Vedle čs. legií v Rusku, Srbsku a ve Francii se naše legie v Itálii staly další složkou odboje proti ústředním mocnostem a důležitým projevem odhodlanosti Čechů a Slováků vybojovat si samostatnost. Existence samostatné armády ještě před vznikem nezávislého státu byla mimořádně významným argumentem pro pozdější uznání Československa ze strany velmocí.

Formování legií v Itálii bylo složitější než v jiných zemích. Představitelé Itálie neměli jednotný názor na poválečné uspořádání Rakouska – Uherska: Itálie měla vůči monarchii své teritoriální nároky v Istrii a Dalmácii (příslib těchto zisků byl důvodem, proč se Itálie 24. května 1915 připojila na stranu Dohody). Avšak i mapa budoucího Československa počítala s úzkým přístupem k moři mj. přes toto území, takže požadavky ČSNR byly pro Itálii vlastně konkurencí, stejně jako vůči nárokům Jihoslovanů. Navíc v Itálii – na rozdíl např. od Francie nebo Ruska –  neexistovala česká a slovenská krajanská kolonie, která by mohla ovlivňovat italské veřejné mínění ve prospěch nezávislého Československa. Pozitivní roli sehrála mise M.R. Štefánika na jaře 1916. Díky ní se změnil pohled Italů na internované české a slovenské zajatce, kteří se pak mohli hlásit do dobrovolnických sborů. První byl založen v táboře Santa Maria Capua Vetere 15. ledna 1917. Do konce roku zde bylo už 4499 dobrovolníků. Na stranu požadavků Čechů a Slováků se postupně přidával též italský tisk a v lednu 1917 byl z iniciativy senátora E. Scodnika v Římě založen i „Italský výbor pro československou samostatnost“, brzy poté byla tamtéž otevřena pobočka pařížské ČSNR.

Původně byli čs. legionáři nasazováni jen jako malé výzvědné skupiny, ale po porážce italské armády u Caporetta v říjnu 1917 se italská vláda rozhodla využít našich dobrovolníků přímo v armádě v podobě pracovních praporů. S tím ovšem ČSNR nesouhlasila. Vůdcové našeho odboje prosazovali řádně vyzbrojenou a samostatnou armádu československou. Do Itálie byl proto opět vyslán M.R. Štefánik, kterému se podařilo přimět italskou vládu ke změně stanoviska a zřídit samostatné čs. jednotky, byť pod italským vrchním velením.

Úmluva o uznání samostatné čs. armády představovala zásadní zlom. Itálie se zároveň stala první mocností Dohody, která uznala ČSNRA v Paříži jako vládu budoucího československého státu. Dne 24. května 1918 u pomníku krále Viktora Emanuela II. byl z rukou ministerského předsedy Orlanda našim legionářům slavnostně předán první bojový prapor. Brzy poté, ještě v květnu 1918, byly první prapory nasazeny do těžkých bojů na řece Piave. Po několika hrdinných vystoupeních zůstali naši legionáři do prosince 1918 v Itálii, odkud se pak vrátili do nového Československa, aby mnozí z nich byli ihned nasazeni do bojů na Slovensko. Na konci války tvořilo československé legie v Itálii pět pluků o celkovém počtu 20 000 mužů.