Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Společná bezpečnostní a obranná politika – SBOP

 

Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP, anglická zkr. CSDP) je nedílnou součástí SZBP. Jejím cílem je vytváření kapacit pro vlastní stabilizační operace EU a budování vojenských a civilních kapacit.
 

Za moment zrození SBOP se považuje setkání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999, kde hlavy států a vlád EU přijaly „Prohlášení k posílení Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky“. Závěry Evropské rady z Helsinek z roku 1999 upřesnily logiku SBOP: „Evropská rada zdůrazňuje svou odhodlanost přivést Unii do pozice, kdy by činila nezávislá rozhodnutí, a v případech, kdy se neúčastní NATO jako celek, by v reakci na mezinárodní krize vedla a prováděla vojenské operace pod vedením EU. Je přitom třeba vyvarovat se zbytečné duplicity. Tento proces neznamená vytvoření evropské armády.“ Vstup Lisabonské smlouvy v platnost se stal důležitým mezníkem ve vývoji SBOP, který umožnil další posílení jejího institucionálního rámce a přinesl důležité nové prvky, např. koncept stálé strukturované spolupráce, posílené spolupráce či klauzuli solidarity.

Klíčovým momentem pro další směřování SBOP bylo zasedání Evropské rady v prosinci 2013, které se po 8 letech na vrcholné úrovni komplexně zabývalo problematikou dalšího budování a směřování SBOP. Diskuse i přijaté závěry byly vymezeny třemi základními tematickými okruhy: zvýšení efektivity, viditelnosti a dopadu SBOP; prohloubení rozvoje schopností; posílení evropského obranného průmyslu.

Nový impuls pro rozvoj v oblasti SBOP, včetně vyhodnocení dosažené pokroku, se očekává od červnové Evropské rady 2015. ER také pravděpodobně zformuluje zadání pro Vysokou představitelku Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájit, v návaznosti na připravovanou zprávu hodnotící vliv změn globálního prostředí a související výzvy a příležitosti pro EU, revizi Evropské bezpečnostní strategie (případně vypracovat širší strategický dokument).

Během existence této politiky vyslala EU přes dvacet misí SBOP do různých částí Evropy (převážně západní Balkán), Afriky a Asie.  V současnosti ve světě působí 17 misí SBOP.

MISE A OPERACE SBOP
Rozlišujeme dva typy těchto aktivit:

1. vojenské operace, které se zaměřují na stabilizaci bezpečnostní situace v krizových oblastech a ve vzrůstající míře i na podporu reformy bezpečnostního sektoru v oblasti obrany. Příkladem nedávno zahájených vojenských operací je výcviková mise v Mali (EUTM Mali) a vojenská operace ve Středoafrické republice (EUFOR RCA), na kterou navázala vojenská poradenská mise EUMAM RCA. Dlouhodobě probíhají operace EUFOR Althea v Bosně a Hercegovině, námořní operace EU NAVFOR Atalanta pro boj s pirátstvím u somálských břehů. Rozsah vojenských misí SBOP je definován tzv. Petersbergskými úkoly (humanitární úkoly, záchranné mise a mírotvorné úkoly, bojové mise a mírové operace).

2. civilní mise, které se zabývají reformami bezpečnostního sektoru, podporou budování celních a pohraničních kapacit apod. K civilním misím patří např. pozorovatelská mise EUMM v Gruzii, policejní mise EUPOL v Afghánistánu a další (EULEX Kosovo, mise EUPOL COPPS a EUBAM Rafah na palestinských územích, EUCAP Nestor, EUCAP Sahel Niger, EUBAM Libye). Zahájeny byly dvě civilní mise zaměřené na reformu bezpečnostního sektoru na Ukrajině (EUAM Ukraine) a v Mali (EUCAP Sahel Mali). Mise EUBAM na hranicích mezi Moldavskem a Ukrajinou je specifickou civilní misí SBOP, na rozdíl od ostatních operací tohoto typu je řízena Komisí.

Strategický rámec pro použití nástrojů SBOP tvoří Evropská bezpečnostní strategie (EBS), přijatá Evropskou radou v prosinci 2003 a revidovaná v roce 2008.  Od červnové Evropské rady 2015  se očekává zadání nové revize EBS (případně k vypracování širšího strategického dokumentu).

Přijetí Lisabonské smlouvy přineslo v oblasti SBOP následující hlavní změny:

  • Je rozšířen právní základ pro tzv. Petersbergské vojenské úkoly. Unie nyní může vést mimo své území kromě „peace-keeping“ a „peace-making“ operací také operace zaměřené na předcházení konfliktům, stabilizační operace po ukončení konfliktů a poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti. Všechny tyto operace mohou přispívat k boji proti terorismu. Přestože to nejsou nové cíle, posun spočívá v jejich právním ukotvení ve Smlouvě.
  • Článek o vzájemné pomoci, který je de facto interpretován jako článek o vzájemné obraně: Stane-li se jeden ČS na svém území terčem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní ČS pomoc a podporu všemi jim dostupnými prostředky. Toto ustanovení nic nemění na závazcích vyplývajících z členství v NATO, které zůstává pro země, které jsou jeho členy, základem kolektivní obrany a fórem pro její implementaci.
  • Úkoly vedoucí ke koordinaci budování vojenských kapacit a vojenského výzkumu nyní náleží Evropské obranné agentuře (EDA). Lisabonská smlouva posiluje postavení EDA.
  • Nově je zavedena možnost stálé strukturované spolupráce v rámci SBOP pro členské státy, které si přejí účastnit se jí a které splňují kritéria a přijímají závazky týkající se vojenských schopností stanovených v Protokolu o stálé strukturované spolupráci. O jejím založení rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou poté, co obdržela stanovisko vysokého představitele.

STRUKTURY A POSTUPY SBOP
V oblasti SBOP spolupracují s Politickým a bezpečnostním výborem (PSC) zejména tři orgány:

  • Vojenský výbor (EUMC) radí PSC ve všech otázkách vojenského zvládání krizí.
  • Výbor pro civilní aspekty zvládání krizí (CIVCOM) dává doporučení a přijímá stanoviska ohledně civilního zvládání krizí.
  • Politicko vojenská skupina (PMG) zpracovává veškerá překrývající se politicko-vojenská témata.

EU nedisponuje vlastním stálým velitelstvím, které by mohlo samostatně plánovat a provádět vojenské operace. V současné době může být vedení operace zajišťováno jen členskými státy, které nahlásily EU své národní velitelství schopné nasazení pro tento účel. Jsou to Německo (Postupim), Francie (Mont Valérien), Řecko (Larissa), Velká Británie (Northwood) a Itálie (Řím). Od roku 2007 je rovněž možné využít Operační centrum EU. Při operacích EU typu Berlín plus – tzn. s použitím prostředků a způsobilosti NATO – je zřízeno velitelství EU při SHAPE.

Ke zlepšení své schopnosti rychlého zvládání krizí (rapid response) přijala EU koncepci ustavení bojových uskupení, tzv. EU Battlegroups (EU BGs). Battlegroups jsou síly o velikosti cca 1500 vojáků nasaditelné do 5–10 dnů a se schopností se udržet bez vnější podpory na místě po dobu 30 dnů. Se začátkem roku 2007 bylo dosaženo plných operačních schopností, EU by měla mít v pohotovosti vždy dvě uskupení. Aktuální však zůstává otázka zlepšení fungování a naplněnosti EU BGs, včetně koncepčnějšího začlenění EU BGs do celkového systému rychlé reakce EU. Dlouhodobým nedostatkem je neexistence závazku definovat způsob generování následných sil (follow-on forces).

Do SBOP byl Lisabonskou smlouvou začleněn koncept tzv. stálé strukturované spolupráce, jenž umožňuje, aby členské státy, jejichž vojenské schopnosti splňují vyšší kritéria a které přijaly v této oblasti přísnější závazky s ohledem na vedení  nejnáročnějších misí, mohly navázat v rámci Unie užší spolupráci. SEU stanovuje postup pro zapojení členského státu do stálé strukturované spolupráce i pro pozastavení jeho účasti, pokud již nebude splňovat daná kritéria nebo nebude schopen dostát svým závazkům stanoveným v Protokolu o stálé strukturované spolupráci. O ustavení stálé strukturované spolupráce, o přibírání nových členů do ní, i o vylučování těch, kteří již stanoveným kritériím nevyhovují, se má rozhodovat vždy kvalifikovanou většinou.

SPOLUPRÁCE SBOP S NATO, OSN A TŘETÍMI STÁTY
SBOP nemá NATO nahrazovat, ale doplňovat. EU by měla být schopna v případech, kdy se neúčastní NATO jako celek, provádět vlastní vojenské operace. Existují zde dvě varianty: operace vedené EU s použitím prostředků a schopností NATO: tzv. operace typu Berlín-plus – příkladem je operace Althea; a operace bez jejich použití: tzv. autonomní operace jako jsou mise EUTM Somalia či EU NAVFOR Atalanta. Úzká koordinace mezi EU a NATO má klíčový význam i při posilování vojenských schopností. Napomáhá tomu, aby se rozvoj vojenských schopností ubíral stejným směrem a aby se EU a NATO „navzájem posilovaly“, a nedocházelo ke zbytečným duplicitám.

Spolupráce mezi Evropskou unií a Organizací spojených národů v oblasti civilního a vojenského zvládání krizí se v posledních letech rozvinula na úroveň strategického partnerství. Implementace Akčního plánu k prohloubení podpory operací OSN ze strany SBOP z r. 2012 byla završena koncem roku 2014. Konkrétní úspěchy této spolupráce byly zaznamenány v Mali, Demokratické republice Kongo, Somálsku, Afghánistánu a Středoafrické republice. V souvislosti s Akčním plánem došlo k posílení koordinace ve fázi plánování misí a operací (EUFOR CAR, EUCAP Sahel Mali) a dále k zesílení spolupráce při výcviku, tvorbě koncepčních dokumentů, cvičeních a procesu reflexe zkušeností. Spolupráce mezi OSN a SBOP pro roky 2015-2018 se zaměří na sedm priorit: rychlá reakce na krize, podpora APSA (African Peace and Security Architecture), zjednodušení účasti ČS EU na aktivitách OSN k udržení míru, spolupráce v oblasti vlády práva a reformy bezpečnostního a obranného sektoru, podpora v oblasti logistiky, výměna informací, follow up implementace Akčního plánu.

I nečlenské státy EU se mohou účastnit operací SBOP, např. spoluúčastí na nákladech nebo kapacitními příspěvky. To platí zejména pro členské státy NATO, které nejsou členy EU, pro kandidátské země a pro regionální partnery (např. africké státy pro mise v Africe). Základním principem spolupráce a kontaktů s partnery je uchování plné rozhodovací autonomie EU, zohlednění zájmů EU. Spolupráce je založena na diferencovaném principu, její míra je v každém jednotlivém případě přímo úměrná vůli a ochotě partnerů přispívat do aktivit EU, strategickým zájmům EU a potenciálu této spolupráce. Od r. 2014 je nově reflektován ve spolupráci s partnery princip „train and equip“, v jehož rámci by EU přispívala formou vybavení a výcviku k rozvoji schopností zemí i organizací v klíčových regionech. Cílem je, aby partneři byli schopni řešit krize ve svém regionu samostatně a evropské země nemusely v oblasti nasazovat své schopnosti.

.