Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Den dobrovolníka – s UNICEF v Zambii

 

BUM – ze spaní mě probudí rána, jak Land Cruiser vjel do další díry. Jasně, v Česku všichni nadáváme na stav našich silnic, ale tohle je zkrátka jiná liga. Koukám na hodinky a zjišťuji, že už to budou dvě hodiny, co jsme opustili zpevněnou cestu, ztratili signál a vydali se kamsi do buše.

Je začátek roku 2020 a já jsem na cestě k základní škole Janeiro v zambijské provincii Luangwa, na hranicích Zambie, Zimbabwe a Mosambiku. Od malička jsem chtěl zažívat dobrodružství ve stylu Indiana Jonese, lovce lvů poručíka Petersena nebo Emila Holuba a zároveň dělat něco, co mi bude dávat smysl. S touto motivací jsem se dostal v rámci programu United Nations Volunteers do UNICEF v Zambii. Ministerstvo zahraničních věcí ČR každý rok vysílá skupinu dobrovolníků do prioritních zemí české rozvojové spolupráce a k další kamarádi tak „zachraňují svět“ pod různými agenturami OSN třeba v Gruzii, Moldavsku, Etiopii, Libanonu či Jordánsku. Ten výběrový proces nebyl úplně dávačka – ale zkrátka se stalo, že před 6 měsíci jsem přistál na letišti v Lusace. Kluk z Tišnova, poprvé v Africe s vědomím, že komfortu bylo dost a že konečně poznám rozvojovku v Africe… I s rizikem, že mé okolí vystavím chorobám, divočině a hrůzám, které v jejich představách o Africe panují – „Davide, to sis nemohl hledat něco v Bruselu?“„Nemohl, prostě to tak je. Promiň, mami – však v každé pohádce musí Honza do světa, ne?“ 


Moje rekapitulování vyruší zastavení auta – takhle je to tady se vším, není moc čas ohlížet se zpátky, je potřeba být – tady a teď. Podle mě by z toho spisovatelé motivačních knížek v čele s Tollem (autorem knížky – Moc přítomného okamžiku), měli fakt radost. Společně se dvěma kolegyněmi – Zambijkami, následujeme našeho průvodce – zástupce místní samosprávy do základní školy Janeiro. UNICEF tady realizuje projekt na materiální podporu dětí ze sociálně slabých rodin. Zjednodušeně řečeno to funguje tak, že místní komunita vytipuje nejchudší domácnosti a pro jejich děti jsou pak pořízeny psací potřeby, učebnice, ale i uniformy (to, jestli to nejde bez nich, byla má první otázka. Vláda sice přijala usnesení o tom, že děti nemusí uniformu mít, ale tady platí nepsané pravidlo „nemáš uniformu, nemáš nárok na kamarády“).

Tak jako vždy se stávám středem pozornosti. Později se od učitelů dozvídám, že jsem pro některé děti první běloch, kterého vidí – „Tak to ses, Davide, mohl aspoň oholit, ne?“  Vyměňuji si s nimi pozdravy a pár přihrávek s kopačákem v podobě zmuchlané igelitky zamotané provázkem… Česko tady moc neznají, Československo už víc a nejvíc Petra Čecha – toho brankáře s helmou – fotbal je tady zkrátka druhé náboženství.

A group of people sitting at a table in a room

Description automatically generated

Sedíme v kanceláři ředitele. Ve škole jsem nebyl žádný Hujer, v ředitelně jsem byl za život jen párkrát (třeba když jsem propadajícímu spolužákovi dopisoval správné odpovědi). Tak nějak si ale matně pamatuju, že tam aspoň svítila světla. Tady se používají otevřená okna a dveře coby zdroj denního světla. Tenhle rok je nadměrné sucho a většina hydroelektráren nemá z čeho elektřinu vyrábět. Kolegyně kontrolují finance, sám jsem překvapený z toho, jak jdou do hloubky. Když zvýší hlas v místním dialektu a chtějí další výkaz, říkám si, že zlatá návštěva některého z našich úřadů. Já se zajímám hlavně o povahu projektu, a tak se potkáváme s dětmi, které pomoc od UNICEF obdrželi. Jsou to opakující se příběhy každodenního 10kilometrového chození do školy, nedostatek jídla a vody, práce po škole i před školou či předčasného těhotenství, ale na druhé straně i úsměvy, radost a slova díků. To, že všechny nezachráním, vím, ale mám z nich pocit neuvěřitelné vděčnosti za to, že v té škole mohou být – „Fakt ses nechtěl učit statku na vejšce, Davide?“ I když jsem to nikdy neprožíval, kolegyně mě navádí, ať s nimi sdílím svůj příběh. Sám cítím, že bych do nich měl „nalít“ ještě trochu motivace a tak ze sebe ždímám věty, ať nic nevzdávají. Radu Lotranda – „Hlavně chlapče nepracuj“, ale vynechám, protože děti, které pracují po škole na poli, by se asi podivily. Kupodivu mě poslouchají a na konci i zatleskají. „Kdyby to tak viděla Laduška”

Od místních se dozvídám, že ve vesnici žije kluk, který nemůže chodit, a proto tráví většinu času doma. V některých zambijských komunitách je handicap považovaný za trest způsobený Bohem nebo čarodějnictvím – ano, čarodějnictvím. A tak jsou známy případy, kdy dítě prožije život zamčené v pokoji, protože se za něj rodiče v komunitě stydí. Dorazím do vesnice a překladatel mi tlumočí otcova slova, že má syna, který nemůže chodit, ale lidé se jim snaží pomáhat. „Fajn, tady zamčené dítě teda snad neobjevím.“ Po chvilce se z hliněného domku doslova vyplazí kluk, k přemisťování používá jen ruce, nohy tahá za sebou. Když mě uvidí, začne křičet – otec vysvětluje, že nikdy neviděl bělocha. Nedá mi to a zkouším jít k němu, přestává křičet a zavírá oči, jako by snad čekal ránu. Skláním se k němu a dávám mu žvejku, to snad funguje vždycky, ne?

Jmenuje se Michael, žije s rodiči a 2 sourozenci v malém hliněném domku a ochrnul po neléčené obrně. Kromě toho ale žádným jiným postižením netrpí. Vzhledem k tomu, že škola je 2 kilometry odsud, není moc velká šance, že by se Michael mohl do školy někdy dostat. U nás sice komplikace, ale relativně řešitelný problém, tady vstupenka do života bez vzdělání v závislosti na pomoci nejbližších. Řešíme, jakým způsobem pomoci. Při loučení vystřídá křik „high-five“. Zvláštní pocit toho kluka opouštět s vědomím, že ho úplně idylický život nečeká. Jasně, není tady prostor něco příliš sentimentálně prožívat – strategie „hroší kůže“, ale tohle v člověku prostě zůstane, ať chce nebo ne.

A picture containing outdoor, building, water, sandy

Description automatically generated

Po cestě zpátky přemýšlím, co dělat. Takových případů jsou v celé Zambii stovky, a tak jsem rád, že o pár týdnů později dokončím návrh projektu na speciální podporu vzdělávání pro děti s handicapem. Tohle je věc, kterou mám na UNICEF rád – smysl pro flexibilitu, akceschopnost, namísto prázdných slibů – „však ukázaná platí“. Myslím na Ondru – mého nejmladšího bráchu ve věku Michaela a říkám si, že máme sakra štěstí za to, že jsme se narodili v Česku. To je další věc, která tady na člověka dolehne – zlatý Česko – s paštikou, pivem, ponožkama v sandálech, zato bez výrazných a života ohrožujících problémů – „Některý věci, které jsem před tím prožíval, byly fakt kraviny.”

Najíždíme na zpevněnou silnici a já píšu zprávy nejbližším, že jsem přežil. Přitom na Facebooku objevím diskuze o tom, jak nemá význam pomáhat v Africe. Takový klasický diskutér – týpek s rozmazanou profilovkou, zato bez jakéhokoliv studu používat sprostá slova. Nemyslím, že je správný kohokoliv do pomoci nutit, pokud to tak necítí, ale nemůžu se zbavit dojmu – „Jo chlape, měl bys sem jet taky…”

.