondici.

Roztržky posledních let zbavily iluzí mnoho Evropanů, Řeky ze všech nejvíce. Ale na Středoevropany má post-západní svět ještě hlubší psychologické dopady. Je to tím, že současná nejistota zneplatňuje  základní tezi postkomunistické politiky: že pokrok je lineární a nevyhnutelný. 

Zjišťujeme, že místo konce dějin jsme došli na „konec budoucnosti“. Poprvé od roku 1989 „změna“ již neznamená „změnu k lepšímu“.  Poprvé od roku 1989  se zdá být docela dobře možné,  že naše děti se budou mít hůř než my – že nám budoucnost v EU může přinést méně demokracie, méně prosperity a méně bezpečnosti. Připomíná mi to jednu pasáž z deníků Franze Kafky: „Opravdu sis myslel, že se budeš mít stále lépe a lépe?“.

Dnešní pesimismus není jen východoevropským jevem. Všechny členské státy EU zápasí s pocitem úzkosti z oslabení. Pro mnohé ze starých členských států EU ovšem není perspektiva dlouhodobé stagnace nic nového: zažily hospodářské problémy a terorismus 70. let, některé zažily i úpadek geopolitického vlivu po dekolonizaci.

Pro postkomunistické demokracie je politika bez naděje něco, co bylo vlastní komunistické éře. Teď se budeme muset naučit, že demokracie nejsou chráněny proti všeobecným krizím a dokonce ani proti nedostatku fyzické bezpečnosti. Televizní záběry neuvěřitelně krutých činů spáchaných v evropských hlavních městech hovoří za vše.   

Toto vše se v plné míře projevilo v debatě o kvótách. Visegrádské země jsou obviňovány, že v oblasti transformace nesplnily „domácí úkol“ – že neudělaly dost pro skutečné zvnitřnění západních liberálních hodnot. 

Ale vaše kritika by byla mnohem věrohodnější, kdyby naši občané nebyli prošli svou vlastní deziluzí z reality západních společností. Viděli jsme slabost a selhávání starých členských států tváří v tvář ekonomické a finanční krizi i výzvám v oblasti bezpečnosti a správy veřejných věcí – nemluvě o integraci přistěhovaleckých komunit. Místa jako Molenbeek nebo St. Denis se stala jakousi výstrahou pro celou EU. 

Při pohledu na vzestup krajní pravice ve všech částech Evropy  jsme si uvědomili, že demokracie ve starých členských státech je stejně polarizovaná a zranitelná jako ta naše.

Za takových okolností nepřekvapí, že víra našich občanů v úsudek bruselských institucí a západních vlád už není tak silná, jak bývala. Naše vlády jsou příliš skeptické na to, aby nechaly unijní instituce přijít s dalším technokratickým řešením, které by ignorovalo obavy veřejnosti a nebralo dostatečně v úvahu kontext a důsledky. 

Řízení přistěhovalectví je možná určující výzvou dneška. Naši partneři nás opět zvou, abychom nastoupili do letadla. A my tam nastoupíme – jsme si vědomi své odpovědnosti. Ale tentokrát je nutné s námi konzultovat letový plán i cíl letu.

 

Dámy a pánové,

nejde mi o to hledat viníka – ale o to zdůraznit, že se musíme všichni víc snažit překonávat své frustrace a svá neporozumění.

Dovolte mi tedy navrhnout několik zásad, s jejichž pomocí by se náš politický dialog mohl posunout vpřed.

Zaprvé, musíme se znovu soustředit na podstatu věci. Budeme přicházet s návrhy společných pragmatických kroků místo toho, abychom zabředávali do teoretických a morálních sporů.

Zadruhé, musíme se smířit s tím, že v některých věcech se neshodneme – a to je známka zdravé debaty spíše než morálního selhání a politické sabotáže.

Zároveň – a to je má třetí zásada – bychom si všichni měli uchovat základní nadhled a nezveličovat naše názorové rozdíly.

 

Dámy a pánové,

musíme si rozšířit horizont a vidět víc než své momentální spory. Pohled zaměřený do budoucna nám odhalí obrovský a dosud nevyužitý potenciál naší spolupráce: nejen v oblasti obchodu, bezpečnosti a energetiky, ale také ve skutečně strategickém smyslu: společně se snažit vdechnout nový život do evropského projektu a splnit slib svobody spojený s rokem 1989.

Povzneseme-li se nad naše dnešní spory, možná uvidíme, že Visegrádské země – a zejména Česká republika – jsou přirozenými strategickými partnery Německa v Evropě: jsou to ekonomiky s potenciálem budoucího růstu, země sdílející s Německem řadu strukturálních zájmů a společnosti, které i přes složitou historii mají zvláště blízký vztah k Německu a Němcům.

Když uvolníme celý její potenciál, může se spolupráce mezi Německem a Visegrádem ještě stát motorem politické a ekonomické obnovy EU, ne nepodobným francouzsko-německému tandemu, který táhl evropskou integraci po značnou část její poválečné historie.

V tomto ohledu Česká republika cítí zvláštní odpovědnost – odpovědnost za to, aby nám naše současná nedorozumění neuzavřela cestu ke společné budoucnosti.

Takže co přináší Česká republika?

Zaprvé – stabilitu našich demokratických institucí. V mé vládě občas vznikají určitá napětí, ale dokážeme je vyřešit. V dnešní nestabilní atmosféře to není málo. V době, kdy jsou liberální demokracie v mnoha členských státech EU zpochybňovány, české demokratické instituce si zachovávají odolnost.  

Česká vláda přináší také svou silnou oddanost zásadní myšlence sdílené odpovědnosti jako základnímu principu celého projektu evropské integrace, který se právě díky této myšlence odlišil od politiky vyvažování sil, na níž stála Evropa v minulosti. I když nejsme součástí eurozóny, podporujeme další sdílení suverenity v klíčových oblastech, od bezpečnostní politiky po energetiku nebo jednotný trh. Chceme-li, aby myšlenka evropského integračního procesu zůstala živá, musíme zjistit, v jakých oblastech lze získat skutečnou veřejnou podporu pro naše společné postupy. Proto nebudeme po britském referendu moci pokračovat, jako by se nic nestalo. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že užší spolupráce v oblasti obrany a bezpečnosti může naše občany oslovit. Možná bychom se měli snažit zvláště v této oblasti. Soudě podle stanovisek k budoucnosti integračního procesu, která nedávno přednesl německý ministr financí Wolfgang Schäuble, tento náš důraz na „chytrou“ integraci je další věc, kterou máme společnou s Německem.

Tyto společné jmenovatele tvoří základ našeho bilaterálního Strategického dialogu, který jsme zahájili v loňském roce. Adjektivum „strategický“ je zde zvláště namístě: poukazuje na fakt, že naše agenda překračuje rámec bilaterálních a dokonce i multilaterálních otázek – vypovídá o naší ambici společně utvářet budoucnost Evropy.

Tak si také představuji roli České republiky v kontextu Visegrádské spolupráce: jako neúnavnou práci pro obnovení důvěry a větší sblížení Německa a Visegrádu.

Rozhodně odmítám jakékoli tendence stavět Visegrád do pozice protiváhy Německa nebo do pozice jádra integrace EU. Z českého pohledu má visegrádská spolupráce smysl pouze v evropském rámci a v silném partnerství s Německem. 

Abych parafrázoval vaši kancléřku: pokud by se Visegrád kdykoli zaměřil proti Německu nebo proti evropskému projektu – tak už by to nebyl můj Visegrád.

 

Dámy a pánové,

závěrem mi dovolte se vrátit k názvu mého vystoupení – paradox německé síly a evropské slabosti. Zmínil jsem, že Německo potřebuje k jeho překonání silnější partnery a silnější partnerství. Evropa si zaslouží silnou Evropskou unii! My, vaši čeští sousedé, jsme připraveni s vámi hledat způsoby, jak učinit EU opět silnou a přitažlivou. Takovou, aby lidé jako můj otec, který se bohužel nedožil návratu svobody do naší země, mohli být pyšní na náš přínos pro budoucnost Evropy.

Můj otec byl pevný a spolehlivý člověk, ale vím, že zažil chvíle, kdy se vše, co bývalo spolehlivé, rozplynulo jako dým. Bude rok 2016 jednou z takových chvil? K tomu nesmí dojít! Svůj osud máme ve svých rukou. 

Děkuji.

 

Videozáznam projevu najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=NveZ_dR1zAU&feature=youtu.be

přílohy

Projev ministra Zaorálka - text 54 kB docx (Dokument) 17.6.2016

.