Zrušení temelínského tendru, kde jedním z účastníků byl japonskoamerický Westinghouse, by nemělo mít negativní dopad na česko-americké vztahy. Podle náměstka českého ministra zahraničí Petra Druláka jsou „Američané zklamáni, ale nesignalizují nějaké přehodnocení vztahů". Náměstek Drulák to slyšel od své resortní kolegyně, americké náměstkyně Victorie Nulandové, s kterou jednal ve Washingtonu v rámci letošního kola Strategického dialogu ČR-USA. Vztah se Spojenými státy ale částečně přehodnocuje samo Česko. Na rozdíl od předchozích pravicových vlád, jež přisuzovaly česko-americké relaci zvláštní prioritu, vidí současné vedení ministerstva zahraničí tento vztah prizmatem českého členství v Evropské unii.

Strategický dialog ČR-USA, který byl založen v roce 2008, je nejdůležitějším dvoustranným diplomatickým nástrojem mezi Českem a USA. Rozhovory se konají vždy jednou za rok. Nebylo nešťastné, že letos jste se ve Washingtonu sešel s Victorií Nulandovou přesně v den, kdy ČEZ v Praze oznámil zrušení tendru?

Nějaký velký stín na naše jednání to nevrhlo. Vysvětlili jsme, že důvody jsou skutečně ryze ekonomické, došlo k naprosté změně v cenách energií oproti době, kdy byl tendr vyhlášen. Vysvětlili jsme také, že tím nekončí jaderná energetika v České republice, že zde teď bude určité období sebereflexe, kdy by vláda měla promyslet další vývoj v energetice. A že si dokážeme představit, že budeme v jaderné energetice pokračovat, a to pak může být nová příležitost pro případnou česko-americkou spolupráci.

Vy, tedy současné vedení ministerstva, chcete přehodnotit některé dosavadní linie české zahraniční politiky. Například co se týče lidských práv, kde stávající koncept, jenž akcentoval občanské svobody, soustředíte více na práva sociální. Jak na to reagovala americká strana?

Já jsem Američany na naše změny v pojetí lidských práv samozřejmě upozornil. Přijali to, vzali na vědomí, že zde nastala změna v pozici. Pro ně bylo důležité ujištění, že ve většině projektů, jako je například Rádio Svobodná Evropa, chceme pokračovat, ale že některé věci prostě budeme revidovat. Myslím, že na to už byli připraveni, nevyvolalo to žádnou negativní reakci.

Když vezmeme konkrétně českou politiku vůči Kubě, kde jsme USA na mezinárodních fórech podporovali v přísném pohledu na Castrův režim, nebude Američanům vadit změna českého postoje?

Při jednáních ve Washingtonu jsme nešli až do takových konkrétností - a ani sami Američané nic takového nevznesli. Ale je pravda, že v hlasováních na půdě mezinárodních organizací už nebudeme tím, kdo by se postavil vedle USA proti zbytku Evropské unie, jako to bylo v minulosti. S tím je konec a uvidíme, jak to budou Američané vyhodnocovat.

V tomto smyslu by se Česko asi už nepřipojilo k USA a Izraeli, když s těmito zeměmi na podzim 2012 v OSN hlasovalo proti uznání Palestiny za přidruženou zemi OSN?

Ano, myslím, že to byla chyba. Pokud by se taková situace opakovala, tak bychom v té skupině už nebyli.

Musím se zeptat znovu: Nebude to vše dohromady - Temelín, jiný akcent ve věci lidských práv a tak dále - mít negativní dopad na česko-americké vztahy?

Ani v jednání s Victorií Nulandovou, ani v Kongresu, kde jsem se například setkal s předsedou zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů Edem Roycem, ani na veřejných fórech, kde jsem vystoupil, jsem žádnou negativní odezvu skutečně nezaznamenal. Američané jsou zvyklí na debatu, a když s nimi v něčem nesouhlasíte, tak to neberou jako urážku. Já jsem v jednom veřejném vystoupení, když jsem mluvil o Edwardu Snowdenovi, dokonce řekl, že jakkoli poškodil americké zpravodajské služby, přínosy celé aféry jsou nakonec větší, než byly její škody, protože Snowden upozornil na závažný společenský problém. A nemyslím si, že bych tím něco zkazil. Američané mají mnohem více než my v Česku zažitu kulturu otevřené debaty.

Jak by tedy měly podle vás vypadat česko-americké vztahy, na čem by měly být založeny?

Při jednáních a vystoupeních ve Washingtonu jsem zdůrazňoval, že naším bytostným zájmem je silná Evropa se silným transatlantickým vztahem. A pokud má být vztah mezi Českou republikou a USA skutečně zdravý, musí fungovat na evropské úrovni. Protože v asymetrii mezi USA a Českou republikou ani nelze očekávat, že by to byl úplně rovný vztah. Já bych se chtěl ve vztazích se Spojenými státy bránit myšlence nějaké výlučnosti, tedy pojetí, že česko-americký vztah je nějak speciální, naprosto zvláštní. V tom je náš pohled jiný, než měly předchozí pravicové české vlády. Já se například neztotožňuji s dopisem z léta 2009, v kterém středoevropští a východoevropští intelektuálové a politici Baracku Obamovi vyčetli, že pouští ze zřetele jejich region. To není náš názor, já neoplakávám, že střední Evropa není pro Američany nějaký zvlášť důležitý region, kterému by se měli výjimečně věnovat. Jde o stabilizovaný region bez hrozeb takového charakteru, aby zde Američané například museli mít své základny a dennodenně vyhodnocovat zdejší bezpečnostní situaci. Baracku Obamovi tedy rozhodně nevyčítám, že by zanedbával střední Evropu, ale co bych mu vyčítal, že zanedbává Evropu jako takovou.

A takto jste to řekl Victorii Nulandové?

Do strategického dialogu jsem šel se dvěma základními tezemi. Potřebujeme atlantické společenství. Ale k tomu, abychom takové silné spojenectví měli, musíme si na obou stranách splnit své domácí úkoly. Evropa se musí začít chovat mnohem víc jako strategický partner, který se zaprvé sám stará o svoji bezpečnost a zadruhé je schopen mluvit na mezinárodní scéně jedním hlasem. Na americké straně je pak třeba, aby mnohem více než v minulosti brali Evropskou unii v potaz, aby s ní skutečně diskutovali a vytvářeli společné pozice.

Ale není, co se týče vztahů EU-USA, nakonec nejvýmluvnější nedávná, tajně odposlechnutá poznámka Victorie Nulandové, která v souvislosti s přístupem k ukrajinské krizi pronesla „fuck the EU"?

Náměstkyni Nulandové jsem řekl, že podle mě není dobře, když Američané Evropskou unii neberou vážně. Se širokým úsměvem odpověděla: „We love EU!" A skutečností je, že Victoria Nulandová je jedním z lidí, kteří prosazují atlantickou renesanci. A bylo by nespravedlivé ji charakterizovat touto soukromou poznámkou, kterou chápu jako výraz určité momentální frustrace, nicméně měsíc předtím napsala velký článek právě o atlantické renesanci.

Jenže například při pohledu na klesající obranné rozpočty evropských zemí mohou USA brát Evropskou unii vůbec vážně?

Chápu, že z Evropské unie může být leckdo čas od času frustrovaný, je to složitý mechanismus. Na druhou stranu bych od našich partnerů očekával, že vezmou v potaz naše specifika. Stejně jako my bereme v úvahu roli amerických politických institucí, například Senátu, které fungují způsobem, jenž může být zase pro pozorovatele z Evropy nepřehledný. Takže Amerika by měla například přijmout, že EU není federace, nemá jednotné centrum. A myslím si, že Američané si uvědomují, že zase tak moc dobrých spojenců nemají. Když na to přijde, tak ty skutečné spojence najdou pouze v Evropě. Takže jakkoli mohou být frustrovaní, mají dobré důvody, aby se k nám neobraceli zády.

Není ale paradoxní, že to nakonec může být ukrajinská krize, co k sobě USA a EU přiváže o něco pevněji, že místo pozitivní vize to bude vymezení se vůči novému nebezpečí? Chceme-li, vůči společnému nepříteli?

Ukrajinská krize bude mít mnohonásobné důsledky. Očekával bych, že v NATO to povede k soustředění na teritoriální obranu, tedy k posílení obrany členů aliance. Což je určitě moment, který může přispět k obnovení atlantické solidarity. Nesouhlasil bych ale s vámi v tom, že atlantická vazba stojí jen na bezpečnostní spolupráci. Ta je důležitá, avšak pokud by to bylo jen o společném nepříteli, tak skutečně nemá smysl mluvit o nějakém společenství, ale spíše o dočasné alianci, která bude trvat po dobu konfliktu. A přiznejme si, že současné Rusko by asi zase tak mocný nepřítel nebylo, aby stmelovalo něco, co jde jinak od sebe.

A nejdou Evropa a USA od sebe? Evropská unie si řeší své vlastní problémy, Američané dlouhodobě míří do Asie. Na Ukrajině byl americký viceprezident Joe Biden necelé dva dny, prezident Barack Obama je teď v Asii celý týden.

Atlantické společenství má přece i pozitivní vize. Obecně vidím tři pilíře. Jedním je to, co dnes představuje NATO, i když výhledově do budoucna si myslím, že NATO je přechodná struktura. My bychom skutečně měli vytvořit silný evropský pól, který spolu se Spojenými státy vytvoří jakýsi duopól, kolem něhož se pak shromáždí další státy, jako je Kanada či evropské země, jež nejsou v NATO. Podobně, jako kdysi fungovalo Evropské společenství, kdy se kolem Francie a Německa vytvořila komunita dalších států. Druhým pilířem je ekonomická spolupráce, a proto jsou tak nesmírně důležitá současná jednání o budoucí transatlantické obchodní a investiční smlouvě TTIP. A třetím pilířem, který považuji rovněž za důležitý, ale zároveň zanedbaný, by měl být velmi intenzivní dialog na všech úrovních společnosti. Mnohem intenzivnější setkávání nejen politických elit, například parlamentářů, ale také na úrovni občanské společnosti, studentů a tak dále. To trochu zmizelo - a jedním z důvodů přitom je, že jde o věc, která se nejsnadněji a jako první oseká, když se dělají rozpočtové škrty. Takže atlantické společenství se skutečně nemůže spoléhat jen na nějaké společné nepřátele, ale musí mít zdravou ekonomickou bázi a musí mít intenzivní dialog politický, společenský, občanský, jednoduše na všech úrovních.

***
Neoplakávám, že střední Evropa není pro Američany nějaký zvlášť důležitý region, kterému by se měli výjimečně věnovat. Petr Drulák náměstek ministra zahraničí