Vztahy mezi Ázerbájdžánem a Arménií je s ohledem na konflikt v Náhorním Karabachu možné definovat jako válečný stav. Po podepsání dohody o příměří v květnu 1994 již sice nedochází k masivnějším bojovým operacím, ozbrojené potyčky či ostřelování území jsou však na denním pořádku. K posledním větším bojovým akcím došlo na konci července a začátku srpna 2014, ozbrojená konfrontace ustala pro zprostředkovací misi ruského prezidenta V. Putina, díky které se prezidenti Ázerbájdžánu a Arménie dne 10. srpna sešli u jednacího stolu. Situace na arménsko-ázerbájdžánském pomezí však zůstává nestabilní a vyžaduje si pravidelné oběti na životech a zraněné mezi vojáky i civilisty, stejně jako škody na majetku.

Před konfliktem v Náhorním Karabachu žilo v Ázerbájdžánu na čtyři sta tisíc Arménů, dramatické události však vyústily v exodus Arménů z Ázerbájdžánu (stejně jako Ázerbájdžánců z Arménie) a arménskou okupaci Náhorního Karabachu a sedmi sousedních okresů. Stav války, který je v Ázerbájdžánu v projevech oficiálních představitelů i médiích více než patrný, vede k velmi ostražitému až nepřátelskému postoji ke všemu arménskému a ke snaze vše arménské ze života ázerbájdžánské společnosti odstranit (pro ilustraci, řada historických budov v Baku „ztratila“ své architekty a donátory, některé budovy byly cíleně zničeny). V současné době na území Ázerbájdžánu žije maximálně několik tisíc osob arménské národnosti (přesné a důvěryhodné údaje nejsou k dispozici), a to v podstatě jen ve smíšených manželstvích. Podle získaných informací lze tvrdit, že se jedná v naprosté většině o manželství mezi Arménkou a Ázerbájdžáncem, který je většinou schopen svoji manželku ochránit před případnými problémy. Jde ovšem o manželství uzavřená před vypuknutím konfliktu. Starší a stará generace však postupně vymírá a uzavírání nových manželství mezi občany arménské a ázerbájdžánské národnosti, stejně jako jakýkoliv  příchod Arménů do země, nepřichází v úvahu.

Postavení osob arménské národnosti ve společnosti záleží na tom, zda se jim podařilo zbavit se „stigmatu“ jejich původu a zároveň i na tom, jakou profesi chtějí vykonávat. Osoba arménského původu, která se ke svému původu otevřeně přihlásí, by například nemohla zastávat funkci ve státním aparátu nebo vykonávat učitelské povolání. Problém se svým původem Arméni v Ázerbájdžánu proto řeší i změnou jména a příjmení na ázerbájdžánská.

Fakt, že osoby arménského či smíšeného arménsko-ázerbájdžánského původu mohou ve svém každodenním životě v Ázerbájdžánu čelit  diskriminaci kvůli svému původu, zmiňuje také zpráva Evropské komise proti rasismu a intoleranci z března 2011 (Council of Europe - European Commission against Rasism and Intolerance, ECRI Report on Azerbaijan, fourth monitoring cycle).

V posledních několika měsících ázerbájdžánský režim zahájil bezprecedentní vlnu represí proti zástupcům občanské společnosti a obhájcům lidských práv, z nichž se někteří aktivně účastnili společných projektů s arménskými nevládními organizacemi konaných v Arménii či jiných zemích (účast arménských zástupců občanské společnosti na akcích konaných v Ázerbájdžánu dlouhodobě není možná). Projekty a konference probíhaly s cílem posílit veřejnou diplomacii a občanskou společnost a usilovaly o mírové řešení konfliktu v Náhorním Karabachu. Tyto osoby byly na základě vykonstruovaných důkazů obviněny z vlastizrady, špionáže pro Arménii a dalších kriminálních činů a reálně jim hrozí vysoké tresty odnětí svobody až doživotí (jedná se např. o novináře Raufa Mirkadirova, Leylu Yunus, ředitelku Institutu pro mír a demokracii a držitelku nejvyššího francouzského státního vyznamenání rytíř Řádu čestné legie, a jejího  manžela Arifa Yunuse).