Probíhající debata o zahraniční politice lidských práv přináší důležitou otázku jejich všeobecné platnosti a závaznosti. K lidským právům univerzalismus bezpochyby patří, jeho obhájci však bohužel příliš často sklouzávají k tomu, že za všeobecně platné a závazné prohlásí koncepce, které obvykle odrážejí pouze názory nějakého západního názorového proudu a které neprošly testem globálního dialogu. Takový univerzalistický monolog spíše škodí. Ostatní, obvykle nezápadní, členové mezinárodního společenství ho nutně vnímají jako arogantní pokus vnutit jim pohled na svět, který je jim cizí. Univerzalistický dialog není snadné správně uchopit.
Například Jiří Přibáň (Právo 18. 9.) přichází s chvályhodně otevřenou tezí, že za lidskými právy nestojí žádná univerzální idea spravedlnosti, která by byla kritériem veškerého počínání, a že je třeba se o ně přít v rozporuplném světě. Ihned však svoji tezi popírá, když trvá na tom, že občanská práva musí mít vždy a všude přednost před právy sociálními. S podobnou uspěchaností prohlašuje, že už žijeme v globální společnosti. Nicméně jak správně upozorňuje Zdeněk Jičínský (Právo 23. 9.), technická a ekonomická provázanost dnešního světa se neodráží v jeho společenské a politické organizaci natolik, aby bylo možné mluvit o globální společnosti.
Hlavní debaty a klíčová politická rozhodnutí se stále uskutečňují uvnitř svrchovaných států. I média, nevládní organizace a protestní hnutí si v drtivé většině zachovávají specifika států a společností, z nichž vycházejí.
Lidskoprávní normy se dnes nevynořují z dialogu uvnitř zatím neexistující globální společnosti, nýbrž, jak poznamenává Petr Agha (Salon Práva 25. 9.), v zápase o výkladový monopol na lidská práva mezi Západem a ostatními, přičemž výkladový zápas je doprovázen také odpovídajícím geopolitickým střetem.
Agha poznamenává, že v tomto zápase nemusí Západu ani tak jít o nápravu lidských práv, nýbrž o to, aby se utvrdil ve své vlastní vnitřní kvalitě.
Tento znepokojivý rys měla i dřívější česká zahraniční politika lidských práv. Ačkoli nepřinášela nápravu v zahraničí, svým uskutečňovatelům a podporovatelům dodávala pocit morálního očištění. Nabízela jednoduchý či spíše zjednodušený únik od těžko řešitelných problémů na domácí scéně. Její zpochybnění proto vede v probíhající debatě k místy velmi prudkým a emocionálním reakcím.
Pokud nám jde skutečně o nápravu světa cestou lidských práv, musíme se vyhnout dvojímu úskalí. Především bychom neměli v politice lidských práv hledat morální kompenzaci naší nespokojenosti s politickými poměry doma či v zahraničí.
Musíme se však také pokusit dát lidským právům univerzálně sdílený základ. Nemůžeme pouze trvat na vlastním výkladovém monopolu a výroky o univerzalismu se pouze snažit monopol posilovat. Univerzalismus může vzejít pouze z dialogu, nikoli z monologu.
Univerzalismus monologu se v historii objevuje poměrně často jako výraz sebestředné zaslepenosti a imperiálních nároků: starý Řím, islámský chalífát, křižácké výpravy či evropský kolonialismus. Dvě univerzalistické představy se střetly i ve studené válce. Vždy se našlo dost myslitelů, kteří, ač patřili k nejnadanějším lidem své doby, chrlili šovinistickou obhajobu svého monologu.
Mnozí proto docházejí k závěru, že univerzalismus je nebezpečná utopie, jíž je lepší se vzdát, a prostě se smířit s tím, že každá společnost má svoji pravdu.
U toho bychom však skončit neměli. Bez dialogu o skutečném univerzalismu se jen těžko dohodneme ve světě, který se působením našich vynálezů skutečně povážlivě smrskl. Západ musí být schopen reflektovat nejen svoji vlastní intelektuální tradici, ale i tradici ostatních, jako například francouzský filozof François Jullien.
Ostatní musejí vedle své vlastní zkušenosti vzít vážně i myšlenky Západu, jako například Amartya Sen, a odolat často i pochopitelnému pokušení řady nezápadních ideologů odmítnout celý západní odkaz jako pouhý ideologický nástroj zotročování.
V Evropě jsme si po staletí mysleli, že ji lze sjednotit pouze monopolem a monologem nejsilnějšího. Napoleon chtěl vytvořit Evropu francouzskou, Hitler Evropu německou. Až po strašných katastrofách první poloviny dvacátého století vytvořili Němci, Francouzi a další Evropu evropskou – nikoli násilím, nýbrž dialogem. Podobně jsme si mysleli, že univerzalismus je třeba vyhlásit v okruhu věrných a pak vnutit ostatním, ale všechny národní a náboženské univerzalismy nakonec padly. Nyní je čas na dialog.