Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Zaorálek v Právu
Foto: (@MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Ministr Zaorálek pro Právo: Svatoušci, moralizování a podrazy

 

Komentář ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka k aktuálnímu dění a orientaci zahraniční politiky ČR pro Právo ze dne 1. 11. 2016.

V posledních týdnech se čím dál častěji setkávám s obavou, vyslovovanou tu s větší tu s menší hlasitostí, že se vzdalujeme Západu. Přestože tato obava postrádá jakoukoliv oporu v argumentech, považuji za důležité vzít ji vážně a reagovat na ni.

Když uvážíme fakta, není o čem mluvit. Nejenže se naše vláda na rozdíl od vlád předchozích jednoznačně přihlásila k evropské integraci, ale je i našimi partnery v EU jako proevropská vnímána a přijímána. Současný prezident se na rozdíl od svého předchůdce Václava Klause vyslovil pro silnou Evropu s evropskou armádou, podporuje společnou měnu a své odhodlání dal najevo vyvěšením evropské vlajky na Pražském hradě i dalšími symbolickými kroky jako například nedávným vyznamenáním Güntera Verheugena, který jako evropský komisař pro rozšíření významně pomohl České republice.  

Kde se tedy ukazuje ono údajné vzdalování Západu? Souvisí snad s našimi postoji k migraci? Nesouhlasím. Být proevropský neznamená přijímat jakýkoliv nápad Evropské komise. Návrh na povinné kvóty rozdělující migranty podle bruselského klíče jsme neodmítli proto, že bychom se bránili evropskému řešení. Kvóty jsme odmítli mimo jiné proto, že systém, který migranty nuceně posílá do zemí, do nichž nechtějí a které jim nemohou nabídnout takovou životní úroveň jako nejbohatší státy EU, prostě nemůže fungovat. Jsme pro společný evropský postup, pokud se respektuje systém dobrovolnosti a pokud máme možnost rozhodnout, jakým způsobem solidaritu projevíme. Nemám dojem, že by naši partneři v EU nechápali náš postoj.

Kde se tedy vzdalujeme Západu? Je to snad náš postoj k Rusku? Nesouhlasím. Naše pozice je přece jasná. Odmítáme ruskou agresivní politiku vůči Ukrajině a platí, že za své kroky musí Rusko nést odpovědnost. S ostatními členy EU vyvíjíme tlak na Rusko, aby změnilo svoji politiku. To neznamená, že zastavíme veškeré diplomatické a obchodní vztahy s Ruskem. To v Evropě nečiní nikdo a nikomu by to nepomohlo. Naopak řada jiných členů EU udržuje s Moskvou poměrně čilou výměnu návštěv. My jsme v tomto ohledu z dobrých důvodů spíše zdrženliví.

Tak kde je tedy ten útěk na Východ? V posledních dnech zaznívá, že se údajně příliš podbízíme Číně. Nesouhlasím. My jsme ve skutečnosti v minulých letech silně pokulhávali za většinou evropských států. Naše vztahy s Čínou byly na politické úrovni úplně zmražené, a to nikdy nebyla evropská politika. To, co jsme nastartovali před dvěma lety, byl pokus alespoň se přiblížit úrovni, na které dnes rozvíjí své vztahy s Čínou Evropská unie, evropské státy, Kanada a USA.

Součástí této politiky byla i dohoda na úrovni vlády, podobná těm, kterou mají i desítky dalších zemí, že se vyhneme krokům, o nichž víme, že jsou pro Čínu nepřijatelné. My jsme řekli, že respektujeme politiku jedné Číny a Čína se zavázala, že přijme náš požadavek na vedení permanentního dialogu o lidských právech. Vše normálně fungovalo do doby, než mi ministr Herman sdělil, „že se situace bohužel vyvinula jinak“. Doslova několik hodin před přijetím Dalajlámy mi poslal textovou zprávu: „Zítra ráno přijmu Dalajlámu na MK. Je to věc mého svědomí, nemohu jednat jinak.“ Na druhý den se přijetí uskutečnilo, a to i za přítomnosti zástupců Poslanecké sněmovny a Senátu. Za této situace bylo potřebné, aby na české straně bylo jasně řečeno, že naše slovo a diplomatické závazky platí a bylo nutné, aby to bylo řečeno za parlament i za výkonnou moc. Prohlášení nevzniklo tedy jako projev servility, ale jako projev kultury. V evropské politice platí dodržování dohod, nikoli to, že po nich budeme šlapat, jako to dělal Stalin. Je bizarní, že naše současné dohody s Čínou, které jsou výsledkem europeizace naší politiky vůči Číně, se nyní zcela nesmyslně stávají záminkou k útokům za údajné odklánění české zahraniční politiky od Evropy.

Nikam se neodkláníme. Otázka ale je, proč si to někdo myslí. Možná by stálo za to si ujasnit, co si kdo pod pojmem Evropa nebo „Západ“ vlastně představuje. Nejsou ty představy mylné a falešné? Uvědomujeme si, že málokdo v Evropě si myslí, že demokracii sotva můžeme někomu vnucovat silou? V roce 2003 i v Česku leckdo volal, že musíme v Iráku zasáhnout a zjednat pořádek. Někteří požadovali vojenskou intervenci v Libyi a ještě později intervenci v Sýrii a svržení Assada. Nechápu ale, jak se někdo může těmto postojům „nandáme jim to a vytmavíme jim to“ hlásit ještě dnes, když vidíme zoufalé a tragické výsledky pokusů o vývoz demokracie na Blízkém východě.

To, že dnes v České republice nechceme rozbít dialog s Čínou, je přihlášení se k evropské a západní politice dialogu a budování důvěry. Snažíme se o to i s jinými, komplikovanými partnery. Evropa chce dnes budovat svou sílu, ale nechce sázet na prosazování ideálů silou.

Mezinárodní vztahy nyní procházejí obdobím zjitřených emocí. Události kolem nás zpochybňují svět tak, jak jsme ho ještě před několika lety znali, a zvyšují naší nejistotu. Rozumím tomu, že se někdo může bát, že se uvolní vazby, od nichž očekáváme, že nás ochrání od nejhoršího. Naše členství v západní rodině sem bezpochyby patří a chtěl bych ujistit všechny, kdo mají podobnou upřímnou obavu, že naše sounáležitost se Západem je silnější než kdykoliv dříve a bude tomu tak i nadále. V těchto dnech se bojím jen těch, kteří si s takovými obavami začali hrát. Bojím se svatoušků, kteří za moralizováním skrývají pouze své podrazy.

.