česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Historie Baťovců v Malajsku

(Archivní článek, platnost skončena 29.09.2014.)

Článek "The story of Batamen in Malaya" publikovaného v Batanagar News 6. října 1945 poskytl v roce 1993 Stanislav Jedovnický, dobrovolník britské armády žijící v té době v Sydney. Překlad zhotovil RNDr. Emil Máčel, historik ze Zlína zabývající se osudy zaměstnanců firmy Baťa.

 

Tento týden přicestovala z Malajska do Indie po třech a půl letech internace v japonských internačních táborech první skupina baťovců. Dostavili se v takovém stavu, že byli ihned posláni do zdravotnického střediska, aby si upevnili své zdraví a nervy před tím,  než se setkají se svými rodinami a přáteli v Batanagaru. Pouze dva ze skupiny byli schopni podstoupit cestu z přístavu v Madrasu do Batanagaru. Byli to pánové Bohman a Jedovnický, oba absolventi Baťovy školy práce, kteří poskytli z první ruky informace o životě pod Japonci v jihovýchodní Asii.

V článku z 15. září jsme informovali naše čtenáře o tom, jak Baťův podnik na výrobu obuvi v Singapuru zahájil výrobu obuvi, jak baťovci v Klangu v prosinci roku 1941 vstoupili do armády a spolu s britskými vojáky bránili Klang, a jak, když dostali příkaz k ústupu uplatnili politiku spálené země a zničili továrnu v Klangu, jak v Singapuru vstoupili do armády a jak se nakonec hrstka z nich evakuovala do Indie na bombardovaných a silně poškozených lodích. Nyní příběh pokračuje. Příběh o životě zbylých baťovců v Malajsku pod Japonci tak, jak byl vyprávěn Bohmanem a Jedovnickým, kteří na vlastní kůži okusili japonský „ Nový řád“.

Na počátku prosince1941 byla v Singapuru nařízená všeobecná mobilizace. Českoslovenští baťovci, kteří byli zdraví a ve vojenském věku se všichni přihlásili do SSVF (Straits Settlements Volunteer force – Dobrovolnické koloniální jednotky úžin) nebo FMSVS (Federatet Malayan  States Volunteer Services – dobrovolnické služby států Malajské federace). Výcvik byl sice krátký, ale velmi tvrdý. Nejen baťovci, ale i všichni ostatní cvičili s nesmírnou pílí a zájmem, jak to vážná situace vyžadovala. Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janečka, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístněny k obraně pláží podél celého pobřeží.

7. prosince vypukla válka přepadením válečného přístavu na Havaji -  Pearl Harbour.

Před koncem ledna 1942 byla většina žen a dětí baťovců evakuována do Indie. Jednoho dne pan Jugas, vedoucí singapurské pobočky, svolal poradu baťovců do své kanceláře a oznámil jim : „ Situace je každým dnem horší a vůbec není jasné, jak se bude dále vyvíjet. Je zcela možné, že celý Singapur padne do japonských rukou. Naše firma i naše životy jsou v sázce. Máme pouze dvě možnosti. Buď zůstaneme zde, nebo se pokusíme o evakuaci, když to bude jen trochu možné. Nebudu nikoho z vás přemlouvat, nikoho varovat. Svobodně se můžete rozhodnout, co je podle vašeho názoru nejlepší. Můžete evakuovat a snad bezpečně dosáhnout Indie. Během plavby však lodě mohou být bombardovány a potopeny. Můžete zůstat i zde a možná zabiti Japonci. V této situaci vám nemohu nic přikazovat, ani radit co dělat. V budoucnu mně nic nevyčítejte, ať se vám stane cokoliv. Jak je vám známo, já jsem rodinu poslal pryč a rozhodl jsem se zůstat zde. Odpovědnost za firmu byla svěřena do mých rukou a chci nést tuto zodpovědnost v každé době, i kdybych měl ztratit život.“ Muži se rozhodli zůstat s ním tak dlouho, jak to jen bude možné.

Válka se blížila k Singapuru. Město bylo denně bombardováno a palba děl se stále přibližovala. 2. února 1942 velitelství dobrovolnických sborů, u kterých sloužili baťovci, vyslalo všechny oddíly proti Japoncům. Bylo to peklo. Dunění děl, střelba z kulometů a svištící střely kolem hlavy, nízko nalétávající letadla. Prostě všechny zvuky spojené s hudbou destrukce. Dobrovolníci se drželi bez vody a potravy, bez spánku a odpočinku několik dnů. Matuš, ten Emil Matuš z Batanagaru zdržoval svým kulometem celou rotu Japonců. Když na něj vpadli z boku, odplazil se do buše, stále střílel i když byl obklíčen ze všech stran. Nakonec byl vysvobozen útokem svých přátel. Bohman s jedním Australanem – Edvardem – drželi pahorek ostřelovaný ze tří stran Japonci. Řada jejich spolubojovníků byla zraněna šrapnely. Bez ohledu na prudkou palbu Bohman a Edvard odvlekli raněné spolubojovníky za linii palby k stanici první pomoci. Tam si teprve uvědomili nebezpečí. Takových příhod se událo mnoho. Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách. Okolo 10. února vypukla v Singapuru panika. Singapurem se rozneslo : „ Opusť Singapur kdo můžeš !“ Hrstka baťovců, nevojáků, se nalodila asi na devět lodí. Jen málo se jich dostalo ke břehům Indie. Na moři zahynuli : Bedřich Heim, Klement Plhoň, Oldřich Smržák, Dr. Eugen Sträussler.

Josef Strangfeld, obchodní  ředitel a organizační pracovník v Singapuru byl na jedné z devíti lodí, které opustily Singapurský přístav. V úžinách mezi Sumatrou a ostrovem Banka byla loď napadena japonskými letadly a potopena. Strangfeld při bombardování ztratil nohu. Dostal se do záchranného člunu, ale krátce na to zemřel. Muži rychle vyhodili jeho tělo z člunu, aby se uvolnilo místo pro jednoho z trosečníků, kteří zoufale plavali okolo v moři plném žraloků a ostřelovaném japonskými letadly. Ve stejném člunu byli také Koš a Červinka. Zelníček skočil z paluby potápějící se lodi do moře. Plaval více jak 4 hodiny ke břehům Sumatry. Můžete si představit jeho úlevu, když ucítil pevnou půdu pod nohama, ale i hrůzu, když ho obklopili japonští vojáci. Dostal se do rukou těch, před kterými prchal.

V Singapuru peklo pokračovalo. Ze závodů firmy Ba´ta zůstaly jen trosky pokroucených konstrukcí, zničené stroje, popel ze shořelých materiálů. Prodejny byly buď zničeny bombami nebo vydrancovány lupiči. Ve městě zůstala hrstka obránců, včetně Čechoslováků, Číňanů, Malajců bránících město, obránci v bojových liniích a dobrovolníků působících v pomocných službách za frontou. Dne 15. února 1942 se zdála být bitva o Singapur ztracená. Počala se připravovat kapitulace. Velitel dobrovolnických jednotek svolal Čechoslováky a řekl jim : „ Není jisté, zda mezi Japonci nejsou i němečtí důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když vás zajmou se zbraní  v ruce, budete pokládáni za velezrádce, jelikož vaše vlast byla okupována Němci. Jako takoví budete bez milosti pověšeni. Vezměte si své vojenské knížky, běžte domů a převlečte se do civilních oděvů. Bude to pro vás bezpečnější.“ Když baťovci přišli domů, našli své byty vypleněné zloději. Na štěstí v troskách správní budovy firmy našli zavazadla spolupracovníků, kteří byli evakuování do Indie a nemohli sebou vzít své věci. Převlékli se do jejich šatů, pak si lehli na zem a dlouho spali.

Singapur kapituloval a palba byla zastavena 15. února 1942 v 16 hodin. Město byl úplně zničeno. V troskách ulic ležely stovky padlých spojeneckých i japonských vojáků, hořely budovy, elektrárna byla zničena. Kanály byly  rozbity a po ulicích tekly odpadky. Byl to nepopsatelný obraz zkázy. Japonci začali zavádět „Nový řád“. Jejich prvním krokem bylo snížení platů všem vládním a civilním úředníkům z řad Malajců o 50%. To byl velký šok hlavně pro ty, kteří v „Nový řád“ věřili. Pro výstrahu byly na budovy rozvěšeny hlavy popravených Evropanů, Malajců a Číňanů, kteří kladli odpor. Na veřejných budovách, křižovatkách a ulicích byla rozvěšena mrtvá těla. Na ulicích umírali svázaní, hladoví a žízniví muži, kteří byli probodáváni rozzuřenými Japonci.

Singapur byl přejmenován na Shonan. Z přístavu odplouvala loď za lodí, které byly plny spojeneckých vojáků. Nikdo nevěděl kam. Lidská bestialita neznala hranic, peníze ztrácely hodnotu, všude vládl strach. V této atmosféře očekávala hrstka baťovců ve správní budově firmy Baťa svůj osud. Nečekali dlouho. Nejprve se museli zaregistrovat na hlavní policejní stanici. Když se je ptali na národnost, odpovídali: „ Československá !“ „ Jak to ?“ otázal se Japonec :“ Vaše země byla okupována Německem a vy jste němečtí občané!“. „Ne, my jsme Čechoslováci !“ Zněla pevná odpověď. Japonec chvíli přemýšlel a po chvíli vyplnil jejich identifikační kartu podle jejich odpovědi. Museli však nosit rudou hvězdu na rukávě, což bylo označení pro nepřátele Japonska. Na dveře bytů jim napsali japonsky : Zde žije…(jméno)..nebezpečná osoba a nepřítel Japonska. V úterý, 17. února 1942 bylo nařízeno všem „nepřátelům Japonska“, aby přišli do Pandangu na velké náměstí. Odtud měli být přepraveni do koncentračních táborů. „Tak vy jste Čechoslováci ?“ otázal se Baťovců účetní Asahi, Japonec, který řídil internaci: „O  vašem osudu nebylo dosud rozhodnuto. Odejděte domů a vyčkejte dalších rozkazů. Jste povinni se každý den hlásit na policii a nesmíte se spolu stýkat.“ Pak následovaly dny nervy drásajícího čekání. Každý den ze svých oken viděli Japonce jak zabíjejí lidi. Každé zaklepání mohlo znamenat konec. Po třech týdnech si je zavolal japonský důstojník a řekl jim : „ Vy jste ševci, my potřebujeme boty. Vyrábějte boty a rychle!“ „ Ale z čeho je máme dělat ?“ Oponoval Jugas. „Víte, co se stalo s naším závodem. Je zničen, dělnici jej opustili a závod shořel!“  Japonec na to odpověděl krátce : „ My poroučíme a vy dělejte. A rychle nebo……!“ Život Baťovců visel na vlásku. Šli do trosek, kdy stál kdysi jejich závod a začali hledat. Vše, co by mohlo být pro ně užitečné. Dobré jehly, které zbyly ze šicích strojů, součástky ze strojů a nástroje. Po dvou měsících se jim podařilo dát dohromady několik šicích strojů. Ale co materiál ? Mohl se sehnat  sice kvalitní malajský kaučuk, ale co další ? K disposici nebyly žádné peníze. Za okupační peníze nikdo nic neprodal, jen za libry, americké dolary nebo indické rupie se dalo něco koupit.

Denně přicházel japonský úředník s připomínkami a vyhrůžkami. Pohlavkoval a kopal, kdy se baťovci před ním neukláněli k zemi. Hluboce se museli uklánět před každým japonským důstojníkem, vojínem i civilistou. Byl to téměř zázrak, že se jim podařilo dát dohromady nějaké nástroje a v chaosu, který v Singapuru pod nadvládou Japonců vznikl, sehnat i nějaký materiály na výrobu několika stovek párů bot. V průběhu druhé poloviny 1942 singapurští baťovci pod přísným dozorem Japonců dokázali vyrobit sandály, asi tak 5 párů denně. Pracovali proti své vůli a ve strašném stresu. Přesto, že byli v neustálém nebezpečím pozorováni, hlídáni a kontrolováni Japonci, snažili se pracovat co nejméně. Kdyby vystupovali otevřeně, žádný z nich by nám to dnes nemohl vyprávět. Snažili se pomoci i lidem. Na každý pár sandálů dodaných Japoncům vyrobili čtyři páry, které dávali Číňanům, Indům a Malajcům, jejichž život a utrpení pod vládou Japonců se nedá popsat. Na oplátku tito zase jim pomáhali při shánění jídla a materiálů. Boty pro Japonce byly speciálně označeny a přes to, že byly vyrobeny speciálně, byly na ně neustále stížnosti. Když se tyto stížnosti dostaly až k japonskému veliteli ostrova, osobně přišel do kůlny, která se nazývala „továrnou“ a přikázal : „Udělejte mi speciální jezdecké boty“. Byly vyrobeny opravdu „speciálně“. Obul se je jen jednou a vrátil se do „továrny“ s otlačenými nohami. „ Kdo dělal pro mne ty boty ?“ Otázal se, Bohman se přiznal. „Tak tu máš odměnu“ zvolal velitel a zpolíčkoval ho tak, že Bohman upadl na zem a velitel ho kopal ještě na zemi.

Když se internovaní Britové, Američané a Australané dozvěděli, že baťovci vyrábí boty, obrátili se na ně, aby jim je dodávali do singapurského tábora. Internovaní potřebovali nejen nové boty, ale opravit i staré. Japonci jim totiž nedovolali boty ani kupovat, ani opravovat. Kromě toho boty i opravy byly tak drahé, že si to na černém trhu nemohli dovolit. Baťovci jim dodávali boty, které na černém trhu stály 12 -15 dolarů za pouhých 50 centů nebo za dolar. Za opravu žádali jen několik centů, aby mohli pokrýt výrobní náklady. Byly to jen stínové ceny. Kdo by se staral o okupační peníze, které v Malajsku měly cenu potištěného papíru. Značně pomohly jejich boty internovaným dětem a ženám, které byly bosé. Kromě bot dodávali baťovci do tábora léky, hlavně chinin. Jejich aktivita nemohla být utajena dlouho. Jednou přišla do bytů baťovců japonská vojenská policie a odvedla Jugase, Chudárka a Ambrože do hlavního velitelství vojenské policie. Tato kancelář, která byla současně vězením a mučírnou, byla ironicky umístněna v bývalé budově YMCA. Byli zatčeni aby vysvětlili, proč výroba bot pro vojáky je tak nízká a špatná a kde sebrali materiál pro civilní výrobu. Když se po týdnu vraceli z výslechů, byli na pokraji zhroucení. Každého však museli ujišťovat, že se s nimi zacházelo dobře a, že Japonci k nim byli laskaví. Po vítězství, když již mohli otevřeně mluvit, řekli pravdu. Když Jugas vstoupil do kanceláře, byl pozdraven urážkami. Aby byl povolnější, byl bit, pohlavkován a kopán. Pak byl společně s ostatními strčen do malé místnosti, kde mohli pouze klečet nebo ležet. Dveřmi byla pouze malá díra. Sedět mohli pouze na bobku. Když se někdo okusil sednout, nebo se trochu narovnat, byl zbit až do mdloby. V noci, 26 mužů a žen různé národnosti muselo ležet na holé zemi. Aby byl Jugas ochoten hovořit, byl „zkoušen“ šest dnů za použití různých mučících nástrojů, Všichni tři byli svědky strašného mučení jiných vězňů. Mučení žen, mladíků a dívek bylo tak hrozné, že o něm ani nechtěli hovořit. Po 6 dnech byli propuštěni, museli však slíbit, že nebudou o ničem, čeho byli svědky, nikomu vyprávět.

V Malajsku byli rovněž velmi aktivní partyzáni. Baťovci s nimi byl ve styku. Požádali pana Pospíšila, ředitele baťovské farmy Bukit Tika o finanční pomoc. Vypomohl jim částkou 10.000 úžinových dolarů, což partyzánům značně pomohlo. Ani po japonském zákroku baťovci nepřestali pomáhat civilistům a internovaným. Japonci požadovali stále více bot, avšak baťovci pro ně výrobu nevýšili. Jelikož Japonci je nemohli žádným způsobem donutit ke zvýšení výroby, rozhodli se zavést výrobu sami. Tím bylo o osudu Čechoslováků definitivně rozhodnuto. 6. prosince 1943 japonská policie obklíčila budovu a dala jim lhůtu 30 minut na sbalení věcí. Naložili je do krytých aut a převezli je do malajského vězení Changli. Internace byla pro ně vysvobozením z neustálého napětí, zloby a nejistoty. Dne 13. dubna poslali Japonci Sokola, Jedovnického a později Martince zpět do Klangu s příkazem pokusit se obnovit výrobu v rozsahu, v jakém byla před zničením závodu. Sokol, který dohlížel na demolici v Klangu věděl, že je nemožné tento úkol splnit. Nechtěl se však s Japonci přít a tak šli. Situace v Klangu byla zlá. Ubytovna pro domorodé zaměstnance byla úplně zničena. První výrobní budova vyhořela. Zůstaly pouze základy a zbytky zrezivělých strojů. Nová budova byla zničena z poloviny. Prostě, zahájit výrobu nebylo možné. Jejich heslem však bylo : „ Udržet se a předstírat. pokud to bude možné.“ Jejich sousedé – Číňané, Malajci, Indové, i malajský policista jim v tom byli ze všech svých sil nápomocni. Nakonec, 24. prosince 1943 je nákladní auto japonské vojenské policie společně s několika čínskými a malajskými přáteli spoutané odvezlo do koncentračního tábora. Když opouštěli továrnu, jeli přes město Klang, tisíce lidí demonstrovalo proti jejich odvozu. Japonské policie tvrdě obnovila pořádek, ale život zatčených visel na vlásku.

Když po prvé přišli do tábora v Changli na ostrově Singapur, měl každý z baťovců malé zavazadlo na zádech. Třicet minut před odjezdem jim dali Japonci na sbalení věcí. Rychle shrábli prostěradlo, polštáře, košile, spodky a nejnutnější potřeby. Když však uviděli ubohé podmínky v táboře, absolutní nedostatek ložního prádla a oblečení v nemocnici, dali všechny své věci k dispozici nemocnici. Tak se dostali do stejné situace jako ostatní. Jejich oblečením byl kus hadru a spali na slámě. Jakmile jim dosloužili boty, vyrobili pro sebe a své spoluvězně dřeváky. O životě v japonských koncentračních táborech toho bylo napsáno mnoho. První baťovci, kteří připluli do Indie a byli ve známých táborech v Singapuru, ve vězení Changli a později v táboře Sima Road toto vše potvrdili. Jak vyprávěl John Clark, ve válce je obtížné posoudit kde začíná a končí hrdinství, obzvláště takové pasivní, kterým se udržuje lidská úroveň, jako na příklad při mnohaletém věznění. Muži v táboře Sima Road, stovky Britů, Američanů, Holanďanů a také hrstka Čechoslováků tam žili tři roky jako v těžkém snu. Avšak byly to také roky nesmírného hrdinství, kdy k udržení života bylo třeba každý den nesmírného úsilí a odporu k tomu, co viděli, slyšeli a pocítili na vlastním těle.

Bohman a Jedovnický nám svým vypravováním alespoň trochu přiblížili život v táboře. O nedostatku potravy v táboře se všeobecně ví. Nejvíce pociťovali nedostatek jídla nemocní. V táboře a jeho okolí bylo však nesmírné množství slimáků. Časem zjistili, že se po uvaření dají jíst a proto zorganizovali jejich sběr. Přednostně je dostávali nemocní. Balíčky Červeného kříže? Ty počaly docházet až v roce 1944. Byly zaslány nejdříve do Německa a odtud posílány z jednoho místa na druhé, až se za dlouhou dobu dostaly na místo určení. I tak zachránily mnoho vězňům životy. Tábor byl úplně odříznut od světa. Vězni nedostávaly žádné zprávy, pouze japonské verze, podle kterých Japonci neustále vítězili. Singapurské noviny byly do tábora pašovány pouze se značným rizikem a řada vězňů za to zaplatila tou nejvyšší cenou. Táborem šla smrt. Někteří vězni umírali na následky mučení, jiní z vyčerpání, na podvýživu a na nejrůznější nemoci. Jak to překonávali baťovci? Práce v táboře byla těžká. Pracovalo se od rána do večera v obtížných klimatických podmínkách. Průměrná teplota v Malajsku se pohybuje okolo 29 °C, relativní vlhkost dosahuje 100 %. Vězni byli neustále ponižováni a pokořováni. Když večer uléhali na primitivní lůžka s prázdným žaludkem, vzpomínali na své blízké a děti v Indii. Daří se jim dobře ? Jak žijí jejich rodiny ve vzdálené vlasti pod Němci ? Co se s nimi stane, až to všechno pomine? Jaké triky na ně zase zítra Japonci vymyslí? Byl to pan Jugas, který byl duší celé skupiny, který organizoval jejich život tak, že Čechoslováci nebyli nikdy osamoceni a sklíčeni. Když přišli z práce, zorganizoval studium angličtiny, jiní se zase učili malajsky. Matuš vařil, Mizia a Martinec byli  „lapiduši“ - ošetřovatelé v nemocnici. Jugas, Pospíšil a Martinec pracovali na poli. Fyzická práce a duševní činnost je udržovala při životě. Nejlépe si odpočinuli v noci, když si v koutě povídali, lepe řečeno – šeptali česky. Obyvatelé tábora nic nevěděli o kapitulaci Japonců 13. srpna 1945. Až koncem srpna, když za deštivého dne byly brány jejich vězení otevřeny a bylo jim řečeno, že jsou svobodni. Bolestmi a utrpením zmučení lidé na pokraji smrti byli opět svobodni a mohli žít svobodně.

Na počátku září, opět za deštivého dne, za jásotu obyvatel, britští vojáci opět pochodovali ulicemi Singapuru. Znovu zavláli britské vlajky a nad správní budovou fy. Baťa zavlála i československá vlajka, sešitá z kdoví kde sehnaných látek a třepotala se v silném jižním větru. Osvobození baťovci obdrželi veškerou pomoc od britských vojenských úřadů, stejně jako Indové, Číňané, Malajci v Singapuru. Jejich první myšlenkou bylo poslat telegram do Batanagaru jejich ženám a dětem, ale i panu Baťovi někde v Evropě. První skupina mužů schopných plavby odplula na lodích již bez obav z bombardování, za plného osvětlení a s kulomety zakrytými celtami. Jugas, Martinec, Matuš, Kožušníček, Pospíšil, Sokol a Mizia se rozhodli zůstat až do vystřídání. Britští představitelé jim doporučili, aby si odpočinuli s ohledem na jejich zdravotní stav v nějaké zdravotní stanici na západě. Jugas však prohlásil:  „Vím, že to potřebujeme, toužím však po dlouhé době spatřit svou rodinu, své děti. Ještě není čas na odpočinek. Musím vždy pamatovat na to, že mám odpovědnost za majetek fy. Baťa v Malajsku. Vedl jsem tyto muže několik let a chci je vést znovu i nyní, když můžeme zahájit epochu mírového budování, epochu služeb našemu vedení a našim zákazníkům. Naše organizace v Malajsku je úplně zničena. Tam, kde stály továrny zůstaly jen trosky a několik obchodů, pokud nebyly úplně vypleněny, má místo bot pavučiny. Stovky čínských, indických a malajských spolupracovníků v Singapuru a Klangu na nás čekají. Pomáhali nám v nekritičtějším údobí našeho života, byli nám nápomocni po celou dobu naší internace a nyní od nás očekávají práci a boty, které tak nutně potřebují. Proto musím zůstat zde až do doby, kdy budu moci podat zprávu panu Baťovi, že baťovci v Malajsku jsou opět v řadách služebníků lidské společnosti.“

Tak končí historie baťovců v Malajsku. V nebezpečných dobách japonské invaze byli pevní a se zbraní v ruce bránili své závody a zem, ve které žili, před nepřátelským útokem. I když byli zajati Japonci, ze všech sil odporovali nepříteli. S úspěchem zabránili tomu, aby Japonců byly dodávány boty a současně riskovali vlastní životy v roce 1942 každou chvíli, když tajně pomáhali Malajcům. Vždy, když k tomu měli příležitost a možnost pomáhali maximálně internovaným v singapurských táborech, navázali styk s malajskými partyzány, až je jejich aktivita dovedla do vězení. I tam pracovali a pomáhali kamarádům v jejich neštěstí až do osvobození. Dopisy plné díků přichází do kanceláře fy. Baťa v Singapuru i do Batanagaru. Na činnost baťovců za války v Malajsku bude dlouho vzpomínáno a bude vždy příkladem smyslu pro povinnost, odvahu a službu lidskosti.