Poslankyně TOP 09 Jitka Chalánková vnesla do volební kampaně téma ochrany českých občanů v zahraničí. Ovšem oč silněji se hněvá, tím víc prokazuje svoji neinformovanost.

Paní poslankyně mi v Právu dne 31. srpna (Českým občanům by pomohl zákon o diplomatické ochraně) položila otázku, proč jsem v březnu ve Sněmovně nepodpořil její návrh „začlenit do zákona o zahraniční službě paragraf, který by zmocnil vládu k přípravě zákona o diplomatické ochraně“.
Je to takový zvláštní český zvyk, vršit jeden papír na druhý. Podle poslankyně Chalánkové by měl jeden zákon zmocňovat vládu k přípravě jiného zákona. Takovéto škrábání se levou rukou za pravým uchem nedává smysl ani z hlediska logiky, ani z hlediska ústavního práva.
Každý stát může použít k ochraně zájmů svých občanů v zahraničí jakékoli prostředky, které poskytuje mezinárodní právo. Skutečnost, že podmínky uplatnění diplomatické ochrany nejsou v českém právním řádu upraveny, neznamená, že tohoto institutu Česká republika nemůže využívat v souladu s mezinárodním právem už dnes.

V žádném případě nemůžu souhlasit s tvrzením paní Chalánkové, že naši občané musí o pomoc českého státu „prosit nebo na ni musí tlačit média“.
Ministerstvo zahraničních věcí denně poskytuje konzulární ochranu lidem, kteří se ocitli v zahraničí ve složité situaci. Taková pomoc vychází z nového zákona o zahraniční službě a české zastupitelské úřady k ní přistupují se vší vážností. Není proto nutné se dobývat do otevřených dveří.
Respektuji angažmá Jitky Chalánkové v případu rodiny Michalákových, ovšem i zde se paní poslankyně dopouští nepřesností. Institut diplomatické ochrany, definovaný jako „právo státu převzít nárok svého příslušníka poškozeného v cizině na odčinění jemu způsobené újmy a právo uplatňovat tento nárok vůči povinnému státu jako svůj vlastní“, se v dnešní mezinárodněprávní praxi téměř nevyskytuje.
Pochází totiž z doby, kdy se fyzické a právnické osoby nemohly domáhat svých práv proti státům před mezinárodními soudy či prostřednictvím arbitráží. Tehdy byla jejich jedinou možností diplomatická ochrana, jednalo se však o práva majetková, nikoli rodičovská. Dokonce ani Komisí OSN pro mezinárodní právo připravené články o diplomatické ochraně, na něž se paní Chalánková odvolává, by nám nepomohly: neaplikují se v situaci, kdy jsou k dispozici jiná, zvláštní pravidla mezinárodního práva.

V kauze Michalákových to je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, na jejímž základě paní Michaláková podala stížnost proti Norsku k Evropskému soudu pro lidská práva.

Česká republika je připravena intervenovat v její prospěch, uzná-li soud, že stížnost splňuje náležitosti k tomu, aby se jí zabýval.
Ministerstvo zahraničí činilo a činí v této věci maximum možného – počínaje diplomatickou intervencí v podobě mých osobních jednání s norskou stranou i ve formě několika diplomatických nót přes konzulární ochranu poskytovanou naším zastupitelským úřadem v Oslu až po přípravu případné intervence před Evropským soudem pro lidská práva.

Zákon navrhovaný poslankyní Chalánkovou by tedy paní Michalákové ani jiným českým občanům v obdobné situaci nijak nepomohl a byl by jen mrháním času v dramatické době, kdy se od nás čeká víc než jen sepisování lejster.