Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

1
Foto: mzv
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Trauttmansdorffský palác

 

V roce 2019 dokončilo MZV ČR náročnou a pět let trvající rekonstrukci Trauttmansdorffského paláce na Hradčanech. Areál se tak stal již třetím pražským palácem v majetku státu, jenž je spravován ministerstvem zahraničních věcí. Někdejší sídlo Maxmiliána Trauttmansdorffa, císařského vyslance a jednoho z nejvýznamnějších diplomatů své doby,  je nyní sídlem české zahraniční služby.

Historie paláce do roku 1830

Pod strohou klasicistní fasádou Trauttmansdorffského paláce na Hradčanech se skrývá členitý areál s pozoruhodnými osudy. V minulosti sloužil různým funkcím: býval šlechtickým palácem, donucovací pracovnou, vysokoškolskou kolejí i sídlem komunistické tajné policie. Od roku 2006 je majitelem objektu Ministerstvo zahraničních věcí ČR, které v roce 2019 dokončilo jeho náročnou rekonstrukci.

Areál Trautmansdorffského paláce je vymezen nárožím Loretánské ulice a ulice U Kasáren. Na západě sousedí s rozlehlou zahradou, která byla původně jeho součástí, na severu pak s bývalým klášterem voršilek, dnes sídlem Hradní stráže. Objekt zahrnuje několik křídel dvoupatrových i patrových budov, která svírají dvě velká nádvoří. Výrazné vnitřní křídlo uprostřed tvoří bývalá kaple s hranolovou věžičkou.

Ve 14. století se na zdejším místě v blízkosti Strahovské brány, strategické části hradčanského opevnění, nacházelo několik měšťanských domů. Jeden dům zřejmě náležel staviteli Petru Parléřovi, jiné později zakoupili jeho synové. Velký požár Malé Strany a Hradčan v roce 1541 však všechno zničil. Na pozemku posléze vyrostly dva nové, prostorné a honosné domy palácového typu. Jeden z paláců si jako svůj majetek v roce 1569 nechal zapsat rod Šliků, později dům přešel do vlastnictví Vchynských ze Vchynic a od roku 1604 patřil Lobkowiczům. Někdy v tomto období zřejmě došlo k jeho renesanční přestavbě. V roce 1626 získala palác s velkou zahradou Marie Magdaléna Trčková z Lípy, která zakoupila i několik okolních pozemků se zástavbou.


V roce 1636 byl hradčanský majetek Trčků z rozhodnutí císaře Ferdinanda II. postoupen hraběti Maxmiliánu Trauttmansdorffovi. Přestože chybějí písemné doklady, předpokládá se, že brzy poté byl obytný komplex stavebně upraven a spojen v celek. O existenci palácové stavby s architektonicky pojatou zahradou svědčí např. portrét neznámé šlechtičny od Wolfganga Heimbacha z roku 1651, jenž v pozadí zachycuje sala terrenu před horizontem petřínské Hladové zdi. Jedná se bezpochyby o zahradní stavbu Trautmansdorffského paláce v podobě, v jaké existovala do 20. let 19. století.



Za Jana Josefa Trauttmansdorffa, vnuka prvního majitele z tohoto rodu, započaly rozsáhlé stavební úpravy paláce ve stylu baroka. Prokazatelně se stavělo v letech 1704 – 1706, kdy se dobové záznamy zmiňují o „nebývalé stavbě v Trauttmansdorffském domě“. Teprve soupisy inventáře z let 1780 a 1791 uvádějí výčet panských pokojů s vybavením a skýtají představu o paláci samotném. Jednalo se o rozlehlou palácovou rezidenci s kaplí ve dvorním křídle, s obývacími pokoji různých rozměrů, s jídelnami a kabinety, předpokoji a místnostmi pro služebnictvo. O přesné době vzniku a architektovi palácové přestavby však doklady chybí.



Palác s postranními objekty a zahradami Trauttmansdorffové roku 1806 prodali roku Anně Pergerové a Oswaldu Eckertovi. Záměrem nových majitelů bylo přestavět palác v klasicistní činžovní dům s nájemními byty, již roku 1817 však byli nuceni dát objekt do dražby. Získal jej Antonín Weiss, který vzápětí předložil pražskému magistrátu projekt přestavby velké saly terreny v zahradě na obytné stavení. Přestavba byla zahájena, avšak nedokončena, neboť podle dochovaných zápisů byla cenná sala terrena v roce 1825 v dezolátním stavu a o několik let později zůstala bez střechy. Mezitím zadlužený majitel zahájil jednání o prodeji paláce eráru za účelem zřízení pražské donucovací pracovny. Pro tyto účely byl palác uvolněn v roce 1830.

Donucovací pracovna 1830 - 1935

České gubernium (v letech 1763 –1849 vrcholný zemský správní orgán v Čechách) převzalo Trauttmansdorffský palác v roce 1830 se záměrem zřídit zde donucovací pracovnu. Donucovací pracovny byly nápravné ústavy, v nichž byly osoby „práce se štítící“ a stojící na hraně zákona jako žebráci, tuláci a nevěstky vedeny k pravidelné práci a spořádanému životu. Pobyt v donucovací pracovně byl zpravidla dodatečným trestním opatřením.

V letech 1831 – 1833 byl palác pro tyto účely rozsáhle přestavěn. Stavbu řídil pražský stavitel Karel Duchoslav ve spolupráci se svým tchánem stavitelem Václavem Dudou. Stavební úpravy se týkaly vnitřních dispozic celého areálu.


Objekt byl rozčleněn na ženskou a mužskou část s celami, školní světnicí (negramotní se zde učili číst a psát), s kancelářemi, dílnami, pracovnami a malou nemocnicí. Ženská část byla umístěna v přestavěném paláci, muži obývali novostavbu. V prolnutí obou částí byla postavena strohá kaple se střešní věžičkou. Součástí areálu byly dva dvory určené k vycházkám. Na místě sala terreny vzniklo stavení sloužící jako ubytování pro dozorce. Dosavadní terasovitá barokní podoba zahrad zanikla, terén byl vyrovnán a zahrada upravena na užitkovou.

Donucovací pracovna začala sloužit svému účelu v roce 1833. Postupně zde byla zřizována pracoviště pro tkalce, truhláře, koláře, kováře, klempíře, natěrače, sedláře, obuvníky, krejčí, košíkáře a kartáčníky. Umístění káranci a kárankyně však vykonávali i tradiční vězeňské práce jako draní peří či lepení sáčků. Káranci pracovali také v užitkové zahradě, ti nejspolehlivější dokonce ve venkovních pracovních koloniích na Letné, v Bohnicích a Prosečnici u Sázavy.



Po čtyřech letech provozu donucovací pracovny úřady rozhodly, že nadále bude sloužit pouze ženám. Roku 1854 byla správa ústavu svěřena Kongregaci sester sv. Karla Boromejského. Opětovný návrat mužských káranců si v letech 1866 – 1872 vynutil poslední velkou adaptaci, kdy kromě jiného vznikly vězeňské cely v suterénu, dodnes působivě zachované.

Po vzniku Československa v roce 1918 se na provozu donucovací pracovny  mnoho nezměnilo. Podobně jako předtím byla určena osobám odsouzeným na dobu od šesti měsíců do tří let, pokud bylo důvodem pobytu ochranné opatření, přicházel v úvahu interval jednoho roku až pěti let.

Režim v donucovací pracovně měl svá pravidla. Po přijetí byli káranci  zařazeni do III. třídy a na základě dobrého chování a pracovních výsledků mohli postoupit do II., či dokonce I. třídy, které vykazovaly uvolněnější režim. Běžný pracovní den v létě začínal v pět ráno, v zimě o hodinu později. Hodinu po budíčku a následné snídani začala dopolední pracovní doba končící obědem v poledne. Odpolední zaměstnání probíhalo od půl druhé do sedmi večer. Po večeři následovalo krátké osobní volno končící večerkou v devět hodin. Za provedenou práci káranci nedostávali žádnou mzdu. Výdělek byl použit k hrazení nákladů provozu zařízení, na podporu rodin umístěných, nebo jako úspory na dobu po propuštění. Kárancům náležel jen zlomek z „motivačních prémií“, který většinou vynakládali na tabák a jiné skromné požitky.




Po celou dobu své existence v Trauttmansdorffském paláci se donucovací pracovna potýkala s nevyhovujícími podmínkami prostorovými i hygienickými. V roce 1919 část areálu obsadila vysokoškolská kolej pro dvě stě padesát studentů, takže donucovací pracovna se musela výrazně uskrovnit. Z dlouhodobého hlediska se jednalo o neudržitelné soužití zcela odlišných komunit, proto bylo v roce 1929 rozhodnuto o přemístění pracovny do budovy zrušeného cukrovaru v Ruzyni. Na výstavbě nového sídla také část káranců pracovala.

Nová donucovací pracovna v Ruzyni zahájila provoz 1. července 1935, čímž také její předchůdkyně v Trauttmansdorffském paláci ukončila činnost.

Studentská kolej 1919 – 1948

Se vznikem Československé republiky v hlavním městě vyvstala akutní poptávka po vhodných budovách pro nové instituce, ministerstva a státní úřady. Potíže však měli i mimopražští studenti dosud bydlící v soukromých pronájmech, protože poválečný nedostatek a bytová krize neúnosně zvedly ceny nájmů. Zemská správa politická proto v roce 1919 převzala některé budovy  hradčanské donucovací pracovny a poskytla je studentům.

Vysokoškolská kolej obsadila první a druhé poschodí Trauttmansdorffského paláce, část přízemí a dva dvory. Vzniklo tak ubytování asi pro dvě stě padesát studentů. Nové koleji svolil dát své jméno první československý prezident. Několik desítek studentů Masarykovy koleje našlo útočiště také v nedalekém kapucínském klášteře na Loretánském náměstí, Trauttmansdorffský palác však zůstával hlavní kolejní budovou, kde se kromě jiného nacházela kolejní kuchyně.



Ubytovaní studenti pocházeli z nejchudších vrstev. Sešli se zde medici, právníci, filosofové, technici, básníci, sochaři i malíři z Čech, Moravy, Slovenska, ale i z Podkarpatské Rusi a Maďarska, kteří vytvořili svérázné společenství. V čele koleje stálo kuratorium, studenti si volili samosprávný výbor a měli široké zastoupení v kolejních orgánech.

Podmínky na hradčanské koleji však byly bídné. Někteří později vzpomínali: „Pusté místnosti zely prázdnotou tak, jak je opustili trestanci pracovny. Nebylo toho nejnutnějšího nábytku. Z přicházejících darů mohlo se opatřiti jen to nejnutnější, možno-li nazvati tak jedno umyvadlo pro osm osob, stůl osvětlený jednou žárovkou, při němž těch osm posluchačů má konati své konstruktivní a jiné práce.“


Místnosti si studenti zpočátku adaptovali sami. Z kaple vzniklo skladiště, bývalá přízemní jídelna dozorců sloužila jako vrátnice a pracovní dílny a kanceláře se přeměnily v ložnice. Postupně se ubytovací podmínky lepšily, došlo k zavedení elektřiny, plynu, vody i telefonu. Přetrvávaly však finanční problémy s fungováním koleje. Státní subvence nepokryly ani polovinu nákladů a finance i věcné dary bylo nadále nutné získávat od soukromých osob.

Od počátku bylo jasné, že ubytování mimopražských studentů může vyřešit pouze výstavba prostorné moderní budovy. Hlavní město za tím účelem darovalo pozemky v Dejvicích, kde začala vyrůstat nová kolej. V březnu 1927 byli studenti vybídnuti k přestěhování do dejvické koleje, výzvy ovšem uposlechla jen asi pětina z nich, protože kolejné bylo pro většinu studentů neúnosně vysoké. V hradčanské koleji platili studenti 230 korun měsíčně (i to pro mnohé představovalo vysokou částku), v Dejvicích měli platit 350 až 510 Kčs, přičemž průměrné stipendium činilo 67 korun. Plánované stěhování bylo spojeno i s dalšími opatřeními, která studenti vnímali jako nevstřícná, například zrušení subvencí celých kolejí a jejich změnu  v individuální podporu vybraných studentů. Následovaly veřejné studentské protesty. Spor se vyhrotil až do té míry, že hradčanským studentům hrozila exekuce a násilné vystěhování. Celá situace měla značný ohlas v novinách, které většinou stály na straně studentů. Nakonec došlo ke smírnému řešení a kolej na Hradčanech mohla zůstat.

Název Masarykova kolej převzala nově vzniklá kolej dejvická. Kolej na Hradčanech byla přejmenována jednoduše na Studentskou kolej a patronát nad ní převzal Svaz československého studenstva. Různými úspornými opatřeními a díky příspěvkům mecenášů se dokonce podařilo snížit poplatek za ubytování na 160 Kčs měsíčně za byt a stravu. Kolej studenti v podstatě převzali do vlastní správy prostřednictvím Spolku Hradčanských kolejáků, v jehož čele stála studentská samospráva.

Přijetí Mnichovské dohody a následná nacistická okupace v březnu 1939 vedly k uzavření českých vysokých škol, čímž se studentské koleje staly  nadbytečnými. V roce 1940 studenty v Trauttmansdorffském paláci nahradil Archiv ministerstva vnitra a různé další, v podstatě provizorní dislokace. Archiv obsadil většinu objektu, zahrnující více než sto různých místností užívaných jako dílny, skladiště a kanceláře.

Po skončení 2. světové války v roce 1945 převzala koleje a menzy Prozatímní správa studentského majetku. Některé z kolejních spolků se pokusily obnovit činnost, jejich snahy však byly rázně přerušeny nástupem komunistické totality v únoru 1948.

Sídlo státního archivu a útvarů ministerstva vnitra 1940 - 2005

Sídlo státního archivu 1939 - 1998

Téměř devět desetin výměry Trauttmansdorffského paláce od roku 1940 využíval Archiv ministerstva vnitra, který vznikl z bývalého místodržitelského archivu v roce 1919. V objektu držel celkem 47 kanceláří a dílen a 55 skladišť pro uložení archiválií zejména z let 1918 - 1948. V roce 1950 se název instituce změnil na Ústřední archiv Ministerstva vnitra, o čtyři roky později na Státní ústřední archiv. Na počátku 70. let začínal být technický stav paláce závažný. Archiválie trpěly špatnými klimatickými podmínkami (teploty zde v zimě vystoupaly jen nízko nad nulu), vlhkost v přízemí dosahovala až devadesáti procent a běžně tu pobíhaly myši. Tou dobou se v Trauttmansdorffském paláci nacházelo 12 pracoven, studovna pro badatele a ředitelna, místnosti pro předávání a pořádání archiválií, 90 skladišť a knihovna. Prostory však stále nestačily,  dokumenty byly uskladněné i na chodbách.


Dlouho plánovaná výstavba archivního areálu v Praze 4 na Chodovci začala v roce 1992. Mezi lety 1995 - 1998 proběhla největší stěhovací akce v dějinách tuzemského archivnictví, jednotlivé pobočky archivu postupně vyklízely svá pracoviště a přesouvaly se do nové budovy. Z hradčanského pracoviště odstěhovalo 328 nákladních aut celkem 11 941 běžných metrů archivních materiálů. Působení archivu v Trauttmansdorffském paláci skončilo v září 1998 oficiálním předáním prostor Policejnímu prezidiu.

Sídlo útvarů ministerstva vnitra 1948 – 2005

Po komunistickém převratu v roce 1948 výrazně posílila úloha i pravomoci ministerstva vnitra a jím řízených útvarů, zvláště nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti (SNB) a jeho neuniformované složky Státní bezpečnosti (StB). Vzhledem k prudkému nárůstu početního stavu útvary SNB posléze zabíraly další objekty v Praze, včetně prostor zabavených katolické církvi. Vedoucí funkcionáři StB přisuzovali důležitou roli zejména úseku operativní techniky, který se zabýval sledováním osob, kontrolou korespondence a odposlechy.

Sektor operativní techniky BA-t již koncem roku 1948 užíval šest pražských budov, včetně části Trauttmansdorffského paláce příslušníky označované jako „Loreta“. Zde až do pádu komunistického režimu sídlilo oddělení pověřené odposlechem telefonů. V celkem pětadvaceti místnostech pracovalo na padesát příslušníků, kteří odposlouchávali a přepisovali telefonní hovory vedené na soukromých telefonních linkách i poštovních ústřednách.


Uvolnění mezinárodního napětí v důsledku skončení éry stalinismu po roce 1953 se odrazilo také v reorganizaci státního bezpečnostního aparátu. V polovině 50. let do nenápadného objektu Trauttmansdorffského paláce, nacházejícího se v relativní blízkosti západních ambasád, přesídlil rychle se rozvíjející 1. odbor správy sledování pověřený rovněž kontrolou a sledováním diplomatů a občanů západních států. Odbor obsadil asi desetinu výměry objektu, celkem 23 místností a tři sklady. Ve skladech byly uloženy  potřeby pro sledovače, jako garderoba pro převlékání, operativní technika včetně kamer a fotoaparátů či vysílačky umožňující spojení sledovacích skupin. V garážích na dvoře parkovala auta užívaná pro sledování.


Zbylou část Trauttmansdorffského paláce měl k dispozici archiv ministerstva vnitra. Prostory užívané StB byly přísně oddělené, měly vlastní vchod a civilisté do nich nesměli. Silně zabezpečen byl však celý objekt. Okna v přízemí jistily mříže,  stejně jako všechny prosklené dveře v interiéru. Příslušníci ostrahy měli na svou obranu gumové obušky, pistole, samopaly, ale i granáty a jeden až dva kulomety.


V průběhu 70. let Loretu opouštěly operativní součásti SNB a postupně se sem soustřeďovaly útvary pro řízení tajných akcí prostřednictvím rádiového i telefonního spojení, což si vyžádalo instalaci velkého množství telefonních linek. Řídily se odsud dálkově ovládané radiostanice rozmístěné po Praze a jejím okolí, včetně všech stanic metra. Útvary správy sledování, označované postupně jako VII. a IV. správa, působily v Trauttmansdorffském paláci až do pádu komunistického režimu v listopadu 1989.

Počátkem února 1990 byla zrušena Státní bezpečnost. Místnosti, které užívala, nadále zůstaly v držení ministerstva vnitra. Do Trauttmansdorffského paláce se nastěhoval Útvar operativní dokumentace Služby kriminální policie a vyšetřování zabývající se sledováním, počátkem 21. století reorganizovaný na Útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování, který prováděl odposlechy, záznamy telefonních hovorů a sledování. Mimo to zde sídlily Hospodářská správa Policejního prezídia a ordinace lékaře spadající pod Zdravotnický ústav speciálních služeb ministerstva vnitra.

Po rozpadu československé federace prostory převzala Policie České republiky. Když se na podzim roku 1998 z paláce vystěhoval Státní archiv ministerstva vnitra, policii zůstal k dispozici celý areál.

V roce 2005 byl Trauttmansdorffský palác vyklizen a předán Ministerstvu zahraničních věcí České republiky.

Rekonstrukce v letech 2006 – 2019

Areál Trauttmansdorffského paláce byl zapsán do státního seznamu nemovitých kulturních památek v roce 1958. Ve druhé polovině 20. století se však do oprav objektu téměř neinvestovalo a areál rychle chátral. Ministerstvo zahraničních věcí ČR převzalo palác od Ministerstva vnitra ČR v roce 2006 ve velmi zuboženém stavu.



hned po předání paláce začaly náročné průzkumné práce, které se vzhledem k významné lokalitě soustředily především na zjišťovací archeologický průzkum a stavebně-technický stav objektu. Náklady na rekonstrukci byly vyčísleny na 350 miliónů Kč. V roce 2012 vláda ČR schválila investiční záměr. Vypracováním projektové dokumentace a inženýrskou činností bylo pověřeno sdružení architektů A. I. P. Ing. arch. Jaroslava Kačera a Ing. Zdeňka Jägera.

Během prací na projektu vyvstala potřeba umístit do objektu zařízení pro děti předškolního věku zaměstnanců MZV, která byla do projektu zapracována. V polovině roku 2014 byl proces přípravy stavby i se zapracovanými změnami dokončen a ministerstvo získalo stavební povolení. Náročnou rekonstrukci prováděla společnost PALÁC, sdružení společníků GEOSAN group, BAU plus a Avers po dobu následujících pěti let.

Odborným dohledem nad průběhem rekonstrukce za MZV byla pověřena ing. Marie Nováková, zástupkyně ředitele odboru správy majetku. Již v září 2016 bylo uvedeno do provozu předškolní zařízení pro děti zaměstnanců MZV. Objekt Trauttmansdorffského paláce prošel kolaudací 1. dubna 2019.


Díky výhodné poloze mezi dvěma budovami ministerstva zahraničí, tedy Černínským a Toskánským palácem, přispívá objekt Trauttmansdorffského paláce k optimalizaci provozu ministerstva. Ze svého dosavadního sídla v Rytířské ulici byla do objektu Trauttmansdorffského paláce přemístěna Diplomatická akademie, další odbory ministerstva sem byly přesunuty z Černínského paláce. Bývalá kaple nalezla novodobé využití jako prostor pro slavnostní akce, kde se nachází i pamětní deska připomínající zaměstnance Ministerstva zahraničních věcí ČR tragicky zesnulé při výkonu služby.





Díky iniciativě Ministerstva zahraničních věcí ČR, které přistoupilo k náročné, kvalitní a nadčasové rekonstrukci zohledňující unikátní charakter a historii areálu, byl Trauttmansdorffský palác zachráněn před zkázou a získal důstojné využití i pro další generace. Spolu s Černínským a Toskánským palácem, které jsou rovněž v majetku ministerstva vnitra, představuje vrcholnou ukázku péče o historické a kulturní dědictví našeho státu.



Obrazová dokumentace:

Jaroslav Kučera, Michal Patrný, Archiv bezpečnostních složek/Ústav pro studium totalitních režimů, Archiv hlavního města Prahy, Moravská zemská knihovna v Brně, Muzeum umění Olomouc, Národní galerie Praha, Národní památkový ústav, Nationalmuseum Stockholm, Ústav dějin a archiv Univerzity Karlovy

.