Je pravdou, že část tohoto zájmu se váže k dosud neobjasněné tragické smrti československého ministra zahraničních a syna slavného otce. Ale určitě nelze intenzitu a trvalost zájmu o osobnost Jana Masaryka připisovat jen této kauze. V našem národě se skrze generace předává cosi, co má do značné míry co dělat s naší identitou, možná i s národním charakterem. Zájem o osobnosti, které na jedné straně vynikly svým talentem, úspěchy, charismatem - a na druhé straně si zachovaly schopnost nezpychnout a hovořit i s takzvaně obyčejnými lidmi. Na této sympatii není nic plebejského, protože skupina označovaná jako „obyčejní lidé“ je v moderním názvosloví podobná pojmu veřejnost a blízká k občanské společnosti.

Osobnost Jana Masaryka byla složitá. Jako malý chtěl být koncertním pianistou, který udivuje diváky perfektní hrou na klavír. Z těch dob mu zůstal smysl pro hudbu a láska k ní. Byl také v mládí cosi jako „enfant terrible“ v rámci vážené rodiny a tato součást navždy zůstala v jeho duši a občas vyvolávala nevůli konvenčních jedinců, kteří nemají rádi „přesahy“ důvtipných a nadaných lidí. Pak osud Jana nasměroval na diplomatickou dráhu, kterou můžeme rozdělit do tří hlavních etap. Byl diplomatem v Británii, exilovým ministrem v Londýně a ministrem Národní rady v poválečném Československu. K dokreslení osobnosti Jana Masaryka a jeho povahy je užitečné dodat, že na Ministerstvo zahraničních věcí se dostal prostřednictvím řádného konkurzu na uprázdněné místo.

Nepokládám v této chvíli za přínosné opakovat další fakta ze života a diplomatického působení Jana Masaryka. Rád bych se soustředil na skutečnost, kterou jsem zmínil na začátku – dar či schopnost Jana Masaryka oslovovat různé skupiny společnosti a mluvit přesvědčivě k lidem vzdělaným i k těm takzvaně obyčejným. Tato schopnost byla sice opakovaně registrována, avšak podle mého soudu dosud nebyla správně rozklíčována. Nebyla to jen „lidovost našeho Honzy“, jednalo se o soubor lidských vlastností a schopností, jenž stojí za hlubší zamyšlení. Především proto, že pro nás může být dodnes inspirující.

Schopnost komunikovat přesvědčivě s lidmi napříč společností se projevila především v průběhu nacistické okupace a druhé světové války. Jan Masaryk se do povědomí obyvatel „protektorátu“ zapsal pravidelnými středečními hovory, které vysílala britská stanice BBC z Londýna od 8. září 1939.  Tyto promluvy si získávaly mezi lidmi stále větší popularitu a byly zdrojem povzbuzení a morální síly v časech, kdy černé otazníky visely nejen nad osudem našeho národa, ale rovněž nad budoucím uspořádáním světa.

Masarykovy rozhlasové projevy byly po válce shrnuty do knihy „Volá Londýn“. Bylo tak možno v klidu analyzovat věty, které dříve jen ilegálně zalétaly do příbytků našich občanů. A ukazuje se, že v dobách pro náš národ tak těžkých dokázal Jan Masaryk nejen povzbudit srdce posluchačů lidovou jadrností svých vět, ale byl také dobrým psychologem, který pečlivě studoval strategii nepřítele a zvažoval jeho současné i budoucí slabé stránky.

Svůj úvod k prvnímu britskému vydání knihy „Volá Londýn“ přidali ministři Anthony Eden a Ernest Bevin.  Oba vysoce ocenili schopnost Jana Masaryka povzbuzovat národ. Bevin navíc konstatoval, že „Masarykovy rozhlasové projevy byly pro lid neocenitelným zdrojem pravdy a umožňovaly mu vidět jasně v přítmí německé propagandy“. V jeho předmluvě však zazněl i varovný akcent, jehož smysl bylo možno ocenit až o několik let později – „Jan Masaryk je nositelem jména, které se těší neobyčejné vážnosti v Anglii i v Československu. Je mi velkým zadostiučiněním, že jsem byl po léta jeho přítelem. Když se vracel do Československa, mnozí Angličané, mezi nimi i já, mu přáli mnoho zdaru. Vítáme, že bude nadále řídit zahraniční politiku Československa, a vidím v tom dobré znamení pro budoucnost. Jsou to muži rázu Masarykova, od nichž očekáváme, že budou udržovat ony společné ideály, které nás inspirovaly v boji proti fašistické expanzi. Budou-li takoví lidé u vesla, jsem přesvědčen, že se dočkáme obnovy světa, v němž bude vzkvétat demokracie a vládnout mír.“

Dne už víme, že zanedlouho po zveřejnění těchto slov úcty a naděje se naše země dostala pod vliv sil, které nepřipustily, aby Československo dále samo řídilo svou zahraniční politiku a své osudy. Tyto síly daleko přesahovaly možnosti osobního odporu jedinců. Proto by asi nebylo správné redukovat odkaz Jana Masaryka na okolnosti jeho počínání z února 1948 a na způsob jeho tragické smrti. Jsem přesvědčen, že existuje něco podstatně významnějšího, v čem se můžeme z příkladu Jana Masaryka dosud učit.

Naše země se od roku 1990 nejen vyvíjí směrem ke skutečné demokracii, vrátila se úspěšně do organizací a obranných seskupení západního civilizačního okruhu, ale navíc je navzdory všem výkyvům a problémům prosperujícím státem. Přesto žije mnoho lidí v takzvané „éře špatné nálady“, ve společnosti vládne nepochopení v souvislosti s počínáním elit a často iracionální podcenění významu naší země a její budoucnosti. Kde se bere tento rozpor mezi převážně pozitivní realitou a jejím negativním odrazem v očích významné části veřejnosti? Jsem přesvědčen, že značnou část viny nese dlouhodobě nízká schopnost vládnoucích elit – bez rozdílu politických barev – srozumitelně, věrohodně a srdečně komunikovat s veřejností a zvláště s tím jejím segmentem označovaným jako „obyčejní lidé“.

Myslím, že by dnes Jan Masaryk neprotestoval, kdybychom o něm řekli, že byl předchůdcem moderního komunikačního oboru zvaného „veřejná diplomacie“. Vždyť co to vlastně je veřejná diplomacie? Schopnost srozumitelně vysvětlit situaci a vlastní počínání tak, aby to nebylo příliš banalizováno a současně to bylo srozumitelné pro všechny občany. Schopnost získat úctu zahraničních partnerů a veřejnosti. Schopnost udržet si morální integritu a v těžkém světě aspoň základní ideály. Být poslem, jenž sám je důstojným poselstvím. A zde stačí připomenout slova Anthonyho Edena o „dobré pověsti a úctě, kterou si Jan Masaryk získal nikoliv mocí svého úřadu, ale svou osobností.“

Když se budeme tímto pravidlem řídit při spravování naší země, poctivým výkonem našich vlastních úřadů, určitě bude efektivnější naše veřejná diplomacie, dokážeme oslovit více lidí doma i za hranicemi a získáme si jejich úctu.

Ondřej Kašina, Jiří Kuděla
Kancelář strategie, analýz a projektového řízení MZV ČR