Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Studenti kurzu polární ekologie z Jihočeské univerzity na Špicberkách © Archiv CPE
Foto: Studenti kurzu polární ekologie z Jihočeské univerzity na Špicberkách © Archiv CPE
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

České stopy v Arktidě

 

České instituce, společnosti a spolky s vazbou na Arktidu

ARCTOS MU (Masarykova univerzita, Brno)

Centrum polární ekologie (JČU, České Budějovice)

Institut Julia von Payera pro výzkum Arktidy a Subarktidy (UJEP, Ústí nad Labem)

Klub islandských fanatiků

Překladatelé Severu

Severská společnost

Skandinávský dům

 

České kulturní festivaly, vědecké kongresy a další podobné akce s vazbou na Arktidu

Arktický festival

Severský filmový klub

 

Češi a osobnosti pocházející z českých zemí s vazbou na Arktidu 

Česko je sice malou a vnitrozemskou zemí ve střední Evropě, ale její obyvatelé se tradičně zajímají o dění ve vzdálených částech světa, a to i za polárním kruhem. Existuje mnoho informací dokládajících významné české aktivity v Arktidě, ať již objevitelského, poznávacího, informativního, vědeckého či sportovního charakteru. Níže naleznete informace o českých stopách v Arktidě od první návštěvy Islandu počátkem 17. století a misie Moravských bratří v Grónsku v první polovině 18. století až po současné výzkumné projekty českých vědců na Špicberkách.

Daniel Strejc Vetter (1592–1669), český tiskař, spisovatel a cestovatel z řad Moravských bratří, podnikl spolu s Janem Salmonem-Podhorským roku 1613 cestu na Island a napsal knihu Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu (1638 polsky a česky, 1640 německy).

Christian David (1692–1751) ze severomoravské Ženklavy a bratranci Matthäus (Matouš) Stach (1711–1787) a Christian Stach (1711–1739) z Mankovic byli první misionáři z řad Moravských bratří v 18. století v Grónsku. Všichni tři sice hovořili německy, ale vždy jeden z jejich rodičů byl české národnosti. V Grónsku působili od roku 1733 a v roce 1747 vybudovali misijní stanici Ny Herrnhut (grónsky Noorliit, česky Nový Ochranov) či Nová Morava v dnešním hlavním městě Grónska Nuuku. Kolem r. 1900 byli téměř všichni Gróňané již pokřtěni, a Moravští bratři proto předali svou misijní činnost dánské luteránské církvi. Budova Nová Morava se stala nejprve muzeem, v letech 1984–2008 sloužila potřebám Grónské univerzity (Ilisimatusarfik) a dnes v ní sídlí grónská ombudsmanka.

Botanik Thaddäus Xaverius Peregrinus Haenke (1761–1816 nebo 1818), česky Tadeáš Haenke, byl první příchozí z českých zemí na území dnešní Aljašky. Po studiích na Karlově univerzitě v Praze se jako významný přírodovědec usadil ve Vídni, odkud v roce 1789 na doporučení císaře Josefa II. vyrazil v expedici admirála Alejandra Malaspiny podél amerického pobřeží na sever. Haenke se při každém přistání zabýval sbíráním botanických vzorků pro své herbáře. V zálivu Yakutat na Aljašce mu ale rostlinstvo připadalo natolik podobné evropskému, že se raději zaměřil na místní kulturu, především hudbu. Několik artefaktů, které získal v roce 1791 od aljašských Tlingitů, např. unikátní klobouk s kresbou bobra, je dnes součástí sbírky Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze. Po Haenkovi je pojmenován neobydlený ostrůvek a ledovec u jižního aljašského pobřeží v zálivu Yakutat.

Julius Payer (1841–1915), narozený v Teplicích-Šanově v německy mluvící rodině, byl největší arktický badatel pocházející z českých zemí a nejslavnější malíř polárních krajin. Realizoval mnoho nebezpečných horolezeckých prvovýstupů v tyrolských Alpách a spolu s Karlem Weyprechtem velel Rakousko-uherské expedici na severní pól v letech 1872–1874, při níž objevil zemi Františka Josefa. Dalšími účastníky z českých zemí byli Ota Kříž (1845–1874), Gustav Matouš Brosch (1844 –1924), Eduard Orel (1841–1892) a Josef Calasanzský Pospíšil (1850–1943). Expediční loď Admirál Tegetthoff byla po čtyřech měsících od vyplutí trvale uvězněna v ledu a silou větrů a mořských proudů více než dva roky nekontrolovaně driftovala v Severním ledovém oceánu. Po druhém přezimování se zdecimovaní členové výpravy vydali pěšky, na saních a na člunech po rozmrzajícím moři směrem na jih, kde je u pobřeží Nové země zachránil ruský rybářský škuner. Payer výpravu zdokumentoval několika desítkami perokreseb a několika olejomalbami. Vytvořil také několik monumentálních pláten tzv. franklinovského polárního cyklu, zaměřeného na tragický osud polární expedice sira Johna Franklina z roku 1845. Julius Payer byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1915 pohřben do čestného hrobu na vídeňském Centrálním hřbitově. Dům Julia Payera v Longyearbyenu, pojmenovaný po této všestranné osobnosti, je nejdůležitější součástí české arktické výzkumné infrastruktury – „Stanice Josefa Svobody“ na Špicberkách.

Pražský rodák Heinrich W. Klutschak (1848–1890), dobrodruh a objevitel, se z pověření Americké geografické společnosti jako kreslič a zeměměřič zúčastnil americké výpravy Fredericka Schwatky, která v roce 1878 vyrazila z Hudsonova zálivu na sever pátrat po písemných dokumentech účastníků ztracené Franklinovy expedice. Nebylo sice nic nalezeno, Klutschak však svoji cestu z let 1878–1880 popsal německy v knize Jako Eskymák mezi Eskymáky.

V roce 1897 vyrazil na Klondike zlatokop Václav (William) Štípek (1869/70?–1952),  rodák ze Sedlic u Kutné Hory, který od roku 1905 prodával v Nome na Aljašce papírnické zboží. Jednou z jeho dcer byla Karolína/Caroline Stipek (1895–1973), která na Aljašce pod jménem Carrie McLain založila muzeum období zlaté horečky nesoucí dnes její jméno.

Mezi legendární obyvatele Aljašky se zařadila také dcera českých rodičů Frances Sedlacek (1870–1944) z Wahoo v Nebrasce, později známá jako Fannie Quigley, která se v roce 1897 – ve svých sedmadvaceti letech – nechala zlákat k cestě na Klondike a stala se legendou zlaté horečky. Ačkoli před příjezdem na daleký Sever nezastřelila jediné zvíře, stala se na území celé Aljašky legendární statečnou lovkyní. Klela drsným jazykem plným chyb a nosila hrubé mužské oblečení. Proslula sklonem k alkoholu a její alkoholické návyky byly legendární. Zemřela v roce 1944 ve své lovecké chatě. 

V roce 1898 se na Aljašku vydala malá skupina zlatokopů vyslaná českým obchodníkem Františkem (Francisem) J. Korbelem (1831–1920), sídlícím v Kalifornii. Jím založená firma je dnes nejznámějším producentem sektů a šumivých vín ve Spojených státech.

Nejpopulárnějším Čechem v Arktidě a nejslavnějším arktickým cestovatelem ze střední Evropy, byl Jan Welzl (1868–1948) ze Zábřehu na Moravě, dobrodruh, lovec, zlatokop, nejvyšší soudce na Novosibiřských ostrovech a spisovatel, známý pod pseudonymy Eskymo Welzl, Moravský Eskymák, Arktický Bismarck či Pojídač medvědů. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od země Františka Josefa až po Aljašku a severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Se psím spřežením údajně také rozvážel poštu. K domorodým Inuitům a indiánům v Kanadě a na Aljašce údajně zastával přátelský vztah, jeho kontakty s původním obyvatelstvem dalekého Severu je však obtížné prokázat. Na základě Welzlova vyprávění byla vydána kniha Třicet let na Zlatém severu (1930), která dosud vyšla česky ve více než 70 tisících výtisků. Welzl zemřel v roce 1948 a je pochován v Dawson City.

Významným českým vědcem, který se zajímal o Aljašku, byl antropolog a archeolog Aleš Hrdlička (1869–1943) z Humpolce, který s rodiči a sourozenci emigroval v roce 1882 do Spojených států. V letech 1926–38 absolvoval několik průkopnických antropologických výprav do okolí aljašských řek, na ostrov Kodiak, na Aleutské a Komodorské ostrovy a na Sibiř. Shromáždil obrovské množství artefaktů včetně mumií a dokázal antropologickou příbuznost mezi asijskými Čukči a Eskymáky a mezi morfologickými typy neolitických Sibiřanů a dnešními typy některých moderních amerických indiánů. Na druhé straně však našel zásadní antropologické rozdíly mezi Aleuty a Eskymáky, což bylo důležité pro zmapování migrace jejich předchůdců z Asie.

Nejslavnější český radiolog, známý akademik, polární badatel a spisovatel František Běhounek (1898–1973), byl první Čech, který dosáhl severního pólu. Jako specialista na kosmické záření se zúčastnil výpravy Umberta Nobileho k severnímu pólu na vzducholodi Italia v roce 1928. Následné ztroskotání při návratu z pólu, několikatýdenní pobyt na ledové kře a záchranu sovětským ledoborcem Krasin popsal v knize Trosečníci na kře ledové (1928), později vydané jako Trosečníci polárního moře (kniha vyšla česky od roku 1955 dodnes v minimálně pěti vydáních v celkovém nákladu 200.000 výtisků). Kniha byla přeložena do mnoha jazyků.

Ladislav Heger (1902–1975), překladatel z germánských jazyků včetně straroseverštiny, věnoval zvláštní pozornost starogermánským literárním památkám, mj. staroislandským ságám a severským baladám. V jeho stopách pokračovala nordistka Helena Kadečková (1932–2018).

Václav Marek (1908–1994), narozený v Sadské ve středních Čechách, byl český cestovatel, spisovatel, odborný publicista, sámolog a překladatel ze sámských jazyků. Ve 30.–40. letech 20. století působil v údolí řeky Susny v norském Laponsku. Sebral a uspořádal sbírku pověstí a pohádek z Laponska pod názvem Noidova smrt (Triada 2000) a napsal studii Staré laponské náboženství (Pavel Mervart 2009).

Botanik a ekolog Emil Hadač (1914 –2003) byl vedoucím československých expedic na Island (1936, 1937, 1948) a Špicberky (1939). V roce 1994 se stal prvním laureátem Ceny ministra životního prostředí ČR „za celoživotní dílo v ekologii a botanice“.

Rudolf Krejčí / Rudolph W. Krejci (1929–2018), rodák z Hrušek u Břeclavi, uprchl v roce 1949 do Rakouska a od roku 1960 až do své smrti působil na Aljašské univerzitě ve Fairbanksu, kde založil katedru filozofie a později katedru lidských vztahů. K jeho soukromým zálibám patřila snaha o uchování a zpřístupnění literární pozůstalosti Jana Welzla.

Josef Svoboda (1929), emeritní profesor Torontské univerzity, oceněný v roce 2021 Řádem Kanady, je významný česko-kanadský arktický rostlinný ekolog. V bývalém Československu byl v letech 1949−1958 politickým vězněm. Je po něm pojmenována česká arktická vědecká infrastruktura na Špicberkách.

Jiří Komárek (1931) je český algolog, který zahájil vědeckou kariéru průkopnickou prací – prvním měřením primární produkce sněžných řas ve Vysokých Tatrách v r. 1973. Je mezinárodně uznávaným odborníkem v taxonomii sinic, jako hostující profesor působil na univerzitách v Japonsku, Kanadě a Mexiku. Podstatně se podílel na českém polárním programu a vybudování českých výzkumných stanic v Antarktidě a na Špicberkách.

Stanislav Chládek (1937–2020), mistr světa v kanoistice na divoké vodě, uskutečnil po emigraci do USA v roce 1969 několik expedic na mořském kajaku na Aleutské ostrovy, kde se věnoval studiu kultury místních obyvatel. Je autorem v českém kontextu výjimečné knihy Po stopách lovců velryb v severním Pacifiku s podtitulem Kronika ztraceného světa aleutských kajakářů (2016).

Věra Komárková (1942–2005), narozená v Písku a žijící od roku 1968 ve Spojených státech a Švýcarsku, byla významná botanička a průkopnice ženského horolezectví. Na Coloradské univerzitě obhájila doktorát v oboru rostlinná ekologie a kolegové ji nazvali „největší fytosocioložkou ve Spojených státech“, oficiálního uznání však dosáhla až v pozdějším věku. V roce 1976 byla první Češkou, která zdolala nejvyšší horu Severní Ameriky Denali, roce 1978 první ženou na světě, která pokořila Annapurnu (1978), a v roce 1984 stanula spolu s jinou slovenskou horolezkyní jako první žena na vrcholu šesté nejvyšší hory světa Čo Oju.

Vlasta Jankovská (1942) je významná česká paleoekoložka. Rekonstruuje životní prostředí velké glaciální flóry i člověka, spolupracuje s geomorfology, geology a klimatology. V rámci svého široce zaměřeného výzkumu bádala ve vysoké Arktidě, v subarkických oblastech Skandinávie a ruské Eurasie.

Miroslav Podhorský (1945) z Havlíčkova Brodu emigroval v roce 1968 do Německa a USA, po sametové revoluci se vrátil do Československa a začal publikovat cestopisy a populárně naučné knihy. V posledním půlstoletí pobýval opakovaně na Aljašce, kterou procestoval na kajaku a kánoi a o níž napsal několik publikací včetně historické knihy Dějiny Aljašky – země na východ od slunce: Ruská Amerika 1732–1867 (2018).

V posledních dvou desetiletích jsou v Česku populární dobrodružné cestopisy choceňského rodáka Leoše Šimánka (1946), autora více než třiceti knih, z nichž většina je věnována severní Kanadě a Americe, kde po svém odchodu ze socialistického Československa strávil velkou část života cestováním.

Klimatolog profesor Pavel Prošek (1940) se v letech 1985–1990 zúčastnil tří vědeckých expedic na Špicberky a v letech 1994–2007 devíti výprav do Antarktidy. Stal se duchovním otcem první české vědecké polární stanice na ostrově Jamese Rosse.

Oleg Ditrich (1953), parazitolog v Centru polární ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a na katedře parazitologie na téže fakultě, je s Josefem Elsterem spoluzakladatelem české arktické vědecké infrastruktury „Stanice Josefa Svobody“ na Špicberkách.

Polární mikrobiolog a ekolog profesor Josef Elster (1958) je zakladatelem Centra polární ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, byl hlavním řešitelem projektu založení České arktické vědecké infrastruktury a s Olegem Ditrichem je zakladatelem „Stanice Josefa Svobody“ na Špicberkách. Na počátku svého vědeckého zaměření na polární mikrobiologii pracoval tři roky v laboratoři prof. Josefa Svobody na ostrově Ellesmere v kanadské Arktidě. Zúčastnil se 38 vědeckých polárních expedic do různých oblastí Arktidy a Antarktidy a současně participoval na projektu založení České antarktické stanice J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse. Za pomoci Britského antarktického ústavu a spolu s dr. Zdeňkem Venerou z České geologické služby navrhl lokalitu na zřízení české antarktické stanice. V roce 2012 přivedl Českou republiku a českou vědu k členství v Mezinárodním výboru pro arktickou vědu, v němž ČR od roku 2012 dodnes zastupuje; v letech 2012–21 se účastnil práce Terestrické pracovní skupiny (TWG) a v letech 2019–21 této pracovní skupině předsedal.

Z českých extrémních sportovců v Arktidě lze zmínit např. Radka Jaroše (1964), prvního Čecha, který vystoupil na všech čtrnáct světových osmitisícovek vč. Denali bez použití kyslíku, či vítěze tradičního závodu na 1100 mil aljašskou divočinou Iditarod v kategorii cyklistů Jana Kopku (1963). Trať aljašského závodu Iditarod prošel pěšky také známý polárník Miroslav Jakeš (1951), který byl rovněž prvním Čechem, který došel na lyžích na severní i jižní pól a přešel grónský pevninský ledovec. Na Aljašce žije a závod Iditarod jezdí Čechoameričanka Misha Wiljes (1968), na aljašské výpravy se psími spřeženími se vydává také vědec Jan Lukačevič (1992), který pracuje na Oddělení kosmické fyziky Akademie věd ČR. Jeho tým se zabývá vývojem experimentů, které jsou součástí velkých misí Evropské kosmické agentury a americké NASA.

Vojta Novák, narozený v obci Morávka v Beskydech, působí od roku 2000 na Aljašce. Je majitelem firmy Alaskan Fisherman a českým garantem lovu lososů na Aljašce.

Pokud jde o český film v Arktidě, je třeba uvést především dokumentaristu, režiséra a fotografa Milana Maryšku (1943–2002) a kameramana, režiséra a fotografa Petra Volfa (1940) autory ceněných „arktických“ dokumentů ze Sovětského svazu na konci 80. let 20. století (např. šestidílného cyklu Jenisej, člověk a řeka a čtyřdílného cyklu Sibiř – země žalu, země naděje), ale také několika dokumentárních filmů ze Špicberk (od roku 1985). Představování, propagaci a popularizaci Aljašky se již téměř třicet let věnuje Ladislav Moulis st. (1960). Významným scénáristou a režisérem filmů ze severní Sibiře je Martin Ryšavý (1967). K dalším českým „arktickým“ filmařům patří Ladislav Moulis ml. (1988), Tomáš Mähring, Jiří Hočička, Jakub Frey, Martin Vrbický (1986), M. Petrov a mnoho jiných.

Propagací „arktických“ autorů, překladem jejich děl do češtiny a částečně i výukou grónštiny se systematicky zabývá především Zdeněk Lyčka (1958), který se mj. zúčastnil lyžařského závodu Arctic Circle Race a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. Je duchovním otcem a hlavním organizátorem tradičního Arktického festivalu, zaměřeného na propagaci česko-arktických vědeckých projektů a arktické kultury v Česku.

Propagací sámských autorů, překladem jejich děl do češtiny a výukou sámštiny se systematicky zabývá především Michal Kovář (1974) na FF UK Praha.

Kurzů arktické ekologie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích včetně pobytu na Špicberkách se od roku 2008 zúčastnilo 136 studentů (z toho asi 54 % žen). Absolventi bakalářského, magisterského a doktorského studia (z toho více než 50 % žen) pokračují v další vědecké kariéře v Arktidě.

.