Obě země se v ní vyslovily pro orientaci vztahů do budoucnosti a vyjádřily vůli postavit vztahy na nových společných základech. Německo v ní mimo jiné uznalo svou zodpovědnost za rozbití a okupaci Československa po roce 1938 resp. za nacistické zločiny, česká strana pak vyjádřila lítost nad utrpením Němců při poválečném vysídlení z Československa.

Ani deklarace však nemohla zbavit česko-německé vztahy jejich minulosti, jak mnozí očekávali. Podpořila však vzájemnou důvěru a umožnila vzniknout institucím podporujícím setkávání, komunikaci a společné projekty. K těm nejdůležitějším patří Česko-německý fond budoucnosti a Česko-německé diskusní fórum.

S odstupem patnácti let je zřetelné, že deklarace znamenala krok správným směrem, který významně přispěl k utváření takové celospolečenské atmosféry, v jejímž rámci si účastníci dialogu začali čím dál tím více uvědomovat, že kolektivní paměť Čechů a Němců je bez vzájemného sdílení neúplná a že je třeba se učit svému partnerovi opravdu naslouchat a napomoci tomu, abychom se na obou stranách důkladně zabývali našimi chybami, ba i zločiny v minulosti.  

Česko-německá deklarace zůstává i dnes, kdy jsou oba státy partnery v Evropské unii a spojenci v Severoatlantické alianci, jedním z klíčových dokumentů vzájemných vztahů.