українською  česky 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Ukrajinci v meziválečném Československu

Nedlouho po skončení války a rozpadu Rakouska-Uherska, jež bylo společným domovem Čechů a části Ukrajinců, a vyhlášení nezávislosti Československa 28. října byl 12. listopadu 1918 Národní radou rusínskou v USA vysloven první požadavek připojit Uherskou (později se vžilo spíše pojmenování Podkarpatskou) Rus k Československu.

O necelý rok později byla 10. září 1919 podepsána mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i Trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920. V následujících osmnácti letech pracovaly  na Podkarpatské Rusi stovky českých učitelů, policistů, úředníků, vojáků a podnikatelů.  Působil zde i známý levicový spisovatel Ivan Olbracht, jehož postřehy ze zdejšího života shrnuje kniha reportáží „Země beze jména“ vydaná roku 1932. Díky další jeho knize „Nikola Šuhaj loupežník“ o stejnojmenném zbojníkovi z počátku 20. století je mezi Čechy i Slováky proslavené Šuhajovo rodiště Koločava, jež se nachází v Mižhirském okrese dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. V době československé správy se na Podkarpatské Rusi podařilo postavit tisíce kilometrů silnic a železnic, letiště, stovky škol, policejních stanic, úřadů a obytných budov. Krásná a pro Čechy a Slováky doposud neznámá a tajemná část země se rychle stala populárním cílem četných turistických výprav. Během několika let zde Klub československých turistů vyznačil přes 1300 km turistických tras a zbudoval sedmnáct turistických chat a útulen. O přízeň obyvatel Podkarpatské Rusi usilovali také stoupenci ukrajinské i ruské emigrace.

Československá republika se stala domovem nejen pro více než 600 tisíc obyvatel Zakarpatí, ale i pro stovky ukrajinských umělců, vědců, studentů a politiků, kteří se nechtěli smířit s tím, že většinu ukrajinského území ovládlo bolševické Rusko. Po prohrané válce s Polskem se v ČSR ocitlo i několik tisíc vojáků Ukrajinské národní republiky a odpůrců polské vlády v Haliči a na Volyni. V největším internačním táboře v Německém Jablonném (dnes Jablonné v Podještědí) se na jaře 1920 nacházelo na 300 důstojníků a 4500 vojáků. Ukrajinský exil usiloval o získání povolení české strany pro jejich přesun a zapojení do boje proti bolševikům, avšak neúspěšně – většina vojáků chtěla bojovat proti Polsku a dle Haagské konvence ČSR byla povinna je odzbrojit (i když jim bylo dovoleno cvičit a mnozí se vraceli na frontu individuálně).

V rámci tzv. Ruské pomocné akce iniciované presidentem Masarykem československý stát podporoval činnost ukrajinských běženců stejně jako v případě exulantů z Ruska a Běloruska. Několik let v Praze působila i diplomatická mise Ukrajinské národní republiky (1919-1923). Její představitelé podepsali s československou vládou v dubnu 1919 smlouvu o dodávkách ropy a ropných produktů, kterých se tehdy Československu nedostávalo, kvůli odporu Polska však byl dodán jen zlomek původně domluvených 10 tisíc vagónů. Na základě dohody s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou působila od srpna 1921 v Praze obchodní mise USSR, po podepsání prozatímní smlouvy rok poté přeměněná na zastupitelství, jež bylo po vzniku Sovětského svazu v létě 1923 zrušeno.

V roce 1920 v Praze krátce pobýval historik, autor Dějin Ukrajiny-Rusi a první prezident Ukrajinské národní republiky Mychajlo Hruševskyj, jenž se sešel i s presidentem Masarykem. Roku 1921 přesídlila z Vídně do Prahy Ukrajinská svobodná universita a do jejího prvního semestru se zapsaly téměř tři tisíce studentů. O rok později byla v Poděbradech založena Ukrajinská hospodářská akademie. V roce 1923 pak vzniklo Ukrajinské studio výtvarných umění a Ukrajinský pedagogický institut Mychajla Drahomanova. Od roku 1925 působilo v Praze a poté v Řevnicích u Prahy Ukrajinské gymnasium. Ukrajinci studovali také na pražské technice, na nově založené Masarykově universitě v Brně či na Vysoké škole báňské v Příbrami. S řadou jazykovědců, historiků a studentů se bylo možno setkat na Filosofické fakultě University Karlovy. Až do své smrti v roce 1944 žil v Praze významný ukrajinský spisovatel Oleksandr Oles, který je jako mnoho dalších pochován na Olšanských hřbitovech. V Československu také tvořila početná skupina básníků, souhrnně označovaná jako Pražská škola ukrajinských básníků. Mezi její nejvýraznější osobnosti jsou zařazováni Oleh Olžyč, Olena Teliha (v únoru 1942 zavražděná Gestapem na kyjevském předměstí Babij Jar spolu s dalšími představiteli ukrajinské inteligence) a Jevhen Malanjuk. Řada z nich se angažovala v Organizaci ukrajinských nacionalistů, jejíž vedení uspořádalo v červnu 1930 v Praze svou konferenci. Vycházely také četné ukrajinské knihy, časopisy i noviny, jež jsou dodnes k nalezení ve Slovanské knihovně v Praze, která byla s podporou československého ministerstva zahraničních věcí v této době založena pod názvem Ruská knihovna. (V současnosti její ukrajinské fondy obsahují na sedmdesát tisíc svazků knih, časopisů a novin.)

Naproti tomu v Sovětském svazu, jenž Čechy na svém území perzekvoval již od 20. let, bylo od roku 1930 zakazováno vyučování češtiny (dle údajů Etnologického ústavu AV ČR bylo v roce 1925 na Ukrajině 19 českých škol a 2 české školy na Krymu v Alexandrovce a v Bohemce) a učitelé byli odsuzováni k smrti či dlouholetým pobytům v GULAGu. Sovětský režim v období masového teroru koncem 30. let zavraždil pod smyšlenými záminkami špionáže a protisovětské propagandy na dnešním ukrajinském území několik stovek Čechů, z nichž mnozí byli stále občany Československa.

Od roku 1920 na území dnešní Ukrajiny působily s cílem zajišťovat návrat československých legionářů a zajatců do vlasti odbočky moskevské repatriační mise Československé republiky v Charkově a Kyjevě a repatriační stanice v Oděse.  V létě 1921 tyto mise ukončily svoji činnost a jejich agendu převzaly nově zřízené obchodní mise a později odbočky zastupitelstev. V tehdejším hlavním městě formálně nezávislé Ukrajinské sovětské socialistické republiky Charkově působila na základě vzájemné dohody od srpna  1921 Československá obchodní mise pro Ukrajinu vedená pozdějším významným diplomatem Josefem Girsou (na ulici Puškina 44). Po podepsání Prozatímní smlouvy mezi ČSR a USSR dne 6. června 1922 bylo místo dosavadní mise zřízeno Zastupitelství ČSR v Charkově s konzulární odbočkou v Kyjevě, která sídlila na ulici Chreščatyk č. 22 (ve dvoře ve 4. patře). Po vzniku Sovětského svazu bylo rok nato (k 1.říjnu 1923) Zastupitelství ČSR v Charkově přeměněno na odbočku Zastupitelství ČSR v Moskvě a v únoru 1927 nakonec zcela zrušeno. Odbočka zastupitelství v Kyjevě byla na nátlak sovětské vlády zrušena již v únoru 1924. Po navázání diplomatických styků mezi ČSR a SSSR v červnu 1934 byl rozhodnutím československé vlády z dubna 1935  zřízen generální konzulát v Kyjevě (zpočátku sídlil v hotelu Continental na ul. Karla Marxe 5 – dnešní ul. architekta Horoděckovo, později ve Vorošilově ul. 30B – dnešní ul. Jaroslaviv val). Činnost zahájil v červnu 1936, avšak v dubnu 1938 byl zrušen. Ve Lvově, který byl tehdy součástí Polska, působil od prosince 1921 konzulát (zprvu na ul. 3 maja 2, od roku 1929 v ulici Kornela Ujejskiego 4). Dne 20. března 1939 jej tehdejší konzul dr. Karel Macháček odevzdal do německé úřední moci.