Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Ministr Lubomír Zaorálek
Foto: (@MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Ministr Zaorálek pro Lidové noviny: Američanům je třeba vysvětlit, že Evropě mohou věřit

 

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek letí za tři týdny na konferenci do Washingtonu. Jako první český politik se tam potká i se zástupci americké administrativy. Má za to, že naším trumfem je angažmá v Sýrii. Nechce mluvit jen za Česko, ale i za Evropskou unii. A totéž poradil i prezidentovi Miloši Zemanovi, který v dubnu zavítá do Bílého domu. „Američanům je třeba vysvětlit, že Evropě mohou věřit,“ říká v rozhovoru s LN.

Velkým úspěchem české diplomacie bylo propuštění Petra Jaška ze súdánského vězení. Jak se v českém prostředí, které je typické únikem informací, podařilo vaši cestu do Súdánu udržet v tajnosti?

Snažili jsme se, aby o cestě vědělo jen minimum lidí, tedy pouze ti, kteří ji připravovali, anebo se mnou do Súdánu letěli. Ale i tak mě samotného překvapilo, že nic neuteklo dřív.

LN Bylo v nějaké fázi vyjednávání ve hře výkupné?

Ne, to v žádném případě. Součástí dohody o propuštění Petra Jaška byla právě i moje cesta do Súdánu a příslib súdánské straně, že restartujeme naše bilaterální vztahy v oblasti ekonomiky, bezpečnosti, migrace, terorismu, ochrany historických památek a parlamentní diplomacie. Mám-li být konkrétní, tak v oblasti migrace jde například o výměnu informací mezi zpravodajskými službami, protože Súdán je tranzitní zemí běženců. Máme zájem na spolupráci českých a súdánských archeologů. Platí to oboustranně – Češi chtějí pokračovat v archeologickém výzkumu v Súdánu a Súdánci zase mají zájem účastnit se seminářů a konferencí, které na toto téma u nás pořádáme. Súdánci by chtěli vypravit do Česka svou podnikatelskou delegaci. Možnosti vidím i v rozvíjení takzvané parlamentní diplomacie, kdy naši poslanci a senátoři pojedou do Súdánu a naopak.

Kromě bleskové návštěvy Súdánu jste vyrazil ještě na jednu misi. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově jste měl možnost vidět „naživo“ některé členy nové americké administrativy. Jaký dojem na vás udělali?

Nebylo to tak intenzivní a otevřené, jak bych očekával. Viceprezident Mike Pence sice přednesl projev, ale nebylo možné diskutovat, nebylo možné se ptát. To v Mnichově nebývá zvykem. Dříve byly panely, kde se vyměňovaly názory, teď to opravdu bylo hodně projevů bez dalších debat v plénu. Zájem o setkání s Američany byl přitom tak velký, že kdyby se měli sejít se všemi, tak by tam museli strávit dva týdny. Ta fronta byla opravdu obrovská. Zajímavé také bylo sledovat, jaká přehrada a nedůvěra existuje mezi představiteli včerejší a té dnešní Ameriky. Toho si nešlo nevšimnout. Amerika je zkrátka rozdělena, možná víc než kdykoliv předtím.

Co jste se dozvěděl alespoň z těch projevů?

To bylo hodně kožené. Projevy byly předem napsané, takže obsahovaly obecné formulace jako: prezident Trump si myslí, prezident Trump vzkazuje. Oni řekli to, co potřebovali říct a potvrdili, že zájem na partnerství s Evropou trvá. Nicméně zazněla celá řada nejasností, na které nebylo možné se zeptat. Ve vystoupení viceprezidenta Pence třeba nepadlo ani jednou slovo Evropská unie. Podle mně přitom do bezpečnostních struktur patří na jedné straně Aliance, na druhé pak EU. Není to tak, že bychom vše delegovali na NATO, Evropa odvádí velký kus práce. Nicméně jsme dostali ujištění, že s Aliancí můžeme počítat, že transatlantické vazby trvají. Ale v takovém tom trumpovském přístupu.

Tím myslíte tržně-bezpečnostní uvažování? My poskytujeme službu, vy si za ni připlaťte?

Ano, to tam zopakovali. Nejde ale jen o peníze. Američané zdůrazňují výdaje na zbraně, zdůrazňují, že musíme být silní. Z evropského pohledu ale bezpečnost nejsou jen zbraně a zbraňové systémy. To je také celá řada stabilizačních opatření, programy ve zdrojových zemích migrace. Je to komplexní přístup, do něhož spadají i zpravodajské služby nebo humanitární a rozvojová pomoc. Na tom všem se shodne Evropa. Ale měl jsem pocit – i když to takto nikdo natvrdo neřekl – že to Američané nepřijmou. Oni řeknou, že je to hezké, ale bavit se je třeba o tom, kolik kdo dává na obranné výdaje, a jak to hodlá zvýšit. Já tomu zčásti rozumím. Ale také je třeba si uvědomit, že si řada Evropanů myslí, že Spojené státy svým armádním rozpočtem mrhají. Že se v minulosti pustily do mnoha vojenských akcí, které byly nepředstavitelně nákladné, a dnes se v Evropě ptáme, jaké byly efekty. Tím chci zdůraznit, že Evropa má pochyby, zda vyšší investice do zbraní povedou k vyššímu bezpečí.

Za tři týdny letíte do Washingtonu na setkání členů globální aliance proti takzvanému Islámskému státu. Tam nějaký prostor pro debatu bude?

Předně je třeba říct, že tam Česko není jen tak do počtu. Patříme mezi země, které jsou v regionu Blízkého východu velmi aktivní. Cvičíme v Iráku vojenské policisty a piloty, dodali jsme tam letouny L 159. To není úplně samozřejmé a Česko je v tomto vůbec nejaktivnější zemí střední a východní Evropy. Doufám, že prostor na setkání ve Washingtonu bude. Není to ale tak, že už bych měl naplánovány bilaterální schůzky. Na to je ještě brzy, protože se americká administrativa ještě stále usazuje a dotváří. Vrchní patra amerického ministerstva zahraničí nejsou obsazena. K tomu jsme navíc v situaci, kdy v USA nemáme svého velvyslance. To už se teď brzy změní, ve středu kancelář prezidenta obdržela oficiálně informaci, že Hynek Kmoníček dostal takzvaný agrément, tedy souhlas s vysláním do země. Trvalo to dlouho i kvůli výměně prezidentské administrativy, z neoficiálních zdrojů jsme měli signály, že se žádost o agrément nového velvyslance posouvá z kanceláře do kanceláře a je ve skupince žádostí, která čeká na podpis.

Česká republika není sama, kdo hledá klíč k trumpovské Americe. Vy nějaký máte?

My musíme být nejprve velice aktivní, získat co největší vliv na americkou administrativu. Musíme vědět, co Amerika dělá, a rozumět jí.

Ono jde také o nabídku a poptávku. Dá se v USA nějak prodat třeba fakt, že v Sýrii oficiálně zastupujeme i americké zájmy?

O tom vůbec nepochybuji, to je náš trumf. To je opravdu silná karta. Dokonce možná ještě významnější než dříve. Je to naprosto praktické a konkrétní, my se pohybujeme v terénu. My děláme věci, které nemůže nahradit nikdo. V regionu žije šest až sedm milionů vysídlených Syřanů. My je podporujeme, vozíme k nim ty úplně nejzákladnější věci, jako je provizorní střecha nad hlavou, jídlo, vozíky pro invalidy, dialyzační jednotky. Dodávky se daří právě díky tomu, že v Damašku působí náš zastupitelský úřad. Náš přístup je praktický. Není možné vše najednou opustit, nechceme opakovat stejnou chybu, jaká nastala v Iráku. Věříme v mírový proces, věříme, že v Sýrii budou svobodné volby. Bereme to tak, že syrská administrativa tam v nějaké podobě musí vydržet. A dokonce je to pro nás důležité. Ty lidi přeci není možné vyhodit nebo odmítnout. Jinak se dostaneme do situace, která nastala v Libyi nebo v Iráku.

Takže to vyžaduje spolupráci se syrskou vládou.

Ano, spolupracujeme s ní. Ale právě proto, že se snažíme proniknout do oblastí, kam se to nikomu jinému nepovede, organizujeme logisticky náročné přesuny pomoci. Děláme to ve spolupráci s Červeným křížem a Červeným půlměsícem. Syrská vláda o tom ví, ale nebrání nám v tom. Damašek nám jenom pokaždé zdůrazní, že nemůže garantovat naši bezpečnost.

Naše velvyslankyně v Damašku Eva Filipi s vámi do USA poletí? Budete se ji snažit Američanům nějak „prodat“?

Nepoletí, není důvod. Paní velvyslankyně má svou práci a důležitou agendu v Damašku. Není třeba nic říkat, ani nikoho ukazovat. Američané o její práci dobře vědí, jsou s ní v kontaktu. Uvědomují si, že naše ambasáda působí jako styčný úřad i pro ně, že my pomáháme mnoha zemím pátrat po jejich pohřešovaných občanech. V tom je naše postavení exkluzivní.

V dubnu se do Bílého domu chystá prezident Zeman. Není tajemstvím, že si pochvaluje „osobní chemii“ s Donaldem Trumpem. Jaká témata by Zeman měl otevřít?

Plánovaná schůzka Zemana s Trumpem přesně zapadá do toho, o čem jsem mluvil. Nejdříve musíte získat důvěru a mít kontakty, pak můžete přednést i to, co vám leží na srdci. Chtěl bych ale říct, že je třeba mluvit nejenom za nás. Protože český zájem je velmi blízký tomu evropskému. Stojí za to zmínit, že v Evropě klesá nezaměstnanost, že máme ekonomický růst, že se EU zvedá, a dokonce jsme o kousek v hospodářském růstu předstihli i Spojené státy. I přes migrační krizi a brexit na tom nejsem tak zle, jak by se zdálo. EU ale není jen obchodním spolkem, jak nás někteří Američané vidí. Je třeba říct, že jsme těleso, které má společný politický postup, vysvětlit to Američanům a zvýšit jejich důvěru v Evropu. Snad si mohu dovolit říct, že na tomto jsem se s prezidentem dokázal shodnout.

Takže vás vyslyšel a bude v Bílém domě lobbovat i za EU?

Takhle bych to neřekl. My jsme se shodli na tom, že náš osud je hodně spojen s tím, jak bude fungovat Evropa. My z evropské stability vycházíme, my z ní žijeme. Vysvětlit důležitost role Evropy by mělo být úkolem každého evropského politika.

Abychom nezůstali jen u pozitivních věcí. Ve hře je také případ ruského hackera Jevgenije Nikulina, o jehož vydání požádaly jak USA, tak Rusko. Vy samozřejmě o jeho vydání nerozhodujete. Ale přesto – cítíte diplomatické tlaky?

O nějakých tlacích bych nemluvil. Stále ve věci pana Nikulina probíhá předběžné šetření. O přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání zatím nebylo rozhodnuto. Délka šetření je obvyklá. Takže vše zatím probíhá tak, že není možné hovořit o nějakých nestandardních postupech.

V případu Libanonce Alího Fajáda, který před rokem do USA z české vazby nakonec vydán nebyl, ale byly tlaky velké, ne?

To opravdu nebylo žádné drama. Tehdejší americký velvyslanec Andrew Shapiro mi v přátelském rozhovoru řekl, že Spojeným státům na této kauze velmi záleží. Naše vztahy s USA jsou ale natolik pevné a rozsáhlé, že je případ Fajád nemohl zhoršit.

V kauze Nikulin za vámi nikdo nebyl?

Nikdo mě kvůli tomu nenavštívil, aby mi zdůraznil, jak moc je to významné. Přiznávám, že sám jsem si vědom toho, že to významné je. Mám ohlasy, že je to pro Američany důležitá kauza. Ale jak říkám – nikdo kvůli tomu na mně neklečí.
 

.