Do Úmluvy samotné byl právní základ pro přistoupení Unie zakotven prostřednictvím Protokolu č. 14, který po uložení ratifikační listiny poslední stávající smluvní stranou Úmluvy, Ruskou federací dne 18. 2. 2010, vstoupil v platnost k 1. 6. 2010.

V rámci Rady bylo přistoupení EU k Úmluvě nicméně připravováno již od prosince 2009. V první polovině roku 2010 byl v Radě velmi intenzivně projednáván text zmocnění pro Komisi k zahájení vyjednávání o přistoupení jménem EU a příslušné směrnice, jimiž by se Komise měla při těchto vyjednáváních řídit. Toto zmocnění bylo Komisi Radou uděleno na sklonku španělského předsednictví v Radě, dne 4. 6. 2010, a samotná vyjednávání o přistoupení se stávajícími smluvními stranami Úmluvy pak byla zahájena v červenci 2010. Pro účely těchto vyjednávání vytvořil Řídící výbor pro lidská práva Rady Evropy neformální pracovní skupinu CDDH-UE, jíž tvoří sedm expertů z členských států EU, sedm expertů z ostatních smluvních stran Úmluvy a zástupce Komise. Do konce roku 2010 proběhla úspěšně čtyři kola vyjednávání a počítá se s jejich završením do léta 2011. Dohoda o přistoupení EU k Úmluvě bude muset být však následně ratifikována všemi jejími stávajícími smluvními stranami (47 států), jakož i EU, její vstup v platnost může být proto otázkou i několika let.

Paralelně s vyjednáváním o přistoupení v rámci štrasburské skupiny CDDH-UE probíhá v Bruselu projednávání vnitřních unijních pravidel, jež by měla provádět některá ustanovení dohody o přistoupení EU k Úmluvě a především nastavit fungování dvou zvláštních mechanismů, které by měly být v souvislosti s přístupem EU vytvořeny. Jedná se o tzv. mechanismus spolužalovaných, jenž má zajistit, aby entita, jež je původcem aktu napadeným před Evropským soudem pro lidská práva, měla možnost jej obhajovat s plnými procesními právy, a dále o mechanismus, jehož cílem je chránit pravomoci Soudního dvora EU. Tento mechanismus má proto Soudnímu dvoru umožnit posoudit platnost aktu Unie vždy předtím, než se jím bude meritorně zabývat Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Přistoupením EU k Úmluvě nedojde k rozšíření katalogu základních práv uplatňovaného v Evropské unii, neboť jeho základ již nyní tvoří práva garantovaná Úmluvou a Listina základních práv EU, od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost právně závazný akt, jenž má stejnou právní sílu jako zakládací smlouvy EU, tato práva potvrzuje. Přínos přistoupení spočívá především ve zvýšení soudní ochrany základních práv v Evropě a v zastřešení systému ochrany těchto práv. Nad rámec kontroly respektování základních práv uplatňované Soudním dvorem EU bude totiž Unie podléhat vnější kontrole ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Za akty přijaté institucemi Evropské unie bude před tímto soudním orgánem odpovídat přímo EU, nikoliv pouze její členské státy, jako je tomu v současné době, což je významné vzhledem k tomu, že členské státy přenesly na Unii část svých pravomocí.