Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

English Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Černínský palác

 

Myšlenka postavit si v Praze na Hradčanech vlastní palác vznikla v hlavě hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic (1628-1682). Hrabě Černín začal v době, kdy působil v Benátkách jako diplomat ve funkci císařského vyslance, hledat schopného architekta, který by se náročného projektu budoucího Černínského paláce dokázal zhostit.


 

Stavební pozemek, který Černín zakoupil v roce 1666, měl řadu nevýhod. Architektům ztěžoval práci zejména jeho nerovnoměrný tvar 60 x 250 metrů a klesání 8,5 metru.

Po mnoha neúspěšných pokusech o nalezení vhodného projektanta nastal zvrat 9. listopadu 1667,  kdy hrabě Černín přijal do svých služeb italského architekta Francesco Carattiho. Caratti pak předložil návrh paláce, jehož čelní strana byla dlouhá 134,4 metrů. Na jeho základě Černín pověřil Carattiho vybudováním paláce.

Francesco Caratti byl v té době hlavním architektem Václava Jana Michny z Vacínova a spolupracoval také s Lobkovici. Podle jeho návrhů byly postaveny takové barokní monumentální stavby jako zámek v Roudnici nad Labem nebo kostel dominikánů sv. Máří Magdalény u Újezda na Malé Straně v Praze.

V roce 1669 začala vlastní stavba paláce, kterou podle plánu Francesca Carattiho prováděli pražští stavitelé Jan de Capauli a Abraham Leitner. V roce 1673 byla hrubá stavba hotova. Šlo ale jen o hrubou stavbu bez jakýchkoli dekorací a vybavení. Proto také císař,  Leopold I., který hraběte Černína v té době navštívil, budovu jízlivě okomentoval slovy: "Je to velká stodola, ale nemá vrata". V roce 1675 se už pracovalo na interiérových prostorách, a tak palác mohl hrabě Mikuláš Colloredo charakterizovat zcela protikladnými slovy: "Palác bude nejkrásnějším skvostem Prahy, jeho architektura a umístění jsou dokladem vysokého úsudku kavalíra, který dává takovou stavbu provádět."

Po smrti hraběte Humprechta Jana Černína 13. února 1682 převzal stavbu jeho nejstarší syn Heřman Jakub a najal architekta Giovanniho Battistu Madernu. Toho po deseti letech vystřídal Dominico Egidio Rossi, který dokázal prosadit řadu dílčích řešení a významně přispěl k dokončení vnitřních palácových úprav. V roce 1696 pak Černínové podepsali smlouvu s architektem Giovannim Battistou Alliprandim. V letech 1717 – 1731 pak byl hlavním architektem Černínského paláce František Maxmilián Kaňka.

Palác zažíval vrchol slávy za hraběte Františka Josefa Černína, pod jehož vedením kulminovala intenzita dokončovacích prací na paláci. Černínova finanční situace se ale postupně zhoršovala a posléze bylo nutné sáhnout k úsporným opatřením. Neodvratnou krizi rodinného majetku pak přivodila jeho náhlá smrt 6. března 1733.

Po smrti císaře Karla VI. roku 1740 vyústila napjatá politická situace ve válečný konflikt o rakouské dědictví. Proti Marii Terezii se postavilo pod pruským vedením Bavorsko, Sasko, Francie a Španělsko. Válka byla pro palác katastrofou. V létě 1742, kdy byla v Praze obklíčena francouzsko-bavorská posádka, byl obsazen dvěma pěchotními pluky a přeměněn v pevnost. Cennosti byly deponovány v suterénu, ve zdech paláce byly vylámány střílny, nábytek, který nebylo možno uskladnit, byl pálen na otevřených ohništích v pokojích. Okrasnou zahradou vedly zákopy. Pod císařským ostřelováním a při francouzských výpadech byl palác vážně poškozen. Další ránu paláci zasadilo pruské obléhaní Prahy v roce 1757.

Finančně vyčerpaní Černínové začali po nezbytných rekonstrukcích palác pronajímat. V roce 1779 zde byl přechodně zřízen vojenský lazaret a lékárna. Tehdejší majitel Černínského paláce hrabě Jan Rudolf Černín nabídl část paláce soukromé Společnosti vlasteneckých přátel umění pro instalaci obrazů a pořádání aukcí, sám si vyhradil pouze pokoje v 1. patře. Z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění se v dalším průběhu dějin vyvinula dnešní Národní galerie. V přízemí paláce byl uložen rodinný archív a do levého křídla se nastěhovala revizní kancelář černínských panství se spisovnou. Ostatní místnosti v paláci byly obsazeny nájemníky a krátkou dobu zde byla i továrna na hedvábí. Nájemné však nestačilo ani na úhradu nákladů spojených s nejnutnější údržbou objektu a Jan Rudolf se nakonec rozhodl palác prodat vojákům. V roce 1809 byla řada místností zabrána pro vojenskou nemocnici, situace se znovu opakovala ještě v roce 1815. O rok později byl Černín ochoten přenechat volné místnosti na zřízení ohřívárny pro pražskou chudinu. V roce 1818 byli v paláci ubytováni vojenští rekonvalescenti.

V letech 1829-1830 bylo v paláci umístěno oddělení dělostřelců, pak vojenská nemocnice. V roce 1848 žilo v budově 28 rodin a menší vojenský oddíl.

11. dubna 1851 byla císařem Františkem Josefem I. schválena kupní smlouva, jíž byl palác převeden armádě. Budova pak byla v letech 1851 - 1853 přestavěna, aby splnila nové potřeby. Palác byl přepatrován a důsledně rozčleněn na malé prostory. Velký sál byl zcela zlikvidován. Byly zničeny všechny štukové stropy, klenba kaple, malby a vše, co souviselo se změnou světlých výšek místností. Vestavěny byly vojenské kuchyně, umývárny, ubikace a kanceláře, ale také tři válcové záchodové věže, z nichž největší měla asi osm metrů v průměru. Tento stav trval až do roku 1920, kdy objekt vojáci opustili.

V roce 1920 rozhodla československá vláda, že Černínský palác připadne ministerstvu zahraničních věcí, jehož úřadovny byly roztroušeny na několika místech v Praze. V roce 1924 vyhrál soutěž na dostavbu a úpravu paláce architekt Pavel Janák. Během pěti let 1929-1934 byl palác přestavěn podle původního návrhu Francesca Carattiho.

Slavnostní recepce u příležitosti dokončení rekonstrukce původních reprezentačních prostor podávaná tehdejším ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem za účasti československých i zahraničních osobností, zástupců pražského diplomatického sboru a účastníků 3. mezinárodního filozofického kongresu se v Černínském paláci konala 3. září 1934.

Během 2. světové války byl palác sídlem Úřadu říšského protektora Konstantina von Neuratha a později Reinharda Heydricha. Kancelář zde měl také státní tajemník K. H. Frank. Sklepy byly přebudovány na protiletecké kryty, střecha opatřena železobetonovým skeletem proti bombardování, přízemí obestavěno silnou železobetonovou zdí chránící východy z krytů a telefonní centrálu. Koncem války byla část Janákovy přístavby použita na lazaret.

V květnu 1945 byla v Černínském paláci obnovena činnost československého ministerstva zahraničních věcí. Potřebám české diplomacie slouží palác dodnes.

.