Rozumím tomu, když zaznívají obavy či když vzniká dojem, že v něčem je česká zahraniční politika poddajná, nebo dokonce servilní. Také jsem žil 33 let v socialismu. Vzpomínám si na pěknou scénu, když jsem stál v pět hodin ráno na autobusové zastávce před dolem Hlubina a kolem mě asi čtyřicet horníků. A v tom tichu hlubokého rána jeden z nich pronesl: „A protože je celý národ posraný, tak musí být Havel zavřený.“ To byla osmdesátá léta.

Velmi dobře pamatuji ten pocit ponížení. A jsem dokonce alergický na to, kdybych někdy měl participovat na něčem podobném, co jsem zažil tehdy. To bych si nejraději ruku uťal.

Jenže ponížení znají i obyvatelé Číny. Země, kterou mnozí označují nepěknou floskulí „komunistická Čína“ a která za posledních dvacet let prokazatelně udělala nepředstavitelný vývoj, třeba v oblasti sociální ochrany práce či ochrany životního prostředí.

Když jsem dělal rozhovor s čínskou televizí, ptali se mě na Západ a na to, jak dokážeme spát s tím, co jsme (my, Západ) Číně v posledních 150 letech způsobili. Můžeme si klást otázku, proč to má zodpovídat zrovna představitel českého státu? Ale to je nezajímá – my jsme pro ně také Západ. My jsme pro ně Evropa. A tak se nás klidně ptají: „A jak vy se vypořádáte s politikou dělových člunů před 150 lety? Obsadili jste naše přístavy, nutili jste nám opium a vytvořili jste v Číně osm, deset milionů závislých lidí…“ Trápí je imperiální politika vůči Číně.

Po druhé světové válce byla Čína také zklamaná Západem. Protože bojovala proti japonskému fašismu a měla pocit, že způsob, jak s ní Západ zacházel, byl opět opakováním stejného pohrdání.

Je správné být v dialogu k Číně kritický. Ale na druhou stranu bychom se měli snažit zbavit své arogance a povýšenosti, protože oni skutečně vidí Západ jinak než my. Hodnoty Západu, ke kterým se my hlásíme, oni mají spojené s vražděním.

Mohl bych citovat dopis německého vojáka matce napsaný ve 20. století, který říká: „Milá matko, dnes 26. srpna jsme zastřelili 400 Číňanů. Napřed byli zbiti, že byli napůl mrtví a svázáni šňůrou, pak se šňůra vytáhla a přivázala k copům. Napřed si museli vykopat díry a pak byli zastřeleni. Byl to sice hrozný pohled, ale přesto jsme byli spokojeni.“ To je jen jeden z mnoha tisíců příkladů, které můžeme uvádět.

Intercivilizační dialog je dialog příběhů, které jsou na různých stranách vnímány jinak. A nechápu, když někdo řekne: „Co si Čína myslí, nás nezajímá.“ Dovedete si představit, že by nám řekly Spojené státy: „Vaše vnímání situace v Pobaltí nebo na Ukrajině, to je vaše vnímání. Naše vnímání je jiné, nás to nezajímá.“ Dá se na takových vyjádřeních postavit nějaká zahraniční politika?

Není možné zároveň tvrdit, že s někým povedete dialog, a zároveň mu říci: „Mě to vaše vnímání nezajímá.“

Když jsem měl možnost zajímat se o českou zahraniční politiku a diplomacii za posledních patnáct dvacet let, tak to, co jsem vypozoroval jako problém, který se neustále vrací, je, že se porušuje slovo. A to dokonce na vysoké úrovni. Vystopoval jsem hned čtyři takové případy. Pravidelně to vedlo k vážnému zmrazení vztahů, které se potom velmi těžko vracely zpátky.

Následky, a to bez ohledu na to, kdo to je, jestli je to země velká, nebo malá, jestli je na jihu, nebo na východě, bývají často velmi špatné: především ztráta důvěry, že se na slovo toho dotyčného dá spolehnout.

Když ministr kultury Herman vybočil z linie naší zahraniční politiky, cítil jsem potřebu dát najevo, že to, co bylo dohodnuto, platí - protože to je základní věc cti. Udělal bych to, ať by ta partnerská země byla jakkoliv velká. Jednal jsem o následném prohlášení čtyř ústavních činitelů s premiérem, se státním tajemníkem, s příslušným náměstkem, s těmi, kteří se věnují čínské problematice na ministerstvu zahraničí. Nevolal mi žádný byznysmen, ani jsem nebyl pod žádným tlakem Číny. Mne v té chvíli nezajímala Čína, ale vlastní svědomí – a to, jestli jsme schopni držet, co se dohodlo. Bez respektu k tomu druhému žádná spolupráce, dialog není možný.

Uznávám, že jsem měl možná více zvažovat, že v souvislosti s okázalostmi minulosti může vzniknout pocit, že ČR se chová servilně. Takový dojem bychom vytvářet neměli. Už proto, že jsem nenabyl dojmu, že nás čínští politici válcují. Rozhovory s nimi pro mě nebyly varováním, že jednám s někým, kdo je dopředu rozhodnutý k tvrdé politice konfrontace. Jednání mě posilovala v přesvědčení, že dialog má smysl, že se o něj musíme snažit, byť je řada věcí, které musíme podrobit často nejednoduché a složité debatě. Cením si, že tuto debatu vedeme a nerad bych o ni přišel. Jsme totiž součástí EU, jež je pro Čínu důležitým partnerem. Však také, když přistupujeme na obchod s Čínou, děje se to podle našich pravidel. První rovina je Evropská unie – Česká republika. Na té se dohadují pravidla.

Jsou země, které se docela radují, když se nám nedaří. Na čínské straně jsem nikdy nezaznamenal radost třeba z brexitu apod. Tam jsem nikdy necítil nebezpečnou strategii, kterou může mít zítra kdekdo – rozděl a panuj v Evropě.

Čína je složitý fenomén, věřte mi. Na tom, že je třeba vést dialog s Čínou, se shoduje Henry Kissinger, stejně jako Zbigniew Brzezinski, papež František a dokonce i samotný 14. dalajláma. Nedávno v knize Uspořádání světa Henry Kissinger napsal, že z patnácti situací, v nichž se v minulosti začala vynořovat země podobně silná, jako je Čína, jich deset vedlo k válce. Ta situace sama o sobě je poměrně velmi riziková a bude záležet na tom, jak s ní dokážeme zacházet, jestli dokážeme takové konfrontaci předejít. Podle mě je ta konfrontace dnes mimořádně nebezpečná, poněvadž v současném světě je řada věcí daleko těžších, než byla v minulosti.

Zažil jsem, když si v OSN Si Ťin-phing podal ruku s Barackem Obamou – to byla největší událost tohoto Valného shromáždění. Pro celý velký byznys to byla základní informace: USA s Čínou jsou schopné kooperovat. Můžeme se z toho vyloučit? To nevidím jako moudré. Senátor Kubera správně upozorňuje, že Čína je dneska země, se kterou máme druhý největší obrat. Tato země má a bude mít obrovský vliv na náš život.

Ještě větší riziko než Rusko, Čína nebo Islámský stát pro ČR a Evropu dnes představujeme my sami. Hlavní výzva stability a budoucnosti je v tom, jak sami budeme zvládat politiku v našem teritoriu. Pro servilitu v ní místo není. Pro držení daného slova a pro kompromis, jenž je podstatou a základem politiky, ano. Bez toho není dialog v současném světě možný.

(upravená část vystoupení na jednání Senátu PČR 30. 11. 2016)

Odkaz na článek