Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

20. červen – Světový den uprchlíků

 

V roce 2000 vyhlásila OSN 20. červen Světovým dnem pro uprchlíky. Tento den je datem, kdy řada organizací spojí síly za důležitý cíl zvýšit povědomí mezi veřejností a zasadit se o práva uprchlíků. Nejvýznamnějším úřadem na mezinárodní úrovni zřízeným pro ochranu uprchlíků je Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky - UNHCR. Během své více než sedmdesátileté existence pomohl UNHCR miliónům lidí, kteří museli nedobrovolně prchnout z domova a začít jinde nový život.

Ukranian refugee

Ukranian refugee

Pro Českou republiku jsou většinou uprchlíci známi jen z televize. To se ale změnilo letos v únoru, kdy ruská agrese na Ukrajině vyhnala z domovů miliony lidí, kteří do té doby žili velmi podobně jako lidé v Česku a střední Evropě. Během několika týdnů přijalo Polsko několik milionů a Česko více než 350 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, zejména žen a dětí.

Právě na tomto čerstvém případu nuceného vysídlení do zahraničí (uprchlictví) i v rámci Ukrajiny (vnitřně vysídlení lidé) si můžeme názorně uvědomit velkou zranitelnost uprchlíků a potřebu rychlé, účinné a komplexní pomoci pro ně.

Zároveň si můžeme uvědomit a ocenit práci UNHCR , ale i dalších mezinárodní a nevládních organizací a tisíců dobrovolníků z řad občanů, kteří uprchlíkům pomáhají s prvotní orientací, registrací, zajištěním ubytování, zdravotní péče, vzdělávání, práce, psychosociální podpory.

Na současné vlastní zkušenosti s uprchlíky, především ženami a dětmi, vysídlenými z Ukrajiny můžeme také pochopit, jak důležitá je ochrana uprchlíků před násilím a podpora jejich lidských práv.

A konečně, můžeme také docenit roli hostitelských zemí (například Moldavsko), které jsou často mnohem chudší a křehčí než Česká republika.

V neposlední řadě nám Světový den uprchlíků připomíná potřebu prevence nuceného vysídlení v důsledku konfliktů a katastrof i potřebu dlouhodobých a udržitelných řešení pro již vysídlené a jejich hostitelské země. 

Vůle pomoci se totiž neomezuje jen na momentální situaci, ale má rovněž rozměr pomoci s budoucí obnovou a rekonstrukcí válkou poničené země a vytvořením podmínek pro návrat uprchlíků.

Světový den uprchlíků nám připomíná, že solidarita a připravenost pomoci v nouzi patří mezi základní hodnoty lidskosti. Neměli bychom přitom zapomínat vedle Ukrajiny ani na podporu dalších zemí - těch, kde stále zuří konflikty, či které jsou postiženy přírodními katastrofami, ale i těch, které dlouhodobě hostí velké skupiny uprchlíků.

Pro informace o uprchlících v České republice i ve světě i informace týkající se také letošního Světového dne uprchlíků sledujte průběžně stránky www.unhcr.cz/wrd.

Již po 16. můžete rovněž navštívit festival RefuFest, který je prostorem pro poznání jiných kultur a vyjádření solidarity s uprchlíky.

 

Tahaddi – centrum podporované Diakonií a MZV ČR

Tahaddi

Tahaddi

Libanon prochází hlubokou krizí a chudoba místních lidí výrazně vzrostla. V této situaci se syrští uprchlíci přirozeně necítí bezpečně. Uvědomují si, jakou zátěž pro zemi představují, ale nevidí východisko. Doma je nic nečeká, jejich domovy jsou zdemolované, v zemi nefunguje základní infrastruktura, navíc jim hrozí nucené naverbování do armády. Velmi vděčně tak přijímají pomoc od humanitárních organizací, které se podílejí na řešení uprchlické krize v zemi. Pomáhá jim zachovat si lidskou důstojnost a naději.

Catherine Mourtada, původní profesí učitelka, pochází ze Švýcarska, kde žila do svých 29 let. Co jí přimělo opustit pohodlný život a začít pomáhat nejchudším a nejopomíjenějším, uprchlíkům v hlavním městě Libanonu?

„Můj otec pocházel ze Sýrie. Cítila jsem, že moje kořeny jsou na Blízkém východě. A chtěla jsem nějak prakticky projevit obyčejnou lásku k bližnímu.“

 V průběhu občanské války v Libanonu našlo mnoho lidí útočiště na sportovním stadionu, který sousedí s chudinskou čtvrtí Hay El Gharbeh. Kamarád Catherine, který se sem uchýlil během bombardování, jí tuto čtvrť ukázal.

„Začali jsme sem chodit s mojí kamarádkou Agnes, která je doktorkou. Pomáhali jsme, jak jsme mohli. Léčili jsme záněty spojivek dětem, strávili jsme s místními lidmi mnoho času nad kávou, poslouchali jejich každodenní problémy a získávali si postupně jejich důvěru.

Časem jsme dospěli k tomu, že lidem zde chybí především zdravotní péče a vzdělání pro děti. Já jsem byla učitelka, přítelkyně doktorka. Pronajali jsme si tedy budovu v sousedství a začali budovat zdravotní středisko a neformální vzdělávací centrum,“ vypráví Catherine.

V devadesátých letech byli obyvateli chudinského slumu především lidé vystěhovaní z jihu Libanonu, z romské komunity a chudí námezdní pracovníci z jihovýchodní Asie. Slum sousedí s palestinským uprchlickým táborem Šatila. S počátkem války v Sýrii do oblasti přišlo velké množství syrských uprchlíků.

V roce 2008 Tahaddi (arabsky výzva) získalo oficiální registraci nevládní organizace. Dnes zaměstnává více než 60 lidí a poskytuje služby tisícům. Provozuje školku pro malé děti, vzdělávací centrum pro děti, které se nedostanou do státních škol, zdravotní středisko, centrum sociálních služeb a šicí dílnu.

Podporuje mladé v praktickém vzdělání a při získání první pracovní praxe. Nabízí stáže pro mediky, kteří se mohou v komunitním centru naučit mnohé z praxe a zkusit si pracovat ve složitějších podmínkách.

Catherine v Tahaddi stále působí, nyní jako šéfka vzdělávacího centra. Když jsme se s ní v září osobně setkali, měla v sobě přes všechny současné obtíže, kterými nyní Libanon prochází, stále velkou dávku energie i optimismu.

Catherine i ostatní lidé v Tahaddi odvádí skvělou práci a právě nyní potřebují, abychom stáli při nich a podporovali je stejně neúnavně, jako oni podporují své sousedy ze čtvrti Hay el Gharbeh.

Rabih, otec pěti dětí, syrský křesťan původem z Alepa

"Vím, že tato země nedokáže nás uprchlíky uživit. Představte si 15 lidí, kteří žijí v místnosti, do které se vejde pouze pět osob. Věřím, že uprchlická krize zhoršila hospodářskou krizi a naopak. Po 10 letech jsem se stal nevítaným hostem. Pokud vydělám nějaké peníze, mám pocit, že si je libanonský člověk zaslouží více.

Moji dva starší chlapci se nemohli vzdělávat. Je jim 16 a 18 let, už to nedoženou. Ale moje tři mladší děti jsou zapsány do církevního vzdělávacího centra, které jsme nedávno náhodou poznali. Jsme zde přijímáni s otevřenou náručí. Děkuji Bohu, že mi lidi z místního farního sboru poslal do cesty."

I když jsou děti ve škole teprve pár měsíců, vypadají velmi šťastně, a dokonce se jejich chování zlepšilo. Všiml jsem si jejich nadšení, když utíkají ven, aby chytili školní autobus. I při pandemii COVID-19 mám pocit, že je škola bezpečné místo. Dodržují veškerá nezbytná opatření, jako je nošení roušek, rozdávají je dětem, dezifikují ruce i povrchy. Starají se o naše děti, jako by byly jejich vlastní. Učitelé mi říkají, že moje dcera je velmi chytrá, takže ji chci nadále vzdělávat. Jsem šťastný, že se mé děti konečně správně učí, a jsem na ně velmi hrdý.“

Více o centru a jeho aktivitách se můžete dočíst zde. Who We Are – Tahaddi (tahaddilebanon.org)

.